20 Cdo 2401/2024-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny, se sídlem v Praze 3, Orlická č. 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně č. 6, proti povinné E. K., zastoupené Mgr. Pavlou Kotolovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1798/1, pro 250 716 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 207 EXE 6480/2022, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2024, č. j. 18 Co 10/2024-141, takto: Dovolání povinné se odmítá.
Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 1. srpna 2023, č. j. 207 EXE 6480/2022-96, k návrhu povinné částečně zastavil exekuci vedenou pro vymožení dlužného pojistného a penále z titulu veřejného zdravotního pojištění v rozsahu, v němž jde o prodej spoluvlastnického podílu povinné o velikosti ? na pozemcích, přičemž součástí jednoho z nich je rodinný dům. Soud zjistil, že v tomto domě žije povinná spolu s panem K., kterého vnímá jako osobu blízkou a o něhož již přes 20 let celodenně pečuje, neboť jde o člověka nemocného, superobézního, velmi těžce se pohybujícího, po infarktu, po operacích kyčle, nevidícího na jedno oko a neschopného samostatně vykonávat osobní hygienu.
Byt neobsahuje zvláštní stavební úpravy kromě vylepšení schodiště. Povinná a zejména pan K. jsou však na byt psychicky vázáni. Pan K. je zde zvyklý, má k dispozici balkon i zahrádku, staví si zde RC modely a podle soudu lze těžko uvažovat, že by se mohl bez značné újmy přestěhovat jinam, navíc je „prakticky jisté“, že by se povinná a pan K. bez bytu stali osobami bez domova. Soud, přihlížeje též k původu vymáhané pohledávky (která byla vyměřena platebními výměry za dlouhou dobu, jež se kryje s dobou, kdy povinná pečuje o pana K.) uzavřel, že byť prodej spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech představuje jedinou reálnou šanci na uspokojení vymáhané pohledávky, z hlediska humánnosti vedení exekuce nelze prodej provést.
Proto podle ustanovení § 322 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. exekuci v daném rozsahu zastavil. Krajský soud v Praze usnesením ze dne ze dne 13. února 2024, č. j. 18 Co 10/2024-141, k odvolání oprávněné změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh povinné na částečné zastavení exekuce se zamítá. Odvolací soud uvedl, že každý, kdo v nějakém domě či bytě bydlí delší dobu, si k němu vytvoří určitý vztah, který však sám o sobě nemůže být důvodem aplikace § 322 o.
s. ř. Pan K. je sice nemocný, ale není zcela omezen v pohybu, je schopen si sám nebo s pomocí povinné či známých své potřeby zabezpečit a RC modely může stavět i v jiném bytě. Balkon ani zahrádka nejsou nezbytným standardem bydlení. Po posouzení osobních, sociálních a zdravotních poměrů povinné odvolací soud uzavřel, že spoluvlastnický podíl povinné na uvedených nemovitých věcech není majetkem, který by sloužil k uspokojování životních potřeb povinné a pana K. Nebyla zjištěna taková intenzita nezbytnosti postiženého majetku, která by byla důvodem pro zastavení exekuce.
Ostatně exekuce s sebou nezřídka přináší negativní dopady (různé intenzity) promítající se do životního standardu povinného a jeho okolí. Ani možnost zhoršení zdravotního stavu v důsledku provedení exekuce nemůže být důvodem pro zastavení exekuce. Za stavu, kdy povinná nemá žádný jiný postižitelný majetek a nebylo prokázáno, že na podíl na uvedených nemovitých věcech by nebylo podle § 321 a § 322 o. s. ř. možné vést exekuci, postupoval soudní exekutor v souladu se zákonem.
Odvolací soud proto uzavřel, že není dán rozpor s dobrými mravy a exekuce není vedena nepřiměřeným způsobem. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení ze dne 19. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 509/2006, ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 147/2014, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 2706/2019, ze dne 26. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 1349/2020, či ze dne 25. července 2013, sp. zn. 20 Cdo 755/2013) v otázce (ne)aplikace § 322 ve spojení s § 268 odst. 1 písm. d) o.
s. ř. v situaci, kdy odvolací soud postavil na vyšší úroveň majetkové právo oprávněného než právo na život, zdraví a důstojnost povinné a na ní závislé těžce postižené osoby, o kterou dovolatelka celodenně pečuje. Podle dovolatelky je závěr odvolacího soudu chybný, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i se zněním zákona. Stavebně technické uspořádání nemovitosti je pouze jednou z možností, jak nemovitost může nabýt status jedinečnosti, tím však není vyloučeno, aby podmínka pro aplikaci § 322 o.
s. ř. byla u nemovitých věcí splněna i z jiných důvodů. Odvolací soud podle dovolatelky zcela ignoroval, že v tomto konkrétním případě jsou naplněny podmínky zákazu prodeje a je namístě aplikovat § 322 odst. 1 o. s. ř. pro etické hledisko, silný osobní vztah a závislost třetí osoby. Změna prostředí by podle povinné zákonitě vedla k zhoršení a ztížení péče o pana K. a znemožnila by dovolatelce činit běžné denní úkony. Pan K. by se stal zcela nesamostatným. Došlo by tak ke vzniku závažné újmy a snížení lidské důstojnosti.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž navrhla odklad „vykonatelnosti, resp. právní moci“ napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud se již v minulosti výkladem ustanovení § 322 o. s.
ř. zabýval, a to mimo jiné právě v judikatuře citované dovolatelkou. Např. v usnesení ze dne
19. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 509/2006, dospěl k závěru, že ustanovení § 322 o. s. ř. je třeba vykládat restriktivně a podřadit pod něj pouze věci, které povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost. To platí i pro nemovitosti; byt by byl takovou věcí kupříkladu tehdy, jestliže by jeho jedinečné stavebně technické uspořádání dané specifickým tělesným postižením povinného neumožňovalo přestěhování povinného do jiného – stejně nezařízeného – bytu. V usnesení ze dne 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003, Nejvyšší soud vysvětlil, že výkonem rozhodnutí (exekucí) nelze postihnout jen takový majetek, který slouží k uspokojování těch životních potřeb, které lze hodnotit jako základní. Byť ustanovení § 322 o. s. ř.
vyjadřuje princip ochrany povinného v exekučním řízení, nelze ztratit ze zřetele, že tato ochrana je logicky limitována tím, o co v tomto řízení jde; totiž vymoci (a nikoli naopak) plnění, jež bylo kvalifikovaně uloženo, resp. k plnění stanoveno. Skutečnost, že určité věci - se zřetelem k aktuálním sociálním standardům - tvoří i typické vybavení domácnosti, ještě neznamená, že jsou věcmi nezbytně potřebnými. I když jsou tedy součástí tzv. obvyklého vybavení domácnosti, nemusí být z výkonu vyloučeny, jestliže jsou současně věcmi (posuzováno především z objektivního hlediska) k uspokojování potřeb povinného zbytnými.
Okolnost, že tyto věci byly dosud povinným užívány "běžně" a "přirozeně" v sledovaných souvislostech významná není; měřítko nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ v úvaze, zda lze na povinném požadovat, aby se při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny bez uvedených věcí obešel, případně je uspokojoval na kvalitativně nižší úrovni, s nižšími náklady, dávaje přednost plnění svých zákonných povinností. V usnesení ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 147/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že i nemovitost, která slouží k uspokojování bytových potřeb povinného a jeho dětí, lze postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí).
Z podstaty věci každá exekuce (resp. nucený výkon rozhodnutí), zejména pokud jde o prodej obydlí, představuje pro povinného a jeho okolí určitou míru nepříjemnosti a nepohodlí. Ze shora uvedených závěrů se však podává, že v zásadě jde o přípustný postup, který není v rozporu s právem na zachování lidské důstojnosti. Výjimky uvedené v § 322 o. s. ř. je třeba vykládat restriktivně, (s ohledem na účel exekuce) tím spíše, jde-li o věc nemovitou, jakožto věc vyšší hodnoty. Dovolatelka správně poznamenala, že v usnesení sp. zn. 20 Cdo 509/2006 Nejvyšší soud popsal pouze příklad situace, kdy není exekuce prodejem nemovité věci přípustná, což samozřejmě nevylučuje, že k témuž závěru lze dospět i v jiných obdobně závažných případech.
Nejvyšší soud však souhlasí se soudem odvolacím, že v nyní řešené věci srovnatelná situace nenastala. Nebyla prokázána žádná skutečnost, která by vedla k závěru, že exekvovaný byt není pro povinnou ani pro pana K. z hlediska uspokojování jejich základních životních potřeb nenahraditelný. Povinné ani panu K. v zásadě nic nebrání se přestěhovat do jiného bytu, byť třeba na kvalitativně nižší úrovni (např. přízemní nájemní byt bez zahrádky a bez balkonu), aniž by tím byla snížena jejich lidská důstojnost.
Pouhá psychická vázanost povinné a pana K. ani jejich osobní vztah k bytu nemohou dosáhnout intenzity, jež by odůvodňovala aplikaci § 322 o. s. ř. Ani z etického hlediska Nejvyšší soud neshledává nic nevhodného na přechodu exekvovaného podílu na nemovitostech do vlastnictví jiné osoby. Odvolací soud správně uzavřel, že exekuci v tomto případě nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy. Na tom nic nemění ani okolnosti vzniku vymáhaného dluhu, které nejsou nijak nestandardní.
Nejvyšší soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že napadané rozhodnutí není s dovolatelkou citovanou judikaturou v rozporu, naopak je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně dovolatelkou citovaných rozhodnutí) zcela v souladu. Dovolací soud jej proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolatelka současně navrhla odklad „vykonatelnosti, resp. právní moci“ dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti a právní moci nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi oprávněnou a povinnou se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a následující zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 9. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu