20 Cdo 2445/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného města P. – Úřadu městského obvodu P.,
zastoupeného advokátem, proti povinnému A. F., zastoupenému advokátem,
prodejem movitých věcí pro částku 83.067,- Kč, vedené u Okresního soudu v Plzni
pod sp. zn. E 1041/94, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 31. května 2002, č. j. 13 Co 840/2001-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 17. září
2001, č. j. E 1041/94-53, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí prodejem movitých věcí podle vykonatelných rozhodnutí Úřadu
městského obvodu P. z 25. března 1992, č. j. 92/109 a 92/108, obou ve spojení s
rozhodnutím Magistrátu města P. z 10. července 1992, č. j. fin 340/No/92, dále
podle vykonatelného platebního výměru Úřadu městského obvodu P. z 18. srpna
1992, č. j. 2/92, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města P. z 2.
prosince 1992, č. j. fin 615/92/2, a konečně podle vykonatelného platebního
výměru Úřadu městského obvodu P. z 1. června 1993, č. j. 1/93, ve spojení s
rozhodnutím Magistrátu města P. z 23. září 1993, č. j. fin 255/93/2, celkem pro
částku 83.067,- Kč; své měnící rozhodnutí, jímž exekuci nařídil, odvolací soud
odůvodnil právním závěrem, že na žádný z vykonávaných titulů se nevztahuje –
jak nesprávně dovodil soud prvního stupně – § 71 odst. 3 správního řádu,
stanovící pro výkon rozhodnutí tříletou propadnou lhůtu, nýbrž že zvláštní
předpisy – a to zákon č. 337/1992 Sb. ohledně poplatku z prodeje alkoholických
nápojů a tabákových výrobků a zákon č. 143/1961 Sb. ohledně domovní daně –
stanoví pro exekuci lhůty promlčecí, jež se navíc v důsledku úkonů směřujících
k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatků přerušují.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný, zastoupen
advokátem, včasným dovoláním, jímž s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. namítá nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v
právním závěru o promlčecí (nikoli tedy prekluzívní) povaze lhůty k výkonu
rozhodnutí. Dovolatel se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že
tituly, jejichž exekuce byla navržena, pro uplynutí tříleté propadné lhůty již
vykonat nelze, nicméně námitku promlčení, kterou „fakticky po léta uplatňoval,
formálně vznáší i nyní.“
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ ve spojení
s § 238a odst. 2 o.s.ř.) důvodné není.
Protože vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/,b/ a
odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s.
ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a
nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu – výlučně (konstatování
dovolatele, že odvolací soud „se nevypořádal ani s tím, co soud I. stupně uvádí
k náležitostem podle § 47 správního řádu“, nelze samo o sobě považovat za
námitku nesprávnosti právního posouzení, tedy za uplatnění dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve vztahu k právnímu závěru
odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučních titulů opatřených doložkou
vykonatelnosti, správnost jejíhož obsahu žádný z účastníků nezpochybňoval a z
níž ostatně vycházel i soud prvního stupně, který návrh na nařízení exekuce
zamítl z důvodu jiného) – právní závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí, jejichž
soudní výkon byl navržen, lze vykonat i po uplynutí tříleté propadné lhůty
uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, tedy, že toto zákonné
ustanovení se na výkon předmětných rozhodnutí nevztahuje.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Projednávanou věc je vskutku třeba posoudit – pokud jde o poplatky z
prodeje alkoholických nápojů a tabákových výrobků – podle zákona 565/1990 Sb.,
o místních poplatcích, v rozhodném znění (dále též jen „zákon č. 565/1990
Sb.“), a podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v
rozhodném znění (dále též jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), a – pokud jde o
domovní daň – podle zákona č. 143/1961 Sb., o domovní dani, v rozhodném
znění (dále též jen „zákon č. 143/1961 Sb.“).
Podle ustanovení § 1 písm. h) zákona č. 565/1990 Sb. mohou obce vybírat (mimo
jiné) poplatek z prodeje alkoholických nápojů a tabákových výrobků. Správu
poplatků, které jsou příjmem rozpočtů obcí (mezi něž patří i výše uvedený
poplatek) upravuje zákon č. 337/1992 Sb. (viz jeho ustanovení § 1 odst. 1).
Správou poplatků se přitom rozumí zejména právo poplatky vyměřit, vybrat,
vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat jejich splnění ve stanovené výši a době.
Podle § 12 zákona č. 565/1990 Sb. pokud poplatník nesplní svou oznamovací
(poplatkovou) povinnost určenou obecně závaznou vyhláškou obce, lze dlužné
částky vyměřit do tří let od konce kalendářního roku, ve kterém oznamovací
(poplatková) povinnost vznikla. Pro ostatní promlčecí lhůty platí zvláštní
předpisy (zákon č. 337/1992 Sb.).
Podle § 13 zákona č. 565/1990 Sb. o řízení ve věcech poplatků platí zvláštní
předpisy (zákon č. 337/1992 Sb.), pokud tento zákon nestanoví jinak.
Podle § 99 zákona č. 337/1992 Sb. se pro daňové řízení zákon č. 71/1967 Sb.
(správní řád) nepoužije.
Postup při správě (správou se rozumí i vymáhání) daní, poplatků,
odvodů, záloh na tyto příjmy a částek neoprávněně použitých nebo zadržených
rozpočtových prostředků, které jsou příjmem státního rozpočtu České republiky,
rozpočtů obcí, rozpočtů okresních úřadů a s. f. Č. r., se řídí zákonem č.
337/1992 Sb. (srov. § 1 odst. 1 cit. zákona). Placení a nucené vymáhání těchto
dávek je upraveno v části šesté tohoto zákona. Podle ustanovení § 70 zákona č.
337/1992 Sb. se právo vybrat a vymáhat daňové nedoplatky (daňovými nedoplatky
se rozumí i nezaplacené poplatky) promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém
se stal tento nedoplatek splatným.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 143/1961 Sb., uvedeného
rubrikou „Promlčení“, nelze daň vyměřit a vymáhat po uplynutí tří let od konce
kalendářního roku, v němž se daň stala splatnou.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí. Uvedené ustanovení se použije nejen na výkon rozhodnutí vydaných v
občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších exekučních titulů uvedených v
ustanovení § 274 o.s.ř.
Podle ustanovení § 274 písm. e) o.s.ř. jsou exekučními tituly, na
jejichž základě lze nařídit soudní výkon rozhodnutí, vykonatelná rozhodnutí
orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů
nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí, jimiž byla stanovena povinnost uhradit
poplatek z prodeje alkoholických nápojů a tabákových výrobků podle ustanovení §
15 zákona č. 565/1990 Sb., je možné soudní exekucí vykonat i po třech letech od
uplynutí lhůty stanovené k jejímu zaplacení, jelikož tříletá prekluzívní lhůta
uvedená v ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. pro výkon těchto
rozhodnutí, jak vyplývá z ustanovení § 12 věty druhé a § 13 zákona č. 565/1990
Sb. a § 1 odst. 1, § 70 odst. 1 a § 99 zákona č. 337/1992 Sb., neplatí. Na
uvedeném přitom nemůže nic změnit ani první věta ustanovení § 12 zákona č.
565/1990 Sb., zakotvující tříletou lhůtu (viz výše), jelikož tato lhůta neplatí
pro výkon (exekuci) rozhodnutí ukládajícího povinnost k zaplacení poplatku,
nýbrž – teprve – pro vyměření poplatku, a to při nesplnění oznamovací
(poplatkové) povinnosti. Týž závěr pak – vzhledem k ustanovení § 20 odst. 1
zákona č. 143/1961 Sb. – platí i pro výkon rozhodnutí o povinnosti zaplatit
domovní daň. Dovolací argument, že povinný vznesl námitku promlčení, je v
současném stadiu vykonávacího řízení, kdy je exekuce (teprve) nařizována,
bezcenný, jelikož touto námitkou se soud může zabývat (na rozdíl od prekluze)
až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. též stanovisko Nejvyššího
soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 9-10 z roku 1981 pod poř. č. 21).
Pokud jde o argumentaci ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ta je
nepřípadná, jelikož z hlediska eventuální existence rozporu s dobrými mravy lze
posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického
chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu;
to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud – v nalézacím řízení –
posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a
povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce –
naproti tomu – není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž
využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o.s.ř.) pro
případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení
nebyla splněna dobrovolně.
Protože exekuční řízení zakládá mezi jeho účastníky vztahy procesní, je
stejně nepřípadná dovolatelova argumentace (taktéž hmotněprávním) ustanovením §
2 odst. 2 občanského zákoníku.
Jelikož se povinnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §
243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním
neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že oprávněnému, jenž by ve smyslu
výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měl, náklady dovolacího
řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2003
JUDr. Vladimír Mikušek,v. r.
předseda senátu