20 Cdo 2445/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a
JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Č. s., a.s., proti povinné
A. J., pro částku 454.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 13 Nc 4052/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 11. 2004, č. j. 26 Co 484/2004-12, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 11. 2004, č. j. 26 Co
484/2004-12, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinné změnil
usnesení z 2. 9. 2003, č.j. 13 Nc 4052/2003-4, kterým okresní soud nařídil
exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora, tak, že návrh
na nařízení exekuce zamítl. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem o
formální nevykonatelnosti k výkonu navrženého rozsudku (Krajského soudu v
Hradci Králové ze 6. 12. 2000, č.j. 39 Cm 334/96-89), jejž dovodil ze zjištění,
že rozhodnutí z 19. 2. 2002, č.j. 6 Cmo 403/2001-162, kterým Vrchní soud v
Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nebylo dosud – v rozporu s
ustanovením § 49 o.s.ř. – doručeno zástupci povinné, ačkoli ta udělila „tzv.
procesní plnou moc, tedy plnou moc pro celé řízení“, obecnému zmocněnci P. M.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci, jež
spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že plná moc z 1. 11. 2000 (ač
povinnou výslovně udělená „k zastupování v řízení vedeném u Krajského soudu v
Hradci Králové pod č.j. 39 Cm 334/96) platí i pro odvolací řízení. Podle
dovolatelky byl postup soudu v nalézacím řízení – byl-li potvrzující rozsudek
doručen přímo povinné – zcela správný, jelikož procesní plná moc byla udělena
pouze pro určitou část soudního řízení, totiž jen pro řízení před soudem
prvního stupně. Uvedený závěr oprávněná dovozuje také ze skutečnosti, že
odvolání v nalézacím řízení nepodal zmocněnec, nýbrž přímo žalovaní (povinná a
její manžel, v nalézacím řízení první žalovaný).
Povinná – posuzováno podle obsahu jejího vyjádření – navrhla zamítnutí
dovolání s odůvodněním, že jí udělená procesní plná moc platí „pro celé řízení,
tedy i pro odvolání“. Podle jejího mínění, bylo-li ve věci podáno odvolání,
nenabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci a „řízení nebylo ukončeno“.
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ ve spojení
s ustanovením § 238a odst. 2 o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu (primární) právní
závěr odvolacího soudu, že plná moc, jíž povinná 1. 11. 2000 „zmocnila P. M.
(r.č. …, bytem …..), aby ji zastupoval v řízení vedeném u Krajského soudu v
Hradci Králové pod č.j. 39 Cm 334/96“, je „tzv. plnou mocí procesní, tedy pro
celé řízení“, tudíž i řízení odvolací, a z něj pak vyvozený závěr další, že
totiž k exekuci navržený rozsudek krajského soudu – nebyl-li potvrzující
rozsudek odvolacího soudu doručen obecnému zmocněnci – nenabyl právní moci a
tedy ani vykonatelnosti.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy (a to i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené
věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
V usnesení ze 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 680/97, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2000, pod poř. č. 37, vyslovil
Nejvyšší soud závěr (použitelný obdobně i pro případy, kdy plná moc byla
udělena obecnému zmocněnci, jelikož v tomto směru není mezi zastoupením podle §
25 a § 27 o.s.ř. žádného rozdílu), že není-li plná moc, udělená advokátu,
omezena jen na řízení před soudem určitého stupně a obsahuje-li zmocnění k
podávání opravných prostředků, je tím prokázáno právo advokáta vystupovat v
odvolacím i dovolacím řízení jako zástupce účastníka. V odůvodnění uvedeného
judikátu (viz čtvrtý odstavec str. 205/357) Nejvyšší soud vysvětlil, že plná
moc není omezena jen na řízení před soudem určitého stupně, obsahuje-li i
zmocnění k podávání opravných prostředků, „mezi které jak odvolání, tak
dovolání, patří“. Argumentací a contrario pak nutno dovodit, že v případech
opačných, tedy těch, kdy plná moc zmocnění k podávání opravných prostředků
neobsahuje, kdy tedy byla udělena (omezena) pouze pro řízení před soudem
určitého stupně (a o takový – viz výše uvedená výslovná dikce „v řízení vedeném
u Krajského soudu v … pod č.j. …“– jde v souzené věci), platí, že zastoupení
pro opravné řízení prokázáno není; podá-li odvolání v takovémto případě samotný
účastník, jedná s ním soud jako s nezastoupeným a tedy jemu samotnému také
doručuje písemnosti včetně rozhodnutí. Povinná ostatně v dovolání ani
nenamítala, že rozsudek vrchního soudu – ač by měl být – nebyl doručen jejímu
zmocněnci, neargumentovala tedy porušením ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé
o.s.ř.; naopak tvrdila, že rozsudek nebyl doručen jí (přes opakované pokusy –
srov. též pochybnosti vyjádřené odvolacím soudem v prvním odstavci druhé strany
napadeného usnesení /č.l. 13/ „s ohledem na obsah spisu 39 Cm 334/96“ /viz dvě
doručenky s rozdílnými údaji o datu doručení povinné, připojené k č.l. 162c
spisu nalézacího soudu, jenž se o doručení pokoušel vícekrát/), zatímco o
zmocněnci tvrdila pouze to, že „nebyl obeslán“ k odvolacímu jednání.
Protože odvolací soud – dovodil-li formální nevykonatelnost titulu ze závěru o
nesprávnosti jeho doručování z hlediska ustanovení § 49 odst. 1 věty první
o.s.ř. – dospěl k závěru odlišnému, je jeho právní posouzení věci nesprávné (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř); jelikož na tomto posouzení napadené rozhodnutí
spočívá, Nejvyšší soud je, aniž bylo možno zabývat se (dovoláním neotevřenou)
otázkou, zda rozsudek byl samotné povinné skutečně doručen – podle § 243b odst.
2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu