20 Cdo 245/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci
oprávněné Z. J., zastoupené advokátem, proti povinné V. H., zastoupené
advokátem, pro 12.700,- USD, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
Nc 3232/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 11. 8. 2003, č.j. 17 Co 441/2003-23, takto :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2003, č.j. 17 Co
441/2003-23, se v části, jíž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 10. 9. 2002, č.j. Nc 3232/2002-4, tak, že se nařízení exekuce pro 10.
198,- USD zamítá, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 10. 9. 2002, č.j. Nc 3232/2002-4, Obvodní soud pro
Prahu 7 nařídil podle notářského zápisu ze dne 26. 2. 1999, zn. NZ 565/99, A
612/99, sepsaného JUDr. A. K., notářkou, k vymožení pohledávky 12.700,- USD
exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. M. S., soudního exekutora (§ 44 odst.
2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční
řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 6/2002 Sb. dále jen „zákon č.
120/2001 Sb.“).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2003, č.j. 17 Co
441/2003-23, rozhodnutí soudu prvního stupně co do nařízení exekuce k vydobytí
2.502,- USD (a nákladů exekučního řízení) potvrdil, ve zbytku, tj. pro 10.198,-
USD, rozhodnutí změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Odvolací soud
uzavřel, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má náležitosti
stanovené zákonem (je tedy exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d/
zákona č. 120/2001 Sb.), že oprávněná prokázala přechod povinnosti z titulu na
povinnou - právní nástupkyni Doc. Ing. K. H., zemřelého 6. 6. 2000, subjektu z
notářského zápisu zavázaného (§ 36 odst. 3, 4 zákona č. 120/2001 Sb.), a že i
ostatní předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny. Z usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 22 D 397/2000, zjistil, že
veškerý majetek zůstavitele, jehož obecná cena ke dni smrti zůstavitele činila
70.767,30 Kč, nabyla povinná. Protože dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy,
které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, jen do výše ceny nabytého (v daném
případě předluženého) dědictví, tj. ceny děděného majetku (§ 470 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„obč. zák.“), je návrh na nařízení exekuce proti povinné důvodný jen v rozsahu
částky 2.502,- USD, která (podle devizového kurzu České národní banky platného
v době rozhodnutí o odvolání) odpovídá částce 70.767,30 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo usnesení soudu prvního
stupně změněno, napadla oprávněná dovoláním, jímž brojí proti zjištění o
předlužení dědictví po zůstaviteli Doc. Ing. K. H.; předmětem dědictví totiž
byla členská práva k družstevnímu bytu č. 1512/8 v domě č.p. 1512 „s tržní
hodnotou nejméně 1.500.000,- Kč.“ V exekučním řízení, argumentuje dovolatelka,
může soud samostatně posoudit výši ceny nabytého dědictví a míru odpovědnosti
povinné jako dědičky majetku zůstavitele. Z uvedených důvodů navrhla, aby
dovolací soud v napadené části rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se povinná ztotožnila s rozhodnutím odvolacího
soudu. Pro exekuční soud je pravomocné rozhodnutí soudu v dědickém řízení
závazné, je povinen z něj vycházet a není oprávněn přezkoumávat správnost
jednotlivých jeho výroků (např. o obecné ceně majetku zůstavitele a výši
dluhů). Ostatně – jak vyplývá z dědického rozhodnutí – podíl v bytovém družstvu
předmětem dědictví po zůstaviteli nebyl.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 238a odst. 1
písm. c/ odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), přípustné, neboť směřuje proti části
rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo změněno usnesení, kterým soud prvního
stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce (viz § 130 zákona č. 120/2001 Sb.).
Jelikož vady uvedené v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. nebyly
dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, a protože jinak je dovolací soud
vázán důvody uplatněnými v dovolání (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je – v
mezích argumentace podřaditelné ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. –
předmětem dovolacího přezkumu správnost závěru odvolacího soudu, že nařízení
exekuce k vymožení pohledávky 10.198,- USD brání zákonem stanovený rozsah
odpovědnosti povinné za dluhy jejího právního předchůdce (§ 470 odst. 1 obč.
zák.).
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, mylně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda
exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný
po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně
legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k
uspokojení oprávněného, a zda právo není prekludováno. Způsob provedení exekuce
určí až po nařízení exekuce soudní exekutor v exekučním příkazu (§ 44 odst. 2 ,
§ 47 odst. 1, § 48 písm. f/, § 58 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.), podle
kterého se exekuce po právní moci usnesení o jejím nařízení provede (§ 47 odst.
2 zákona č. 120/2001 Sb.).
Věcná legitimace účastníků exekučního řízení (§ 36 odst. 1 zákona č.
120/2001 Sb.) vyplývá z exekučního titulu (zde notářského zápisu se svolením k
vykonatelnosti, viz § 40 odst. 1 písm. d/ zákona č. 120/2001 Sb.), popřípadě z
dalších kvalifikovaných listin.
Podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. lze proti jinému,
než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo
je v rozhodnutí označen jako oprávněný, exekuci provést, jen jestliže je
prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z
exekučního titulu. Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat
jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud
nevyplývá přímo z právního předpisu (§ 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.).
Jsou-li splněny věcné předpoklady (shora uvedené), soud podle
ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. nařídí exekuci; učiní tak bez
slyšení povinného a – až na výjimky stanovené zákonem – bez jednání (§ 253
odst. 1, 2 o.s.ř., § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), a to i tehdy, jestliže
z listin uvedených v § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. dovozuje, zda je
osvědčen přechod práva nebo povinnosti z exekučního titulu na jiného. V řízení,
které nařízení exekuce předchází, je dokazování podle § 120 a násl. o.s.ř.,
prováděné zásadně při jednání, výjimečným jevem (ve věcech vyklizení viz § 343
odst. 3 o.s.ř., při zjišťování okolností doručení exekučního titulu tzv.
„šetřením“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č.
25). Skutečnosti, které jsou pro nařízení exekuce relevantní, se podle zásad
nalézacího řízení prostřednictvím důkazních prostředků nedokazují, nýbrž jejich
danost se přísně formálním způsobem osvědčuje (dokládá) kvalifikovanými
listinami, např. přechod práva či povinnosti podle § 36 odst. 4 zákona č.
120/2001 Sb., splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti oprávněného podle § 43
zákona č. 120/2001 Sb.
V projednávaném případě oprávněná – v intencích ustanovení § 36 odst. 4
zákona č. 120/2001 Sb. – prokazuje pravomocným usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 22 D 397/2000, že povinná je jako
pozůstalá manželka dědičkou Doc. Ing. K. H., zemřelého 6. 6. 2000, a že na
základě schválené dohody o vypořádání dědictví to byla právě ona, která nabyla
veškerý majetek patřící do dědictví (§ 175l odst. 1, § 175q odst. 1 písm. c/,
odst. 2 o.s.ř.). Přestože dědictví bylo předluženo, nedohodli se dědicové o
přenechání dědictví k úhradě dluhů (srov. § 175p, § 175q odst. 1 písm. c/
o.s.ř.) a soud ani nepostupoval podle § 175t odst. 1 o.s.ř., tj. nenařídil
likvidaci dědictví.
Rozhodnutí o dědictví – obsahující i vyčíslení hodnoty (ceny) zůstavitelova
majetku, jeho aktiv a pasiv (§ 175m o.s.ř.) – může v řízení o nařízení exekuce
být významné pouze ve smyslu § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., tedy jako
listina, která (obecně) osvědčuje přechod povinností, jež smrtí zůstavitele
nezanikly, na jeho právní nástupce. Přehlížet nelze, že hmotné právo stanoví, v
jaké výši dědic (dědicové) odpovídá (odpovídají) za zůstavitelovy dluhy, jež na
něho (na ně) přešly zůstavitelovou smrtí (srov. § 470 odst. 1, 2 obč. zák.); v
řízení, jež nařízení exekuce předchází, však pro řešení otázek spojených s
rozsahem odpovědnosti dědice (dědiců) za dluh, který je vymáhán, místa není. Je
tomu tak proto, že námitky, jimiž účastníci exekučního řízení zpochybňují
zjištění, k nimž ohledně výše a ceny zůstavitelova majetku ke dni jeho smrti
(aktiv dědictví) dospěl v dědickém řízení soud, jsou pravidelně spjaty s
tvrzeními, jejichž verifikace vyžaduje provádění dokazování podle ustanovení §
122 a násl. o.s.ř.; typicky jde o to, že oprávněný (stejně jako v projednávané
věci) tvrdí existenci dalších aktiv dědictví, která – budou-li prokázána – míru
odpovědnosti dědiců za vymáhaný dluh zvyšují, anebo povinný se brání tím, že
peněžní prostředky rovnající se ceně nabytého majetku z dědictví již použil na
úhradu pohledávek jiných zůstavitelových věřitelů. Pro dokazování – mezi
účastníky exekučního řízení sporných – skutkových okolností není řízení o
nařízení exekuce, jak bylo vyloženo shora, uzpůsobeno; postavení rozsahu
odpovědnosti dědiců podle ustanovení § 470 obč. zák. najisto k předpokladům
nařízení exekuce tudíž nepatří.
Z uvedeného vyplývá závěr, že rozsah odpovědnosti dědiců v exekučním řízení za
vymáhaný dluh zůstavitele může být předmětem toliko řízení o zastavení exekuce
(§ 55 zákona č. 120/2001 Sb.). Pokud vymáhaná pohledávka přesahuje cenu
nabytého dědictví – soud v této fázi exekučního řízení přitom není vázán
zjištěními, která o ceně majetku zůstavitele učinil soud v dědickém řízení – ,
případně není-li z nabytého dědictví k úhradě vymáhané pohledávky již nic k
dispozici, je třeba podle § 268 odst. 1 písm. h/, odst. 4 o.s.ř. exekuci
zastavit, protože exekuční titul nelze v tomto rozsahu z důvodu omezení daného
ustanovením § 470 odst. 1, 2 obč. zák. vykonat.
Protože odvolací soud postupoval v rozporu s tím, co je uvedeno shora, byl
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn po právu; Nejvyšší
soud proto usnesení v napadené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem,
odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právním názorem dovolacího soudu jsou soudy nižších stupňů vázáni (§ 243d odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů, které oprávněné vznikly v dovolacím řízení, rozhodne soudní
exekutor (§ 87 odst. 1, § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu