20 Cdo 2456/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v
Praze 7, Nad Štolou 3, IČ: 000 07 064, proti povinnému B. L., zastoupenému
advokátem, srážkami z důchodu povinného, pro 20.000,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 45 E 722/2003, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. prosince 2004, č. j.
40 Co 652/2004-32, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. prosince
2004, č. j. 40 Co 652/2004-32 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8.
října 2003, č. j. 45 E 722/2003-6, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl nařízen výkon
rozhodnutí srážkami z důchodu povinného na základě exekučního titulu, a to
usnesení Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Olomouc,
pracoviště Š., ČSV-OVOL-1532/201/2000 ze dne 31. srpna 2000, kterým byla
povinnému podle ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu
ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „trestní řád“), uložena pořádková
pokuta ve výši 20.000,- Kč. Dle názoru odvolacího soudu splňuje předložený
exekuční titul předpoklady formální a materiální vykonatelnosti, přičemž
zvolený způsob výkonu rozhodnutí není z hlediska výše pohledávky v rozporu s
obecnými zásadami určujícími způsob a rozsah výkonu rozhodnutí; zdůraznil také,
že není v rámci exekučního řízení oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
předloženého exekučního titulu, a případná tíživá sociální situace povinného je
již z povahy věci zajištěna ustanovením § 278 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“).
Povinný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a řízení je
postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dle jeho názoru není vykonávané usnesení řádným
exekučním titulem, neboť došlo k neoprávněnému zásahu do textu usnesení, které
tím ztrácí statut veřejné listiny. Tento stav byl způsoben dodatečným ručním
přepisem některých údajů v tomto rozhodnutí, a to data vyhotovení předmětného
usnesení a v jeho odůvodnění dne, ve kterém mělo ze strany povinného dojít k
protiprávnímu jednání představujícímu příčinu udělení pořádkové pokuty. Povinný
tak shledává zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, zda usnesení o
pořádkové pokutě vydané podle ustanovení § 66 trestního řádu, ve kterém byla
orgánem činným v trestním řízením provedena oprava data vyhotovení tím
způsobem, že původní datum bylo bez dalšího rukou přepsáno na datum jiné, je
usnesením řádným a vykonatelným. Dále také namítá porušení ustanovení § 261
odst. 1 o.s.ř., když návrh na nařízení výkonu rozhodnutí neobsahuje označení
toho, vůči komu má povinný nárok na vyplácení předmětného důchodu, bylo vydáno
v rozporu se zákonem a navíc výše pokuty je zcela zjevně nepřiměřená okolnostem
případu.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je
zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu
vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak
- pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti
dovolání - bezcenné. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za
předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní
povahy.
Podmínka existence otázky po právní stránce zásadního významu je v dané věci
splněna; otázka, jež byla klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu, a kterou
otevřel dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v soudní
praxi běžně posuzována (nelze hovořit o ustáleném výkladu), a protože její
posouzení může mít zjevně širší judikatorní význam (pro soudní praxi vůbec), je
namístě - proto - kvalifikovat napadené rozhodnutí jako zásadně významné (§ 237
odst. 3 o.s.ř.), a dovolání proti němu pokládat za přípustné.
Předmětem přezkumu dovolacím soudem tedy bude - vedle dovolatelem namítané vady
řízení - zejména otázka vykonatelnosti exekučního titulu, do jehož textu bylo
zasaženo jiným způsobem, než jaký předpokládá zákon (v tomto případě prostá
ruční oprava předmětného textu exekučního titulu vydaného orgánem činným v
trestním řízení).
Podle ustanovení § 274 písm. a/ o.s.ř. se ustanovení §§ 251 až 271
o.s.ř. (s výjimkou § 261a odst. 2 a 3 o.s.ř.) upravující výkon
rozhodnutí použije i na výkon vykonatelných rozhodnutí soudů a jiných orgánů
činných v trestním řízení, pokud přiznávají právo nebo postihují majetek.
Podle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu platí, že ten kdo přes předchozí
napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu
orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo
nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou
senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem
potrestán pořádkovou pokutou do 50 000,- Kč.
Podle ustanovení § 134 odst. 1 trestního řádu musí usnesení obsahovat a/
označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde, b/ den a místo rozhodnutí, c/ výrok
usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, d/ odůvodnění,
pokud zákon nestanoví něco jiného a e/ poučení o opravném prostředku.
Podle ustanovení § 138 trestního řádu platí, že pokud není stanoveno jinak,
užije se na usnesení přiměřeně ustanovení oddílu prvého této hlavy o rozsudku.
Podle § 131 odst. 1 věty prvé trestního řádu platí, že předseda senátu může
zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti,
k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v
naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen.
Podle ustanovení § 361 trestního řádu, jakmile se stane vykonatelným usnesení,
jímž byla uložena pořádková pokuta, vyzve policejní orgán, státní zástupce nebo
předseda senátu, který pokutu uložil, osobu, jíž byla uložena, aby pokutu
zaplatila do patnácti dnů, a upozorní ji, že jinak bude zaplacení vymáháno.
Zaplacená pořádková pokuta připadá státu.
V předmětné věci byl - po předchozí výzvě dle ustanovení § 361 trestního řádu -
nařízen výkon rozhodnutí na základě rozhodnutí výše uvedeného orgánu činného v
trestním řízení, kterým byla povinnému uložena pořádková pokuta ve výši
20.000,- Kč. Z předloženého originálu usnesení se podává, že den vydání
předmětného usnesení byl ručně přepsán (z 30.8.2000 na 31.8.2000), a dále bylo
v odůvodnění exekučního titulu obdobným způsobem přepsáno datum, kdy se měl
povinný dostavit na Obvodní oddělení Policie ČR k výslechu. U těchto přepisů
pak chybí parafa, razítko, nebo jiný způsob označení toho, kdo předmětnou změnu
provedl.
Předpokladem pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí je vedle náležitostí
návrhu taktéž vykonatelné rozhodnutí jako podklad tohoto výkonu, tj. listina
vydaná k tomu oprávněným orgánem (§§ 251 a 274 o.s.ř.), která má potřebnou
formu a obsah, a která ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit (srov.
např. Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněného
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek za rok 1981, pod poř. č. 21, str.
498). Tento požadovaný specifický způsob uložení povinnosti se spojuje s dvěma
základními znaky, a to zákonem stanoveným druhem právního aktu a jeho
vykonatelností, přičemž z hlediska formy jde o listinu veřejnou (viz Kůrka, V.,
Drápal, L., : Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str.
65). Pouze takovéto tituly pak mohou být způsobilými tituly exekučními, jež se
mohou (bez věcného přezkumu) stát podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuce). Právě tyto možné dopady do práv jiných subjektů kladou na jejich
obsah a formální skladbu zvýšené nároky, čemuž také odpovídají související
procesní prostředky, které umožňují obsah těchto rozhodnutí dodatečně
opravovat. Nelze proto akceptovat postup orgánů - tyto tituly vydávající -
jakýmkoliv způsobem svévolně do vyhotoveného rozhodnutí zasahovat, aniž by bylo
s určitostí patrno kdo tuto změnu provedl a kdy se tak stalo. V předmětném
sporu takto orgán činný v trestním řízení nepostupoval, přestože mu k tomuto
kroku trestní řád dává odpovídající právní prostředky (§ 131 odst. 1 ve spojení
s § 138 trestního řádu). Pokud trestní řád v ustanovení § 134 odst. 1 stanoví
jako nezbytnou náležitost usnesení datum jeho vydání, pak je orgán činný v
trestním řízení povinen ze zákona toto respektovat a případnou opravu usnesení
realizovat zákonným způsobem. Pokud tak neučiní a nelze věrohodně určit, kdo
takto učinil (např. parafou spojenou s úředním razítkem v případě drobných
chyb, překlepů, popř. jiných zřejmých přepisů – jak se ostatně v praxi často
děje), nelze takovéto usnesení považovat za způsobilé k soudnímu výkonu, a to z
důvodu kvalitativní formální vady takovéhoto rozhodnutí; na tento závěr pak
nemá vliv ani skutečnost, že předmětnou změnou nebylo zasaženo do specifikace
oprávněné nebo povinného, popřípadě do výroku rozhodnutí samotného.
Důvodnou je i další výtka povinného, kterou směřuje do obsahového nedostatku
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí srážkami z důchodu, a tedy vytýkající vadu
řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tak, jak to
předpokládá ustanovení § 241a odst. 2 písm a/ o.s.ř., neboť odvolací soud
zjevně vycházel z právního názoru, dle něhož požadavkům na úplnost návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného dostojí i takový návrh,
kterým se navrhují srážky „z důchodu povinného“ bez dalšího upřesnění v obsahu
návrhu.
Podle ustanovení § 261 odst. 1 o.s.ř. lze výkon rozhodnutí nařídit toliko k
návrhu oprávněného, přičemž v návrhu na výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení
peněžité částky uvede oprávněný, jakým způsobem má být výkon rozhodnutí
proveden; navrhuje-li oprávněný výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, označí v
návrhu toho, vůči komu má povinný nárok na mzdu (plátce mzdy).
Podle ustanovení § 299 odst. 1 o.s.ř se ustanovení o výkonu rozhodnutí srážkami
ze mzdy použijí i na výkon rozhodnutí srážkami z platu, z pracovní odměny členů
družstev a z příjmů, které povinnému nahrazují odměnu za práci, zejména z
důchodu, nemocenského, peněžité pomoci v mateřství, stipendia, náhrady
ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí a z
podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci.
Podle ustanovení § 43 o.s.ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v
řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se
zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou
řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (č.l. 1 a 2 spisu) se podává, že tento
návrh neodpovídá požadavkům kladeným ustanovením § 261 odst. 1 o.s.ř. Oprávněná
v něm toliko navrhla „výkon rozhodnutí srážkami z důchodu povinného“ aniž blíže
tohoto plátce důchodu specifikovala tak, jak to vyžaduje zmíněné procesní
ustanovení. Nelze však považovat za důvodnou námitku povinného směřující do
neurčitosti charakteru tohoto „důchodu“, neboť není zřejmé, zda-li se jedná o
důchod vyplácený v režimu ustanovení § 842 a násl. občanského zákoníku ve
znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), nebo se jedná o důchody
vyplácené v režimu zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění
pozdějších předpisů. Dovolatel totiž přehlíží, že ustanovení o výkonu
rozhodnutí srážkami ze mzdy se použijí (vedle taxativně zde zmíněných plateb)
také na příjmy, které povinnému nahrazují odměnu za práci. Charakter smlouvy o
důchodu uzavřené podle ustanovení § 842 a násl. obč. zák. však svou povahou
vylučuje jeho substituci za pracovní odměnu tak, jak ji vymezuje (a
předpokládá) ustanovení § 299 odst. 1 o.s.ř. Případné postižení takto
vypláceného „důchodu“ je možné - z důvodu jeho obligační povahy - toliko
výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky dle ustanovení § 312 a násl o.s.ř. Na
uvedeném závěru však nic nemění fakt, že soudy obou stupňů ve svém rozhodování
náležitě nereflektovaly vadu návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, čímž řízení
zatížily vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Závěrem dovolací soud také připomíná, že odvolací soud k námitce dovolatele co
do věcné správnosti exekučního titulu přiléhavě vyšel z toho, že při výkonu
rozhodnutí (exekuci) není soud oprávněn (ani povinen) přezkoumávat věcnou
správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož
výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4,
nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004, sp.
zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.
7/2005, poř. č. 58). Tuto výtku dovolatele je tedy potřeba - jakožto
neopodstatněnou - odmítnout.
Z uvedeného je však přesto zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
nesprávné a že řízení před ním je stiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty
druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, a protože důvody zrušení
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu