20 Cdo 2463/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavlíny Brzobohaté
v exekuční věci oprávněné Ing. Z. Z., zastoupené JUDr. Radomilem Mackem,
advokátem se sídlem v Lanškrounu, nám. J. M. Marků 92, proti povinnému P. Z.,
zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem s sídlem v Pardubicích, třída
Míru 92, pro 652.149,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 9632/2002, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 1. 2008, č.
j. 23 Co 399/2007-190, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 4. 5. 2007, č. j. 12 Nc
9632/2002-151, částečně zastavil exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 15. 7.
2002, č. j.12 Nc 9632/2002, na základě vykonatelného platebního
rozkazu téhož soudu ze dne 17. 8. 1998, č. j.
Ro 345/98-17, a to v rozsahu částky 544.238,31 Kč. Doplňujícím usnesením ze dne
4. 9. 2007, č. j. 12 Nc 9632/2002-168, okresní soud rozhodl, že v částce
417.555,29 Kč se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá.
Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání oprávněné i povinného usnesení
okresního soudu ve znění jeho doplňujícího usnesení změnil tak, že návrh
povinného na zastavení exekuce zamítl. Přitom posuzoval, zda pohledávka
vymáhaná oprávněnou po vydání exekučního titulu zanikla započtením. Zjistil, že
započtené pohledávky jsou vzájemné a stejného druhu. Stejně jako okresní soud
uzavřel, že pohledávka povinného nemohla zaniknout započtením na základě
listiny z 5. 9. 2002, jak tvrdila oprávněná. Obsah této listiny totiž
nevyhodnotil jako jednostranný úkon (započtení provedené oprávněnou), ale jako
návrh dohody o zápočtu, která nebyla nikdy akceptována ze strany povinného;
proto se již otázkou doručení této listiny povinnému ani existencí v ní uvedené
pohledávky oprávněné nezabýval. Pokud jde o pohledávku povinného za oprávněnou,
uzavřel, že vznikla v souvislosti s dohodou a následným převzetím zboží (obuvi)
povinného dle inventurního soupisu. Ačkoli toto zboží oprávněná dne 30. 7. 1997
převzala a poté prodala, již se finančně nevypořádala. Oba soudy se tedy shodly
na tom, že se jedná o závazkový vztah mezi podnikateli a týkající se
podnikatelské činnosti, na nějž se uplatní režim obchodního zákoníku (§ 261
odst. 1 zákona č. 13/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud nadto uvedl, že povinný
splatnost svého nároku - závislou v daném případě na jeho výzvě ke splnění (§
340 odst. 2 obch. zák.) - založil podáním doručeným soudu 10. 10. 2002 v rámci
návrhu na zastavení exekuce, jehož přílohou byl právě zápočet povinného ze dne
1. 1. 2002; splatnost jeho nároku tak nastala nejpozději počátkem října 2002.
Odvolací soud však odlišně posoudil otázku promlčení pohledávky povinného
směřující k započtení (§ 58 obch. zák.). Uzavřel totiž, že ke střetu pohledávek
došlo ve smyslu § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), okamžikem, kdy povinný vyvolal
splatnost své pohledávky, tedy současně se započtením v říjnu 2002. V okamžiku
započtení již ale byla jeho pohledávka promlčená, neboť uplynula čtyřletá
promlčecí doba, jež započala 1. 8. 1997, kdy povinný poprvé mohl založit
splatnost své pohledávky a uplatnit nárok u soudu (§§ 397, 391, 392 obch.
zák.). Pro komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku v
projednávané věci nelze aplikovat § 114 obč. zák. a odsouvat počátek běhu
promlčení až od právní moci rozvodu manželství účastníků.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním povinný, přičemž přípustnost
dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. 1 písm. d) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“), a namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí s názorem, že
v době, kdy se započítávané pohledávky střetly, byla pohledávka povinného již
promlčena a tedy neschopna započtení ve smyslu § 358 obch. zák. Prosazuje, že
vztahy mezi účastníky v projednávané věci je třeba posoudit podle občanského
zákoníku, protože k převzetí zboží došlo v důsledku rozpadu jejich soužití, a
tak k promlčení nároku povinného nemohlo dojít z důvodů uvedených v §114 obč.
zák. Dále namítá, že odvolací soud aplikoval nesprávně obecné ustanovení § 340
odst. 2 obch. zák. o splatnosti závazku, neboť měl aplikovat speciální § 450
odst. 1 obch. zák., týkající se splatnosti kupní ceny, vázané na okamžik, kdy
prodávající umožní kupujícímu nakládat s kupovaným zbožím. Z toho dovolatel
dovozuje, že splatnost jeho pohledávky nastala již v roce 1997 a ne v říjnu
2002. I kdyby se vztah mezi účastníky řídil obchodním zákoníkem, jeho
pohledávka byla schopná započtení, protože odvolací soud pominul § 388 odst. 2
písm. b) obch. zák. o možnosti započtení promlčených pohledávek v obchodních
vztazích. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právním
hodnocením odvolacího soudu. Má za to, že vztah mezi účastníky se řídí
obchodním zákoníkem. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo
1183/2003 zdůraznila, že vznik povinnosti zaplatit kupní cenu (§ 450 obch.
zák.) je nutno odlišit od splatnosti kupní ceny, která při absenci jiné dohody
nastává až na základě výzvy (§ 240 odst. 2 obch. zák.), proto § 450 odst. 1
obch. zák. není speciálním ustanovením o splatnosti kupní ceny. Závěr
odvolacího soudu, že splatnost kupní ceny v daném případě nastala až okamžikem,
kdy povinný oprávněnou k plnění vyzval, je v souladu s hmotným právem. K
započtení je třeba, aby se setkaly pohledávky v době, kdy nebyly promlčené, což
však v projednávané věci nenastalo. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání
povinného zamítl.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009
Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238a odst. 1 písm.
d/, odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), není však důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.
s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání
přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá,
o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a
protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem
dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že vymáhaná pohledávka
oprávněné nezanikla započtením, neboť v době, kdy se započítávané pohledávky
střetly, byla pohledávka povinného již promlčena ve smyslu § 397 obch. zák. a
tedy neschopna započtení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Povinný namítal, že vztahy mezi účastníky v projednávané věci je třeba posoudit
podle občanského zákoníku, protože k převzetí zboží došlo v důsledku rozpadu
jejich soužití, a tak k promlčení nároku povinného nemohlo dojít z důvodů
uvedených v § 114 obč. zák. Tento názor však nemůže obstát. Obchodní charakter
mají závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské
činnosti nebo které k ní mají přímý vztah. Tedy nejen závazky, jimiž se
bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání, ale i závazky, které s tím
souvisejí - jsou uzavírány ve vazbě na podnikání. Nikoli vztahy, jimiž si
podnikatel opatřuje věci pro svoji potřebu. Jestliže soud uzavřel, že oprávněná
i povinný byli podnikateli každý s vlastní podnikatelskou činností a oprávněná
převzala dosud neprodané zásoby obuvi od povinného v hodnotě pohybující se
řádově ve stotisících Kč za účelem prodeje a následného finančního vypořádání,
a na tento vztah aplikoval režim obchodního zákoníku, je jeho závěr v souladu s
hmotným právem i dosavadní judikatorní praxí. Na obchodněprávní povaze
závazkového vztahu nezmění nic ani to, že rozhodnutí účastníků předcházel
rozpad jejich soužití. Použití § 114 obč. zák. je v projednávané věci tedy
vyloučeno, neboť úprava promlčení v obchodním zákoníku je komplexní (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo
619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3,
ročník 2004 pod č. 26).
Nedůvodná je i námitka povinného, týkající se splatnosti kupní ceny s poukazem
na § 50 odst. 1 obch. zák. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne
10.11.2004, sp. zn. 35 Odo 1183/2003, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 3, ročník 2005 pod č. 26, vysvětlil, že od
povinnosti zaplatit kupní cenu je třeba odlišovat její splatnost, přičemž
ustanovení § 450 odst. 1 obch. zák. upravuje pouze vznik povinnosti kupujícího
zaplatit kupní cenu a nikoliv její splatnost. Jestliže tedy splatnost kupní
ceny nebyla sjednána, platí, co uvedl odvolací soud v projednávané věci, tedy
že ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. splatnost kupní ceny nastává až na
základě výzvy s tím, že nesplní-li kupující závazek zaplatit kupní cenu bez
zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán, popř. ve lhůtě ve výzvě
stanovené, lze hovořit o vzniku prodlení.
Povinný rovněž namítal, že odvolací soud pominul § 388 odst. 2 písm. b) obch.
zák. o možnosti uplatnit své právo při obraně nebo při započtení i po uplynutí
promlčecí doby, jestliže právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím
promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou. Tato výjimka
ze zákonem stanovených účinků promlčení pro právo na plnění, týkající se
promlčených pohledávek, které bylo možno kdykoli před uplynutím promlčecí doby
použít k započtení bez ohledu na to, že k promlčení došlo před úkonem
směřujícím k započtení, neznamená nic jiného než to, že uplynutí promlčecí doby
až poté, kdy se splatné pohledávky setkaly, nemá vliv na možnost započtení
(srov. Obchodní zákoník. Komentář, 12. vydání, Praha C. H. Beck 2009, s. 984);
avšak v projednávané věci je situace jiná. K uplynutí čtyřleté promlčecí doby u
pohledávky povinného (započaté 1. 8. 1997, kdy povinný poprvé mohl založit
splatnost své pohledávky a uplatnit nárok u soudu) došlo dne 1. 8. 2001, tedy
dříve, než se obě pohledávky setkaly (splatnost později splatné pohledávky
nastala v důsledku výzvy k plnění až počátkem října 2002). Ustanovení § 388
odst. 2 písm. b) obch. zák. tedy v projednávané věci nelze užít.
Závěr odvolacího soudu, že v době, kdy se započítávané pohledávky střetly, byla
pohledávka povinného již promlčena a tedy neschopna započtení ve smyslu § 358
obch. zák., je tedy správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
právní závěr odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání
(§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle
§ 243b odst. 2, věty před středníkem,
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v.r.
předsedkyně senátu