20 Cdo 2466/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. T. B. V., zastoupeného advokátem, proti povinnému Z. L., zastoupenému advokátem, pro 31.738.804,79 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 22 E 1143/99, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 10. 11. 2004, č.j. 62 Co 301/2004-184, takto;
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 16. 4. 2004, č. j. 22 E 1143/99-115, jímž tento soud odmítl jako opožděné dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 5. 2003, č. j. 18 Co 168/2003-43 (správně 69), 18 Co 169/2003 (§ 241b odst. 1 ve spojení s ustanovením § 208 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/).
V dovolání povinný namítá „nedobré právní posouzení a nedostatečně zjištěný skutkový stav“.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. v souzené věci nezakládají přípustnost dovolání proto, že usnesení, jímž odvolací soud potvrdí rozhodnutí podle ustanovení § 208 odst. 1 ve spojení s § 241b odst. 1 o.s.ř., kterým soud prvního stupně pro opožděnost odmítá dovolání, v jejich taxativních výčtech uvedeno není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 20.11.2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003 pod poř. č. 41, jež se sice týká odmítnutí odvolání, jehož závěry však lze s ohledem na ustanovení § 241b odst. 1 o.s.ř. užít obdobně).
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl dovolání jako opožděné, a tudíž ani rozhodnutí, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod pořadovým číslem 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
K návrhu na vstup společnosti R.I.S. consulting, s.r.o., do řízení na místo nynějšího oprávněného dovolací soud s ohledem na ustanovení § 243c o.s.ř. (podle něhož § 107a pro dovolací řízení neplatí) nepřihlédl, jelikož tento návrh (č.l. 221) byl soudu doručen až 18. 8. 2005, zatímco rozhodnutí ve věci samé, tedy o návrhu na zastavení výkonu (č.l. 188), bylo vydáno již 11. 11. 2004 (viz též usnesení Vrchního soudu v Praze z 15. 1. 2004, sp. zn. 9 Cmo 568/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod poř. č. 87).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu