20 Cdo 2467/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného
Ing. P. Š. proti povinné J. K., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v
Prostějově pod sp. zn. E 401/98, o dovolání oprávněného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 30.5.2003, č.j. 12 Co 929/2002-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo soudem dovolacím
zrušeno) potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na provedení
výkonu rozhodnutí vyklizením bytu; přisvědčil závěru, že oprávněným zajištěný
byt není vzhledem k výši nájemného přiměřeným náhradním bytem, s nímž povinnost
k vyklizení spojuje vykonávané rozhodnutí.
Oprávněný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu
dovolání (maje za to, že je zásadního právního významu podle § 237 odst. 3
o.s.ř.), jímž - podle obsahu - především namítl, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Povinná ve vyjádření k dovolání dovodila, že dovolání bylo podáno
opožděně.
Podle bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
uvedeného zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů (viz bod 27. téhož předpisu), se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 1.1.2001 (dále jen \"o.s.ř.\").
Ve smyslu závěrů, vyjádřených v usnesení velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 17.12.2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném pod č. 7/2003 v
časopisu Soudní judikatura, jest dovolání považovat za včasné.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá
přípustnost dovolání, dovolatelem nebyly tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu
spisu, v důsledku čehož tímto ustanovením přípustnost dovolání doložit nelze.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v § 238a v dané
věci nejde rovněž; ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ nepřichází v úvahu proto,
že napadené usnesení není usnesením měnícím (nýbrž potvrzujícím), a ustanovení
§ 238a odst. 1 písm. b/ až f/ proto, že je nelze podřadit těm, jež jsou zde
(jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.
Podobně nelze přípustnost dovolání dovodit z § 239, neboť ji odvolací
soud nezaložil výrokem podle § 239 odst. 1, a z hlediska § 239 odst. 2 chybí
již samotný návrh účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by
odvolací soud nevyhověl.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Názor oprávněného, že dovolání naopak přípustné je, vychází z
nesprávného určení předpisu, jímž se - v dané věci - spravuje projednání
dovolání, které podal. Není významné, že odvolací soud (v situaci, kdy
povinnost poučit o dovolání neměl) poskytl oprávněnému poučení zčásti nesprávné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; povinné, jež by
měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však tyto náklady (podle
obsahu spisu) nevznikly, neboť za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo
bránění práva (§ 142 odst. 1, věta první, o.s.ř.) nelze považovat ty, které se
pojí s vyjádřením k dovolání, jež svým obsahovým zaměřením vztah k věci
nikterak neosvědčilo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu