Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CRUZ DEL SUR, a. s., se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Farského 1121/9, identifikační číslo osoby 04408764, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze, Českomoravská 2532/19, proti povinné RAVAK a. s., se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, identifikační číslo osoby 25612492, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze, Husova 240/5, pro 577 471,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 EXE 489/2023, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2024, č. j. 18 Co 230/2023-231, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 213,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Dančišina.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) prvním výrokem usnesení ze dne 15. 3. 2024, č. j. 18 Co 230/2023-231, k odvolání oprávněné potvrdil usnesení Okresního soudu v Příbrami (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 17. 7. 2023, č. j. 21 EXE 489/2023-166, jímž soud prvního stupně výrokem I zastavil exekuci vedenou pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3 (dále „soudní exekutorka“), pod sp. zn. 091 EX 1926/23, pro vymožení pohledávek z titulu náhrad nákladů řízení M. U. (narozeného XY; dále „dlužník“) vůči povinné jako poddlužníkovi podle § 315 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), konkrétně pohledávek ve výši 497 296,69 Kč a 80 174,60 Kč podle vykonatelných usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 11. 2021, č. j. 4 EXE 63/2016-721, a Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2022, č. j. 18 Co 52/2022-815 (dále
„exekuční titul“ nebo „exekuční tituly“), a současně rozhodl o náhradě nákladů exekuce mezi oprávněnou a povinnou a o nákladech soudní exekutorky (výroky II a III); druhým výrokem odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2/ Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) mimo jiné ze zjištění, že soudní exekutorka vede ve prospěch oprávněné vůči dlužníkovi exekuci pod sp. zn. 091 EX 6178/22, v průběhu které vydala dne 8. 12. 2022 pod č. j. 091 EX 06178/22-017 exekuční příkaz přikázáním jiné peněžité pohledávky (dále „exekuční příkaz“), tj. pohledávek dlužníka vůči povinné vyplývajících z exekučních titulů.
Exekuční příkaz nabyl právní moci dne 13. 12. 2022, přičemž oba exekuční tituly dospěly do právní moci dne 18. 1. 2023. 3/ Odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) uzavřel, že za situace, kdy přikázané pohledávky nebyly v době vydání (resp. právní moci) exekučního příkazu dosud pravomocné, a tedy jakožto nároky na náhradu nákladů řízení existující, nebylo možné je postihnout podle § 312 odst. 1 o. s. ř., takže exekuci je třeba podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit jako nepřípustnou.
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, v němž dovolacímu soudu předložila otázku „zda lze exekučním příkazem přikázat pohledávku na náhradu nákladů řízení v době, kdy podkladové rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla náhrada nákladů přiznána, již bylo vydáno a doručeno poddlužníkovi (zdejšímu povinnému), avšak právní moci má teprve nabýt, a to doručením dlužníkovi oprávněného“; podle názoru dovolatelky nebyla tato otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, případně - byla-li již vyřešena - má být posouzena jinak.
5/ Dovolatelka v následné argumentaci poukazovala na přepjatý formalismus odvolacího soudu, podle něhož lze podle § 312 odst. 1, 2 o. s. ř. postihnout též pohledávky podstatně méně jisté, dále též pohledávky, jež mohou z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu, případně pohledávky vázané na podmínku či běh času. K datu exekučního příkazu již byly vymáhané pohledávky doručeny povinné a zbývalo je pouze doručit dlužníkovi, šlo tudíž o pohledávky jisté, jen nebyl znám přesný okamžik jejich vzniku.
Účelem právní úpravy exekuce (zejména institutu arrestatoria) je ochránit oprávněného před případným jednáním poddlužníka, kterým by mohlo být exekuční vymáhání pohledávky zmařeno. Možnost vydat exekuční příkaz ještě před nabytím právní moci podkladového rozhodnutí tedy naplňuje zřejmý záměr zákonodárce upřednostnit práva oprávněného, který svou pohledávku v exekuci řádně vymáhá, na úkor pasivního poddlužníka, který tak nečiní a pouze vyčkává na možnost případného zápočtu. 6/ Povinná ve svém vyjádření k dovolání upozornila, že dovolatelkou předestřená otázka již byla dovolacím soudem vyřešena v usnesení ze dne 23.
listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 470/2004, z něhož se podává, že podle § 312 o. s. ř. lze postihnout pouze pohledávku, která ke dni výkonu rozhodnutí již existuje. Doba mezi vydáním exekučního příkazu k přikázání pohledávky a jejím vznikem ani pravděpodobnost jejího vzniku v budoucnu nejsou relevantními okolnostmi. 7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání oprávněné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
- dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že jinými peněžitými pohledávkami ve smyslu ustanovení § 312 o. s. ř.
zákon rozumí ty pohledávky, které nejsou výslovně postihovány jinými způsoby výkonu rozhodnutí (exekuce), jimiž jsou přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle ustanovení § 303 až § 311 o. s. ř., srážkami ze mzdy a jiných příjmů (§ 276 až 302 o. s. ř.), postižení jiných majetkových práv (§ 320 o. s. ř.) a způsoby podle ustanovení § 334 a § 334a o. s. ř. Výkonem rozhodnutí (exekucí) lze přikázáním jiné peněžité pohledávky postihnout pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníkovi, jejímž předmětem je peněžité plnění, přičemž tato jiná pohledávka se může opírat o soukromoprávní nebo veřejnoprávní vztahy a může mít svůj původ v hmotném nebo jen v procesním právu.
Vždy však musí jít o pohledávku existentní, tj. takovou, která existuje ke dni nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce); její splatnost ovšem může nastat i později. Z výkonu rozhodnutí jsou výslovně vyloučeny pohledávky uvedené v ustanoveních § 317 až 319 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3774/2013, uveřejněné pod číslem 76/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. 20 Cdo 3744/2021). 9/ Dovolatelkou ohlášená otázka tudíž v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla (oproti oprávněnou zvolenému hledisku přípustnosti dovolání), a to tím způsobem, že neexistentní pohledávku ke dni nařízení výkonu rozhodnutí - čemuž ze zákona v exekučních poměrech odpovídá okamžik pravomocného vydání exekučního příkazu (viz § 47 odst. 2 ex.
řádu) - nelze podle § 312 o. s. ř. postihnout. Mezi výjimky, resp. zvláštní případy předepsané zákonem, k nimž náleží plnění vyplývající ze závazků podmíněných nebo vázáných na dosažení věku nebo na jiný běh času (§ 312 odst. 2 o. s. ř.) či pohledávky splatné teprve v budoucnu, jakož i tehdy, budou-li povinnému dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat (§ 312 odst. 1 o. s. ř.), nelze právo na náhradu nákladů (soudního) řízení řadit, jelikož vzniká ke dni právní moci rozhodnutí, jímž je tento nárok přiznáván (nikoli na základě podmínky či běhu času, jak se snaží dovolatelka účelově prosazovat).
Závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že vzniká- li nárok na náhradu nákladů řízení teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu, pak před okamžikem vzniku (před právní mocí soudního rozhodnutí, které nárok přiznává) neexistuje ani v podobě pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky, dovolatelka svou argumentací nemohla zpochybnit; nadto je uvedený závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněné pod číslem 146/2011 Sb. rozh. obč.), od níž není důvodu se odchýlit. 10/ Platí tudíž, že postup soudní exekutorky postihující exekučním příkazem vydaným přede dnem 18. 1. 2023 (před právní mocí exekučních titulů) podle § 312 o. s. ř. pohledávky z přiznaného práva na náhradu nákladů soudních řízení, které ke dni vydání exekučního příkazu neexistovaly, nebyl správný.
Dlužník v takovém okamžiku nemohl být oprávněn k tomu, aby za účelem vymožení pohledávek podal exekuční návrh, a proto ani oprávněné nevznikla věcná legitimace k podání exekučního návrhu vlastním jménem proti povinné podle § 315 o. s. ř. 11/ Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání oprávněné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.