USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému V. G., zastoupenému JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, pro 863 957,25 Kč s příslušenstvím a pro 111 328 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 EX 6191/17, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2023, č. j. 17 Co 213/2023-16,
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 11. 2023, č. j. 17 Co 213/2023-16, k odvolání povinného potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Igora Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10 (dále „exekutor“), ze dne 2. 8. 2023, č. j. 167 EX 6191/17-327, jímž exekutor zamítl návrh povinného „na částečné zastavení exekuce v rozsahu přesahujícím uhrazenou jistinu a paušální náklady exekuce“. 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekutor byl 11. 12. 2017 pověřen vedením exekuce pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 816 803,98 Kč s příslušenstvím podle rozsudku Okresního soudu v Rakovníku (dále rovněž „nalézací soud“ či „okresní soud“) ze dne 21.
6. 2004, č. j. 4 C 164/2004-60, a platebního rozkazu nalézacího soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. Ro 106/2005-11 (dále rovněž „exekuční tituly“). Ve znění exekučního návrhu sestává vynucovaná pohledávka z dluhu 863 957,25 Kč, úroků z prodlení „do dne 31. 12. 2016“ ve výši 841 518,73 Kč a z částky „dle platebního rozkazu“ ve výši 111 328 Kč „ke dni 27. 11. 2017“. Povinný se domáhal zastavení exekuce v rozsahu části pohledávky přesahující zaplacenou jistinu a v rozsahu paušálních nákladů exekuce z důvodu, že postupuje v souladu se zákonem č. 214/2022 Sb., o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů (dále „zákon o milostivém létu II“ nebo „zákon“), jestliže je exekuce vedena veřejnoprávní oprávněnou a dcera povinného „si na oddlužení otce vzala úvěr“ a částku 865 722,25 Kč (exekutorem vyčíslenou) z tohoto úvěru uhradila.
Oprávněná s částečným zastavením exekuce nesouhlasila a exekutor návrhu nevyhověl z důvodu, že využití zákona o milostivém létu II. není možné, byť vymáhaná pohledávka byla v nalézacím řízení oprávněnou požadována a soudy přiznána z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12. 2013 (dále „obč. zák.“); na uvedeném závěru nic nemění ani v nalézacím řízení zmíněné trestní rozhodnutí (rozsudek okresního soudu ze dne 16. 5. 2003, č. j. 2 T 55/2003-797, jímž byl povinný uznán vinným ze spáchání trestných činů zpronevěry a porušování povinnosti při správě cizího majetku - v podrobnostech viz bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, viz rovněž § 248 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c/ a § 255 odst. 1 tehdy aplikovaného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále „tr.
zák.“), v němž soud oprávněnou odkázal se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. 3/ Po právní stránce odvolací soud citoval ustanovení § 1 odst. 2 a 3, § 4 odst. 1 a § 5 odst. 2 zákona o milostivém létu II, dále § 420 a 451 odst. 1 obč. zák., jakož i § 6 a § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu uvedl, že klíčové ustanovení § 5 odst. 2 zákona o milostivém létu II vylučuje z působnosti tohoto právního předpisu mimo jiné exekuci pro „pohledávku na náhradu újmy způsobené úmyslným porušením právní povinnosti“.
Používá-li však povinný takový pojem v zaměnitelném, a tudíž ekvivalentním významu se škodou, dopouští se zužujícího výkladu, který v zákonu o milostivém létu II nemá oporu. Nenastal důvod, aby pojem „škoda“ zákonodárce výslovně zahrnul do výčtu „z osvobození vyloučených pohledávek v rámci“ ustanovení § 5 odst. 2 zákona, jestliže by mířil na pohledávky „z uvedeného typu jednání“ (explicitně užil pojem „škoda“ ve vztahu k újmě na zdraví); k témuž přistoupil již v předchozím právním předpisu zavádějícím tzv. milostivé léto (zákonu č. 286/2021 Sb., s odkazem na čl.
IV bod 25 odst. 8 a na odůvodnění pozměňovacího návrhu č. 5291, tisk č. 545, k tomuto zákonu). 4/ Pro aplikaci zákona o milostivém létu II je proto třeba zkoumat naplnění podmínek ve vztahu k vymáhané jistině v kontextu právní úpravy „platné“ v době vydání exekučního titulu. Exekuční soud je v posuzované věci vázán exekučními tituly, které v souladu s žalobním návrhem vymáhanou pohledávku přiznaly z titulu bezdůvodného obohacení (řazeného výkladovou praxí mezi tzv. kvazidelikty), u něhož povinnost k vydání prospěchu obohaceného subjektu není vázána na jeho zavinění či protiprávní jednání.
Staví-li však povinný svou argumentaci ohledně výluky ve znění § 5 odst. 2 zákona na skutečnosti, že exekučními tituly nalézací soudy nepřiznaly oprávněné pohledávku z titulu náhrady škody, tj. z důvodu zaviněného porušení právní povinnosti povinným, bere v úvahu pouze právní hodnocení skutkového stavu, nikoli v nalézacím řízení zjištěný skutek. Přehlíží tak, že ve zkoumané věci nalézací soud podřadil bezdůvodné obohacení pod plnění z neplatného právního úkonu a též konstatoval, co bylo důvodem absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu (tj. protiprávní jednání povinného v podobě falšování podpisu zástupce jedné ze smluvních stran a absence oprávnění likvidátora uzavírat darovací smlouvy).
Nalézací soud rovněž uzavřel, že „převod peněz z uvedených darů na účet povinného nesvědčí o úmyslu tyto převést obdarovanému“, z čehož je patrné, že neplatnost smluv zapříčinilo nejen protiprávní jednání povinného, ale i úmysl povinného získat prospěch a nevydat jej oprávněnému. Pro nalézací soudy byl trestní rozsudek (viz shora) závazný co do závěru, že povinný spáchal trestný čin a je za něj odpovědný („včetně skutkové věty“). Jednání povinného spočívající v uzavírání darovacích smluv a nevrácení částek, které si nechal převést na svůj účet, bylo kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry, tedy úmyslné protiprávní jednání povinného, který tímto způsobem útočil na majetek likvidovaných podniků, jejichž právní nástupkyní byla a je oprávněná.
Odkaz trestního soudu s nárokem oprávněné na řízení ve věcech občanskoprávních byl vyvolán potřebou dalšího dokazování k možnému využití zpronevěřených finančních prostředků „pro jiné potřeby než pro povinného, což bylo následně v nalézacím řízení vyvráceno“. 5/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s.
ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky „vázanosti exekučního soudu (soudního exekutora) exekučním titulem, (…) jak z hlediska uložené povinnosti, tak skutkových zjištění a právního posouzení věci nalézacím soudem“. Dovolatel v této souvislosti zmínil závěry Nejvyššího soudu např. v usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněném pod číslem 4/2000 Sb. rozh.
obč., či v usnesení ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019, a Ústavního soudu např. v nálezech ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, nebo ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, a pro posuzovanou věc upřesnil rozhodnou otázku, která „nebyla dosud řešena“, konkrétně „zda jsou soudní exekutor a exekuční soud vázáni při aplikaci § 5 odst. 2 (zákona o milostivém létu II) v exekučním titulu vysloveným právním posouzením pohledávky“, zde „přiznané z titulu bezdůvodného obohacení pro neplatnost smlouvy“(dále „otázka A/“).
6/ Povinný formuloval dále právní otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena (dále „otázka B/“), „zda je postup soudního exekutora a jeho rozhodnutí o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, včetně napadeného potvrzujícího soudního rozhodnutí, v souladu se zákonem“, jestliže exekutor poté, co k žádosti povinného vyčíslil částku k úhradě na „milostivé léto“ a platbu přijal, exekuci nezastavil a povinného neosvobodil podle zákona o milostivém létu II.; tím porušil „princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí v rámci práva na spravedlivý proces garantovaného čl.
36 Listiny základních práva a svobod“. 7/ K otázce A) dovolatel v podrobnostech uvedl, že „exekuční titul neobsahuje právní závěr, že by pohledávka byla přiznána z důvodu úmyslného protiprávního jednání povinného, tzn. z titulu náhrady škody“. Oprávněná ostatně náhradu škody neuplatnila, požadovala vydání bezdůvodného obohacení a nalézací soud její nárok pro neplatnost smlouvy takto posoudil. Nároky z bezdůvodného obohacení a na náhradu škody mají odlišné předpoklady vzniku, jež se vzájemně vylučují.
Rozsudek vydaný v trestním řízení (viz jeho specifikace shora), k němuž odvolací soud přihlédl, není pro vymáhaní pohledávky oprávněné exekučním titulem. 8/ K otázce B) povinný poznamenal, že exekutor měl po vyčíslení částky k úhradě podle zákona o milostivém létu II a po jejím zaplacení exekuci zastavit a povinného k jeho výslovnému návrhu osvobodit. Jestliže tak neučinil, jednal v rozporu se zákonem, což povinný namítal již v odvolání proti usnesení exekutora, avšak odvolací soud se jeho námitkou vůbec nezabýval, tudíž napadené usnesení „je v tomto nepřezkoumatelné“.
9/ Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že povinný byl v trestním řízení uznán vinným z úmyslných trestných činů zpronevěry a porušování povinností při správě cizího majetku, čímž státu způsobil škodu.
Oprávněná se s tímto nárokem na náhradu škody přihlásila do trestního řízení, z procesních důvodů byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (odkaz byl učiněn na základě rozsahu dokazování) a její pohledávka byla exekučním titulem následně „označena jako bezdůvodné obohacení“ ve smyslu § 451 obč. zák., platí-li, že takové obohacení „je současně újmou druhé strany“, a jde tudíž o pohledávku na náhradu újmy způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, na níž institut milostivého léta ve smyslu § 5 odst. 2 zákona nedopadá.
10/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 11/ Z hlediska procesních předpokladů dovolacího řízení je zcela podstatné (a symptomatické), že dovolatel v průběhu celého řízení a prostřednictvím podaného dovolání nerozporoval a nerozporuje skutečnost, že byl v trestním řízení pravomocně odsouzen ze spáchání úmyslných trestných činů proti majetku (viz část druhá, hlava devátá tr.
zák.) a že v příčinné souvislosti s tímto deliktním jednáním vznikla oprávněné majetková újma (trestní řízení pracovalo a pracuje s pojmem „škoda“, který však má v občanskoprávním chápání užší význam), o jejímž celém rozsahu trestní soud nerozhodoval (se zřetelem k limitům adhezního řízení) a poškozenou - oprávněnou odkázal na občanskoprávní spor, z něhož vzešly exekuční tituly. 12/ Předestřenou otázkou ad A) dotčené ustanovení § 5 odst. 2 zákona o milostivém létu II obsahuje výluku z dobré vůle zákonodárce prominout dlužníkům část jejich exekučně vymáhaného dluhu a v tomto rozsahu zastavit exekuci; zastavení exekuce se totiž nevztahuje na peněžité tresty nebo jiné majetkové sankce, které byly dlužníku uloženy v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávky na náhradu újmy způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, pohledávky za náhradní výživné podle jiného zákona a pohledávky věřitelů na náhradu újmy způsobené na zdraví.
Důvody uvedeného vyloučení ze zákonného beneficia jsou zcela zřejmé a pochopitelné; exekuční dobrodiní si nezasluhují dlužníci, kteří vznik dluhu k újmě veřejnoprávního oprávněného vyvolali úmyslným jednáním (specificky deliktním), současně osvobozením dlužníka nelze postihovat osoby výživou oprávněné či poškozené na zdraví.
Již toliko z dikce uvedeného ustanovení je nepochybná snaha zákonodárce pojmenovat vyloučené případy „skutkově“ šířeji, než za pomoci právních institutů jako je „škoda“ či „bezdůvodné obohacení“ apod. 13/ Z předchozí úvahy plyne, že polemika dovolatele ohledně rozdílnosti právních institutů „škoda“ a „bezdůvodné obohacení“ a na této polemice konstruovaná otázka A) je pro posuzovanou věc bezvýznamná, tj. na řešení otázky A) napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, protože exekuční soud (exekutor) byl při aplikaci § 5 odst. 2 zákona o milostivém létu vázán zjištěními (závěry) nalézacího soudu v tom smyslu, že dlužník porušil úmyslně právní povinnost (zde v rovině trestního jednání, za které byl pravomocně odsouzen) a v důsledku toho způsobil oprávněné újmu (zde kvalifikovanou jako bezdůvodné obohacení, což není relevantní).
Dovolatel uvedená a pro aplikaci § 5 odst. 2 zákona rozhodná zjištění z nalézacího řízení svou dovolací argumentací nijak nepopřel, čímž nemohl učinit předmětem otázky výklad tohoto ustanovení. Nelze rovněž přehlédnout, že princip vázanosti exekučního soudu exekučním titulem odvolací soud (a exekutor) plně respektoval, o dovolatelem označenou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu se přiznaně opíral a nedostal se s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu do rozporu (v poměrech použití § 5 odst. 2 zákona).
14/ Otázka B) představuje kritiku postupu exekutora, nikoli ohlášení rozhodné právní otázky, jejímž řešením je napadené usnesení odvolacího soudu podmíněno. Dovolatel takto označuje vadu řízení, ke které - i kdyby existovala a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - dovolací soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zároveň se dovolatel prostřednictvím uvedené námitky snaží poukázat na ústavněprávní deficit (výslovně se zmiňuje o nepředvídatelnosti napadeného usnesení a porušení práva na spravedlivý proces).
Nejvyšší soud této argumentaci nepřikládá ústavněprávní význam a považuje za vhodné podotknout, že na základě pouhého vyčíslení dluhu exekutorem a složení vyčíslené částky dlužníkem (vše v poměrech a za účelem použití zákona o milostivém létu) nemůže dlužník legitimně očekávat, že bude podle tohoto zákona osvobozen bez dalšího, tj. že např. v posuzované věci již exekutor (exekuční soud) není po vyčíslení a úhradě dluhu oprávněn a povinen zkoumat, zda na případ dovolatele nedopadá výluka podle § 5 odst. 2 zákona (obecně vzato, že rezignuje na revizi dalších podmínek zákona o milostivém létu II).
15/ Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání povinného ve shodě s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu