20 Cdo 2499/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné P. a.s., proti povinnému J. J., zastoupenému advokátem, pro částku 8.348,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 Nc 3358/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze 17. února 2006, č. j. 30 Co 29/2006-50, takto:
Dovolání se zamítá.
Usnesením ze 4. 10. 2005, č. j. 17 Nc 3358/2004-31 okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce s odůvodněním, že oprávněná – byť přechod práva z původního věřitele na sebe doložila postupní smlouvou – nepřednesla „jakékoliv tvrzení ohledně převodu pohledávky.“
Krajský soud shora označeným rozhodnutím – s odůvodněním, že oprávněná v průběhu odvolacího řízení potřebná tvrzení, „proč, na základě jakých skutečností se dostala do postavení původního oprávněného“, doplnila – usnesení okresního soudu změnil tak, že exekuci nařídil.
V dovolání povinný, ač ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., namítá (posuzováno podle obsahu dovolání) namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241a odst 2 písm. b) o.s.ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v posouzení postupní smlouvy mezi původním věřitelem JUDr. J. V. jako správcem konkursní podstaty H. z. z. p. v likvidaci a nynější oprávněnou jako platné, zatímco podle jeho názoru tato smlouva platná být nemůže. Úhrada pojistného na zdravotní pojištění je totiž pohledávkou, která má zcela nepochybně veřejnoprávní charakter (potvrzený i ustanovením § 8 zákona č. 48/1997 Sb., o subjektu, kterému je platba pojistného na zdravotní pojištění určena, a jímž je zdravotní pojišťovna, u které je pojištěnec pojištěn). Z uvedeného povinný dovozuje, že sám zákon jiného příjemce zdravotního pojištění nepřipouští. Podle jeho názoru jde o pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele (konkrétní pojišťovny), na jehož osobu je pohledávka vázána, změnil, a jejíž postoupení je tudíž vyloučeno samotným občanským zákoníkem.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Dále pak povinný odkazuje na nález Ústavního soudu z 10. 11 .1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, ze kterého podle jeho názoru plyne, že vzhledem k čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod platí pro osoby veřejnoprávní, uplatňující státní moc – v tomto případě pro zdravotní pojišťovny – princip, že mohou činit pouze to, co zákon stanoví. Zákon č. 48/1997 Sb. však výslovně neupravuje a tedy ani neumožňuje postoupení pohledávek z titulu pojistného na zdravotní pojištění a toto je tedy z veřejnoprávní povahy takové platby a subjektu příjemce této platby vyloučeno.
Dovolání (přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) není důvodné.
Předně není správný (blíže nijak nevysvětlený) názor dovolatele, že pohledávka pojišťovny z veřejného zdravotního pojištění podle zákona č. 48/1997 Sb. je pohledávkou, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil, a že postoupení takové pohledávky je vázáno na osobu věřitele, z čehož pak povinný dovozuje závěr, že postoupení takové pohledávky je vyloučeno „již samotným občanským zákoníkem.“ Na povinnosti dlužníka (povinného) zaplatit dlužné pojistné, pokutu a penále, se postupní smlouvou nic nezměnilo ani změnit nemohlo.
Nepřípadný je rovněž dovolatelův odkaz na výše citovaný nález Ústavního soudu, z něhož podle jeho názoru plyne závěr uvedený ve pátém odstavci odůvodnění tohoto usnesení. V citovaném nálezu (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, C. H. Beck, Praha, 1999, Sv. 12, pod poř. č. 138) totiž Ústavní soud nedovodil (ve vztahu mezi obcí jakožto veřejnoprávním subjektem a obchodní společností jako právnickou osobou soukromoprávní) nedovolenost postoupení, ale – navíc jednostranného – započtení pohledávky obchodní společnosti ze smlouvy o dílo proti pohledávce obce, jejíž úřad obchodní společnosti vyměřil místní poplatek (srov. poslední odstavec právní věty nálezu, v němž Ústavní soud zdůraznil, že při stanovení místních poplatků obecní úřad vystupoval jako orgán veřejné moci, který vůči stěžovateli / obchodní společnosti/ vydal autoritativní rozhodnutí a že stěžovatel proto nemohl jednostranným právním úkonem /započtením/ účinky tohoto rozhodnutí eliminovat).
Bez významu není ani okolnost, že povinný výše uvedenou námitku nedovolenosti, resp., jak sám výslovně uvádí, „nemožnosti“ postoupení pohledávky, uplatnil – jako nepřípustné novum, a tedy v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o.s.ř. – teprve v dovolání, v důsledku čehož se s ní odvolací soud nemohl vypořádat, takže již z tohoto důvodu nelze jeho posouzení věci (z hlediska vymezeného dovolacího důvodu, tedy dovolenosti postoupení pohledávky) považovat za nesprávné, jelikož na právním posouzení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu