20 Cdo 2499/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY ČESKÉ REPUBLIKY, se
sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby
41197518, proti povinné H. S., zastoupené JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou se
sídlem v Praze 3, Sudoměřská 32, pro 15.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 59 Nc 5242/2009, o dovolání povinné proti usnesení Krajského
soudu v Praze z 2. 3. 2010, č. j. 31 Co 39/2010-53, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením z 1. 12. 2009, č.j. 59 Nc 5242/2009-36, okresní soud exekuci
nařízenou jeho rozhodnutím z 25. 2. 2009 co do částky 15.000,- Kč,
představující jistinu vymáhané pohledávky, částečně zastavil s odůvodněním, že
tuto částku povinná v období od 3. 3. 2009 do 25. 5. téhož roku zaplatila mimo
rámec exekuce; protože návrh na nařízení exekuce oprávněná podala 24. 2. 2009
(tj. před plněním ze strany povinné mimo rámec exekuce), tedy důvodně, uvedl
soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení, že exekuce „nebyla zastavena“
– že tedy bude pokračovat – „co do nákladů exekuce a nákladů oprávněné.“
Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a s
odvolací námitkou povinné, že usnesení o nařízení exekuce jí soudní exekutor
doručil teprve s výzvou k úhradě nákladů exekuce v částce 7.735,- Kč dne 3. 6.
2009, tedy poté, co vymáhanou pohledávku v samotné jistině dnem 25. 5. 2009
(tedy před právní mocí usnesení o nařízení exekuce) zaplacením poslední splátky
sama uhradila, se odvolací soud vypořádal závěrem, že z hlediska zásady
procesního zavinění, zakotvené v ustanovení § 89 exekučního řádu, je jedinou
relevantní skutečností, že návrh na nařízení exekuce byl podán 24. 2. 2009,
tedy důvodně (jelikož částky zaplacené povinnou mimo rámec exekuce byly
oprávněné poukázány – přímo, nikoli tedy prostřednictvím soudní exekutorky –
teprve v období od března do května 2009). Povinnost zaplacení nákladů exekuce
tedy stíhá povinnou a rozhodnutí soudu prvního stupně o pokračování exekuce v
tomto rozsahu je správné.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ (jde
zjevně o chybné uvedení zákonného ustanovení, ustanovení citované se týká
obnovy řízení), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v právním
názoru odvolacího soudu, že zásadním důvodem k závěru o procesním zaviněním
povinné je skutečnost, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce předtím,
než jí povinná mimo rámec exekuce zaplatila jednotlivé splátky na úhradu
jistiny. Podle názoru dovolatelky to byla naopak oprávněná, kdo zavinil
zastavení exekuce, a to tím, že od ní přijímala platby, i když věděla, že
souběžně probíhá exekuce. Dále pak pod body II., 2, 3, stejně jako v odvolání,
zdůrazňuje skutečnost, že usnesení o nařízení exekuce jí bylo doručeno s výzvou
k úhradě nákladů exekuce až 3. 6. 2009, tedy po úplném uhrazení vymáhané
pohledávky z její strany, a vyjadřuje přesvědčení, že takové nepravomocné, a
tedy nevykonatelné usnesení, stejně jako výzva k úhradě nákladů exekuce,
nemohly „způsobit zamýšlené následky uvedené ve výroku napadeného rozhodnutí“.
V následujícím bodě 4 dovolání pak kritizuje liknavý postup oprávněné v
nalézacím řízení.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k
závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.
s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění
účinném od 1.7.2009 – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu
(v dané věci sice předcházelo kasační rozhodnutí, v pořadí první usnesení
okresního soudu ze 4.8.2009 však bylo zrušeno jen proto, že je vydal asistent
soudkyně) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by
o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně
jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této
podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených, jelikož zde
není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodné
otázky uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené
judikatury.
Předně nutno zdůraznit, že ačkoli znění ustanovení § 89 exekučního řádu a
odpovídajícího ustanovení § 271 občanského soudního řádu, se svými formulacemi
mírně odlišují (zatímco ustanovení § 89 exekučního řádu v první větě zavazuje
při zastavení exekuce k úhradě nákladů exekuce a účastníků „toho, který
zastavení zavinil“, podle první věty § 271 občanského soudního řádu při
zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů
účastníků „podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu došlo.“), nelze
ustanovení § 87 až 89 exekučního řádu vyložit bez vědomí souvislosti s úpravou
nákladů řízení o výkon rozhodnutí, zakotvenou v ustanovení § 270 a 271 o. s.
ř., jelikož prvně jmenovaná ustanovení postihují zcela zjevně jen zvláštnosti
vlastní exekučnímu řízení s tím, že jinak se uplatnění důsledky obecné
subsidiarity občanského soudního řádu, jak to plyne z ustanovení § 52
exekučního řádu (k tomu srov. bod XVI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001, publikovaného pod číslem
31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde Nejvyšší soud na s.
223/345 zdůraznil: „Jestliže zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. /
z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce/ to má být povinný, komu se ukládá
povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak to je právě povinný, komu musí být
uložena – ve prospěch exekutora – i povinnost k náhradě nákladů exekuce.“).
Při rozhodování soudu podle první věty ustanovení § 271 o. s. ř. jde o
posouzení, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí
(exekuce) nebo při jeho provádění procesního zavinění. O takovém zavinění lze –
obecně řečeno – uvažovat všude tam, kde oprávněný nezachoval při podání návrhu
na výkon rozhodnutí (exekuci) nebo při jeho provádění potřebnou míru pečlivosti
a kde proto přistoupil k vymáhání splnění povinnosti cestou výkonu bezdůvodně,
popřípadě kdy ve výkonu bezdůvodně pokračoval. Procesní zavinění oprávněného
tak může spočívat např. v tom, že se oprávněný před podáním návrhu na nařízení
výkonu (exekuce) řádně nepřesvědčil, zda povinný svou povinnost nesplnil,
ačkoli to učinit mohl a měl. Nelze-li oprávněnému vytknout uvedené procesní
zavinění, přizná mu soud rovněž náhradu nákladů vzniklých při provádění při
výkonu a náhradu nákladů řízení o jeho zastavení. To že výkon rozhodnutí
(exekuce) byl zastaven z tohoto hlediska, nemá samo o sobě pro rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení význam (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2265 – 2266).
Podá-li některý z účastníků návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. g) o. s. ř. s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena a byly
uhrazeny i jeho náklady, je třeba zkoumat také nárok exekutora a ostatních
účastníků řízení, zda byly uhrazeny i jejich náklady. Předmět exekučního řízení
nebyl vyčerpán zcela, neuhradil-li povinný i náklady exekuce, a exekuce nemůže
být podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavena v celém rozsahu, nýbrž jen
částečně. Podá-li účastník návrh výslovně na zastavení celé exekuce (a o takový
případ jde zjevně v souzené věci) s odůvodněním, že povinný po doručení
usnesení o nařízení exekuce splnil povinnost vůči oprávněnému, i když ještě
neuhradil (zcela nebo zčásti) náklady exekuce příslušející exekutorovi, tedy
odměnu a náhradu jeho výdajů, exekuce se zastaví jen částečně a ponechá se v
běhu pro náklady exekuce (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních
exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/. Komentář. 2. vydání, Praha
2010, s 246, 247).
Týž názor jako uvedená literatura zastává i soudní praxe; v usnesení
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2008 Nejvyšší
soud uzavřel, že náklady výkonu rozhodnutí (exekuce) představují – spolu s
vymáhaným nárokem plynoucím z exekučního titulu – jeho rovněž vymáhanou
součást, a nebyly-li povinným mimo exekuční rámec oprávněnému uhrazeny, není
zde důvodu k zastavení exekuce.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z
výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení
hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu