20 Cdo 251/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. V., proti povinným 1/ J. V., a 2/ V. V., vyklizením bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 E 2749/96, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.2003, č.j. 20 Co 745/2002-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Oproti názoru povinných dospěl k závěru, že bytová náhrada byla oprávněnou zajištěna řádně, v souladu s vykonávaným rozhodnutím, jakož i právním názorem, vyjádřeným v předchozím zrušovacím usnesení dovolacího soudu.
Povinní (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání namítli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jmenovitě v otázce zajištění titulu odpovídající bytové náhrady, a jeho faktické a právní uvolněnosti.
Dovolání není přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen „o.s.ř.“).
Tak je tomu v dané věci proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno – jak se podává výslovně z jeho odůvodnění – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 (viz též bod 27. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř.; o žádný takový případ zde uvedený v dané věci však nejde.
Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci 2) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takové vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), se z obsahu spisu se nepodávají (a dovolatelé je ani netvrdí).
Dovolání není přípustné ani podle § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/ tohoto ustanovení.
Rovněž ustanovením § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání není dána, a to proto, že ji výrokem svého rozhodnutí odvolací soud nezaložil (odstavec 1), resp. že potřebný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání (jemuž by odvolací soud nevyhověl) nebyl vznesen (odstavec 2).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněné, jež by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu