20 Cdo 2530/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněného O. Z., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. H.,
zastoupenému advokátem, o 426.100,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitosti,
vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 71 E 898/99, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2003, č.j. 10
Co 726/2003-202, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze
dne 3. 7. 2003, č.j. 71 E 898/99-182, kterým Okresní soud Plzeň
- město zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (nařízeného podle rozsudku
Okresního soudu Plzeň - město z 9. 4. 1998, sp. zn. 31 C 47/95, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 21. 10. 1998, sp. zn. 15 Co 536/98, k
vymožení pohledávky 426.100,- Kč s 17 % úroky od 20. 6. 1995 do zaplacení,
nákladů předcházejícího a exekučního řízení, usnesením ze dne 23. 9. 1999, č.j.
71 E 898/99-11, prodejem označené nemovitosti). Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními, k nimž po provedeném dokazování dospěl soud prvního
stupně. Vycházel tedy z toho, že oprávněný písemnou plnou mocí z 28. 1. 1999
pověřil (zmocnil) B. N. „k jednání a konečnému narovnání,“ tj. ke sjednání
dohody ve smyslu § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jejímž předmětem mělo být vyrovnání
vzájemných dluhů účastníků. To, zda „narovnání“ zahrnovalo také zmocnění k
převzetí peněz od povinného, podstatné není, neboť částku 753.000,- Kč
(představující vymáhanou jistinu s příslušenstvím) povinný B. N. nepředal;
potvrzení ze dne 17. 3. 1999, jímž se převzetí uvedené částky stvrzuje, upřely
soudy obou stupňů ve světle informací získaných z dalších důkazních prostředků
věrohodnost. Dluh, k němuž byl povinný exekučním titulem zavázán, tudíž nebyl
ve smyslu § 559 a násl. obč. zák. splněn a důvod zastavení výkonu rozhodnutí
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), dán není.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že
řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). První z důvodů
představují výtky, že odvolací soud neprovedl důkazy, které povinný označil v
odvolání a v průběhu odvolacího řízení a jejichž provedení požadoval, a že se
mu nedostalo v řízení před soudem prvního stupně poučení podle § 118a o.s.ř. Za
nesprávné považuje – v intencích druhého z důvodů – to, že odvolací soud
listinu, „kterou oprávněný podepsal dne 28. 1. 1999 a zmocněnec dne 17. 3.
1999,“ považoval za potvrzení věřitele o tom, že zmocněnec je oprávněn přijmout
plnění (§ 562 obč. zák.), a nikoliv za plnou moc. Nesprávný je i závěr, že
potvrzení ze dne 17. 3. 1999, je neúplnou dohodou o narovnání, neboť ve
skutečnosti nejde o smlouvu (dvoustranný právní úkon), ale o potvrzení převzetí
uvedené částky zmocněncem. Odvolací soud také nesprávně hodnotil obsah plné
moci; výsledkem jednání B. N. totiž nemělo být uzavření dohody o narovnání, ale
„vyřešení celé záležitosti formou přijetí plnění vedoucího k zániku závazku.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst.
1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/
nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval
– poté, co jeho první usnesení ze dne 19. 4. 2001, č.j. 71 E 898/99-71,
odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším
rozhodnutí /v obou případech návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl/),
zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce
právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž
posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a
jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí
zásadního právního významu ve smyslu uvedeného ustanovení předpokládá);
dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
(nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a
tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3,
věta první, o.s.ř.).
Shora uvedené je v dané věci významné proto, že dovolatel důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (i když jej ohlašuje) ve skutečnosti
neuplatnil. Právní úkon vtělený do listiny ze dne 28. 1. 1999 odvolací soud
nekvalifikoval jako potvrzení o tom, že B. N. je oprávněn přijmout plnění za
oprávněného (§ 562 obč. zák.), stejně tak potvrzení ze dne 17. 3. 1999
nepokládal za dohodu o narovnání (§ 585 odst. 1 obč. zák.) či jiný dvoustranný
právní úkon; v případě první listiny vycházel z toho, že jde o plnou moc
udělenou oprávněným B. N., a právní vztah vyplývající pro zúčastněné osoby ze
zmíněného potvrzení nebylo zapotřebí vůbec pojmenovat, jestliže skutek, jež
mělo stvrzovat (tj. předání peněžní částky), prokázán nebyl. Zjištění, zda
písemná plná moc zmocňovala B. N. také k přijetí plnění dluhu pro oprávněného,
je zjištěním skutkovým; pro danou věc je však – se zřetelem ke skutkovému
závěru o neprokázání předání peněžní částky – stejně bezvýznamným. Tím, že
dovolatel nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem, nelze dospět k
závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.).
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. k
přípustnosti, kterou lze založit toliko ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., nemůže vést (k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, tj. k těm, jež dovolatel vytýkal, lze ve smyslu § 242 odst.
3, věty druhé, o.s.ř. přihlédnout jen za předpokladu, že dovolací soud shledá
napadené rozhodnutí po právní stránce za zásadně významné /což je v
projednávaném případě pro absenci způsobilého dovolacího důvodu nemožné/), je
namístě uzavřít, že přípustnost dovolání nevyplývá z žádného ustanovení
občanského soudního řádu. Nejvyšší soud proto takové dovolání odmítl (§ 243b
odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3. o.s.ř. (oprávněnému
náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinný na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu