20 Cdo 2539/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného GE Money Auto, a.s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, IČ 601 12 743, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti povinné J. P. - P. IČ 41 94 32 10, zastoupené Mgr. Janem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, pro 44.906,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 7 Nc 3776/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č. j. 25 Co 459/2007 - 21, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. září 2007, č. j. 25 Co 459/2007 - 21, odmítl podle § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), odvolání povinné proti usnesení ze dne 23. 5. 2007, č. j. 7 Nc 3776/2007 - 7, jímž Okresní soud v Benešově nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 3 Ro 2418/2001, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 44.906,- Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši 14.136,- Kč a k vymožení nákladů exekuce, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr.
Jaroslava Homolu, Exekutorský úřad Brno-město. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že odvolatelkou namítaná aktuální platební neschopnost, nepříznivá finanční situace ani tvrzená nezákonnost (neplatnost) úroku ve výši 0,3 % denně z jednotlivých dlužných částek z důvodu rozporu s dobrými mravy nejsou skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce. Proti tomuto usnesení podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolací soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení § 264 odst. 2 o. s. ř., neboť měly vzít v úvahu její nepříznivou majetkovou situaci, zapříčiněnou jednak tím, že její manžel je zcela invalidní, přičemž dosud nepobírá invalidní důchod, a dále tím, že proti ní je veden výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy a další exekuční řízení.
Nesprávný ze strany soudů obou stupňů je podle dovolatelky rovněž výklad i aplikace § 38 a § 39 exekučního řádu, jelikož návrh oprávněného (nesprávně uvedeno povinného) neobsahuje všechny náležitosti zákonem vyžadované, jmenovitě údaj o tom, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinná vymáhanou pohledávku splnila, a ani v něm není uvedena částka, kterou získal zpeněžením vozidla (jež mu povinná odevzdala již dne 24. 10. 2000 a do nějž investovala 20.000,- Kč); protože pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, mělo být exekuční řízení podle § 39 exekučního řádu zastaveno.
Dále povinná soudům obou stupňů vytýká, že nevzaly v úvahu výši příslušenství (úroku z prodlení 0,3 % denně vždy z částky 4.151,- Kč), jež je podle ní nemorální a příčící se dobrým mravům, ani okolnost, že podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, má oprávněný nedobytné pohledávky odepisovat z daní. Navrhla, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zák. č.
7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání povinné není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 exekučního řádu přípustné. Dovolatelka žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., v dovolání nevymezila. Námitkou, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevzal v úvahu výši příslušenství pohledávky a že úrok z prodlení 0,3 % denně vždy z částky 4.151,- Kč „je nemorální a příčící se dobrým mravům“, dovolatelka zpochybňuje věcnou správnost k exekuci navrženého podkladového rozhodnutí.
Toto rozhodnutí však exekuční soud není oprávněn věcně přezkoumávat, protože jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62).
Měla-li dovolatelka za to, že úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně vždy z částky 4.151,- Kč „je nemorální a příčí se dobrým mravům“, mohla tuto námitku uplatnit v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu; jelikož tak neučinila a platební rozkaz nabyl právní moci, nelze se již v exekučním řízení touto námitkou zabývat. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jestliže dovodil, že tato námitka není ve smyslu § 44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31.
10. 2009 skutečností rozhodnou pro nařízení exekuce. Přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení nejsou způsobilé založit ani námitky, že soudy obou stupňů „nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení § 264 odst. 2 o. s. ř. a dále ustanovení § 38 a § 39 exekučního řádu, neboť je povinná uplatnila až v dovolání, a z hlediska § 241a odst. 4 o. s. ř. se tak jedná o nepřípustné novoty. Stejně tak je nepřípustnou novotou i výtka, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevzal v úvahu, že podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, má oprávněný nedobytné pohledávky odepisovat z daní, nehledě již na to, že tato námitka je v exekučním řízení zcela irelevantní.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. února 2010