20 Cdo 2542/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a
JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné P. z. ú., a.s. v likvidaci,
zastoupené advokátem, proti povinné České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zastavení exekuce, pro 7.744.300,- Kč, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 7722/2003, o dovolání
povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2004, č. j. 20
Co 236/2004-57, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2004, č. j. 20 Co 236/2004-57
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu
prvního stupně tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl a výkon exekuce
neodložil. Odvolací soud byl toho právního názoru, že v daném případě nelze
aplikovat ustanovení § 64 odst. 6 větu pátou zákona č. 337/92 Sb., o správě
daní a poplatku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 337/1992
Sb.“), neboť zákonný zápočet uhrazeného úroku z přeplatku v uvedeném ustanovení
předpokládaný se může týkat jen skutečné škody. Exekučním titulem však byla
oprávněné přiznána částka, která je dle odůvodnění kombinací (znalcem
stanoveným průměrem) škody skutečné a ušlého zisku, kterého by oprávněná
dosáhla, kdyby nevstoupila do likvidace, jakožto přímý důsledek nezákonně
vyměřené daňové povinnosti. Protože v daném případě nelze v rámci přiznané
náhrady škody z exekučního titulu rozlišit škodu skutečnou a ušlý zisk, není
možné uvedené ustanovení na tuto náhradu aplikovat a započíst povinnou uhrazený
úrok z daňového přeplatku na oprávněné (exekučním titulem) přiznané plnění.
Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších právních předpisů
(dále také jen „o.s.ř.“)], a že řízení bylo postiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vadu
řízení spatřuje v tom, že nebyla v rámci odvolacího řízení postupem
předpokládaným § 114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.
vyzvána k písemnému vyjádření k podanému odvolání oprávněné, což vzhledem s
okolnostem případu považuje za potřebné a účelné. Nesprávné právní posouzení
věci pak dovolatelka dovozuje z chybné interpretace ustanovení § 64 odst. 6
věty páté zákona č. 337/1992 Sb. odvolacím soudem. Ten postupoval nesprávně,
pokud uvedené ustanovení interpretoval optikou ustanovení § 442 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen
„obč. zák.“), když - dle názoru povinné – se pojmem „skutečná přiznaná škoda“
zde použitým rozumí celková škoda, která byla oprávněné přiznána, a to bez
ohledu na to, z čeho se tato škoda skládá.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé (§ 238a odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
V předmětné věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 5. června 2001, sp. zn. 15 C 199/99, kterým bylo oprávněné (žalobkyni)
přiznáno z titulu nesprávného úředního postupu povinné právo na náhradu škody
ve výši 70 milionů Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.3.1999 do zaplacení a právo
na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 191.300,- Kč. Povinná oprávněné
podle jí samou nezpochybňovaného návrhového tvrzení uhradila částku ve výši
81.746.111,- Kč, a dále byla zbylá část přiznaného práva – právě exekučně
vymáhaná částka ve výši 7.744.300,- Kč – povinnou započítána s odkazem na
ustanovení § 64 odst. 6 věta 5 zákona č. 337/1992 Sb. na uhrazený úrok z
daňového přeplatku zaviněného správcem daně, a to na základě rozhodnutí
Finančního úřadu v H. K. ze dne 12. listopadu 1997, č. j.
159243/97/228912/1985, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 1998, č.j.
30865/98/228912/1985.
Co do namítané vady řízení, spočívající v absenci výzvy soudu I. stupně k
písemnému vyjádření, jak předpokládá ustanovení § 114a odst. 2 písm a/ o.s.ř.
ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř., dovolací soud na úvod uvádí, že tato
námitka dovolací důvod předjímaný ustanovením § 241a odst. 2 písm a/ o.s.ř.
naplnit nemůže, a to již z toho důvodu, že uvedený postup je závislý toliko na
úvaze soudu co do účelnosti, resp. neúčelnosti takovéto výzvy. Pokud soud
neshledal uvedený postup účelným (jak výslovně předpokládá zmíněné ustanovení),
nic povinné nebránilo, aby se k odvolání oprávněné, které jí bylo řádně
doručeno dne 19. května 2004 (č.l. 55 verte spisu), z vlastní iniciativy
vyjádřila. Jelikož existence jiných vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3 větě
druhé o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej
dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), stal se
předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu ústící v zamítnutí
návrhu na zastavení exekuce, a to na základě výkladu ustanovení § 64 odst. 6
věty páté zákona č. 337/1992 Sb.
Podle ustanovení § 64 odst. 6 zákona č. 337/92 Sb., zavinil-li vznik
přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil-
li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z
přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby Č. n. b. platné první den
kalendářního čtvrtletí. Je-li vracen přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v
odstavci 4 nebo nebyla-li dodržena zákonná lhůta pro vrácení u vratitelného
přeplatku, který se podle daňového zákona vrací bez žádosti, aniž by zde při
vzniku přeplatku bylo zavinění správce daně, náleží daňovému dlužníkovi úrok z
přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby Č. n. b. platné první den
kalendářního čtvrtletí. Úrok náleží v těchto případech ode dne následujícího po
dni uplynutí zákonné lhůty pro jeho vrácení. Vznikl-li přeplatek zaviněním
správce daně, běh zákonné lhůty počne dnem následujícím po původní lhůtě
splatnosti daně a s účinností od počátku běhu této lhůty se tento přeplatek
použije podle odstavců 2 a 3; pokud došlo ke vzniku přeplatku až po dni původní
splatnosti daně, běh zákonné lhůty počne dnem následujícím po dni úhrady daně,
v jejímž důsledku došlo ke vzniku přeplatku. Pokud by skutečná přiznaná škoda
způsobená daňovému dlužníkovi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem správce daně, byla vyšší než úrok přiznaný podle tohoto ustanovení,
přiznaný úrok se na úhradu skutečné škody započítává. Úrok se nepřizná, činí-li
méně než 50,- Kč.
Podle ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. se poškozenému hradí skutečná škoda a
to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Městský soud v rámci rozhodování o odvolání prostředku proti rozhodnutí soudu
prvního stupně vycházel z premisy, podle které lze provést zákonné započtení
předpokládané ustanovením § 64 odst. 6 větou pátou zákona č. 337/1992 Sb.
toliko v případě přiznání skutečné škody tak, jak ji definuje ustanovení § 442
obč. zák. Teorie práva je zajedno v tom, že skutečnou škodou je míněna újma,
která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení
jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem,
tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především
penězi; proto reprezentuje majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit, aby byl
majetkový stav poškozeného uveden na předešlou úroveň. V předmětném nalézacím
řízení šlo o vyčíslení a přiznání práva na náhradu škody, která oprávněné
vznikla jakožto přímý důsledek nezákonného vyměření daňového nedoplatku,
vedoucího ve svém důsledku ke vstupu oprávněné do likvidace. Již uvedené důvody
proto z povahy věci vylučují, aby bylo možno jednoznačně zjistit „skutečnou
škodu“ a případně „ušlý zisk“ tak, jak ji ve svém odůvodnění požaduje
specifikovat odvolací soud. Z odůvodnění exekučního titulu se podává, že k výši
výsledně přiznané škody (jakožto důsledek odpovědnosti státu) bylo nutné dojít
znaleckým posouzením na základě interpolace několika metod výpočtu výše škody
(přičemž jedna z nich byla založena také na metodě ušlého zisku). V nalézacím
řízením přiznaná částka tak má fakticky povahu soudem určené celkově vzniklé
škody, třebaže znalecky zjištěnou pomocí relevantních matematických agregátů.
Zároveň však dovolací soud uvádí, že pojem „skutečná přiznaná škoda“ zakotvený
v ustanovení § 64 odst. 6 větě páté zákona č. 337/1992 Sb., vyjadřuje nikoliv
skutečnou škodu (ve smyslu ustanovení § 442 obč. zák.), která by byla oprávněné
přiznána v rámci řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu nebo nesprávným úředním postupem, ale o výslednou škodu,
která byla „skutečně“, tedy pravomocně přiznána postupem předpokládaným zákonem
relevantním pro předmětný spor – tedy zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem
ve znění pozdějších právních předpisů (nyní účinný zákon č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších právních
předpisů); tomuto závěru také koresponduje systematický výklad uvedeného
ustanovení. Dovolací soud tedy uzavírá, že ustanovení § 64 odst. 6 věta pátá
zák. č. 337/1992Sb. vychází nikoliv z pojmu skutečné škody, jak ji má na mysli
ustanovení § 442 obč. zák., ale z celkové částky, kterou je stát (jakožto
žalovaný, potažmo povinný subjekt) povinen poškozenému subjektu (žalobci,
potažmo oprávněnému) na základě své odpovědnosti uhradit.
Relevantní námitkou se také jeví argument povinné, podle kterého by při
akceptaci právního názoru odvolacího soudu co do výkladu zkoumaného ustanovení
bylo ve svém důsledku znemožněno jeho praktické použití. Soudy v nalézacím
řízení nejsou vždy – jako například v tomto sporu – schopny jednoznačně
rozlišit škodu skutečnou (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans), nadto
se zhusta v meritorním výroku rozhoduje toliko jedinou, souhrnnou částkou,
takže by soudy při aplikaci zkoumaného ustanovení byly nuceny vycházet z
odůvodnění rozhodnutí, které však - na rozdíl od výroku rozhodnutí - již
závazné není. Tímto závěrem samozřejmě není dotčen právní praxí zastávaný
názor, podle kterého se při zkoumání povahy materiální vykonatelnosti titulu
ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky, způsob výkonu
rozhodnutí (exekuce) řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy
totiž soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu
rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za
účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a
rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu tedy nelze jakkoli doplňovat
či opravovat.
Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při svém rozhodování, tedy
správný není, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka
uplatnila právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí proto Nejvyšší soud zrušil a odvolacímu soudu věc
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech hlavy VI. zákona
č. 120/2001 Sb.
V Brně dne 14. února 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu