20 Cdo 2543/2024-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Louny, se sídlem v Lounech, Mírové nám. č. 35, identifikační číslo osoby 00265209, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského č. 1640, proti povinné A. H., zastoupené JUDr. Petrem Hoškem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 92, o výkon rozhodnutí uložením pokuty, vedené u Okresního soudu Lounech pod sp. zn. 13 E 92/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2024, č. j. 12 Co 73/2024-465, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2024, č. j. 12 Co 73/2024-465, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Lounech k návrhu oprávněného nařídil podle rozhodnutí Městského úřadu Louny, stavebního úřadu, ze dne 11. července 2011, č. j. MULNCJ 64601/2011, za porušení povinnosti zjednat ve lhůtě do 15. září 2011 nápravu v rozsahu: odbourání a snesení uvolněných částí stávající poškozené opěrné zdi na hranici pozemku st. p. č. XY v k. ú. XY a provedení výstavby nové části opěrné zdi tak, aby plnila funkci a zamezila pohybu částí pozemku st. p. č. XY na sousední pozemky a stavby pod svahem za současně stanovených podmínek pro realizaci opravy opěrné zdi, výkon rozhodnutí uložením pokuty povinné ve výši 30 000 Kč se splatností do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet České republiky – Okresního soudu v Lounech (výrok I), dále povinné uložil jednak povinnost zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení (výrok II) a jednak zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Lounech soudní poplatek za návrh na výkon rozhodnutí (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. dubna 2024, č. j. 12 Co 73/2024-465, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil povinné povinnost zaplatit oprávněnému náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). K námitce ohledně prekluze vymáhaného práva podle ustanovení § 108 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen „s. ř.“), odvolací soud uvedl, že podal-li oprávněný návrh na nařízení soudního výkonu rozhodnutí ve vztahu k povinnosti uložené rozhodnutím vydaným ve správním řízení u věcně a místně příslušného okresního soudu, pak soud správně v řízení postupoval podle ustanovení občanského soudního řádu, a nikoli podle ustanovení správního řádu.
Omezení daná ustanoveními správního řádu jsou podle odvolacího soudu pro soudní výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu zcela bez významu a nelze se jich dovolávat v řízení před soudem. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž namítla, že usnesení odvolacího soudu je v otázce aplikace ustanovení § 108 odst. 4 s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 20 Cdo 1800/2007, ze dne 22. září 2009, sp. zn. 20 Cdo 867/2009, a ze dne 20.
září 2012, sp. zn. 20 Cdo 416/2012). Podle dovolatelky je vymáhaná povinnost prekludována, a proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), protože předmětem řízení je uložení pokuty ve výši 30 000 Kč. Oprávněný považuje za nesprávný názor povinné, že by předmětný výkon rozhodnutí měl být zastaven podle § 115 písm. b) s.
ř. a poukázal na to, že povinnou předkládaná judikatura dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, řeší prekluzivní lhůtu pro výkon rozhodnutí uložením pokuty za přestupek. Oprávněný navrhl, aby dovolání povinné bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť při řešení otázky aplikace ustanovení § 108 odst. 4 s.
ř., se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 105 odst. 1 s. ř. exekuční titul u exekučního správního orgánu uplatňuje a) správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, nebo b) osoba oprávněná z exekučního titulu. Podle ustanovení § 105 odst. 2 s. ř.
správní orgán uvedený v odstavci 1 písm. a) nebo osoba oprávněná z exekučního titulu mohou o provedení exekuce požádat též soud nebo soudního exekutora. Podle ustanovení § 108 odst. 4 s. ř. může exekuční správní orgán exekuci nařídit nejpozději do 5 let a provádět ji nejpozději do 10 let poté, co měla být povinnost splněna dobrovolně. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007, publikovaném pod č. 83/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že není-li stanoveno jinak, posuzuje se lhůta, ve které lze správní rozhodnutí vykonat, podle právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno.
Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 20 Cdo 1800/2007, ze dne 22. září 2009, sp. zn. 20 Cdo 867/2009, a ze dne 20. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 416/2012, na která odkazuje dovolatelka. Odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč se odchýlil od závěrů přijatých v uvedené judikatuře. Jeho názor, že omezení daná ustanoveními správního řádu jsou pro soudní výkon rozhodnutí zcela bez významu a v řízení před soudem se jich nelze dovolávat, tak není správný.
Při posuzování, zda došlo k prekluzi vymáhané povinnosti, je naopak třeba vycházet z příslušných ustanovení správního řádu, tedy zejména z ustanovení § 108 odst. 4 s. ř. Usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o.
s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu