20 Cdo 2547/2025-678
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné D. D., zastoupené JUDr. Ondřejem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského č. 1107/15, proti povinné IMOSA spol. s r.o., se sídlem v Karlových Varech, Kolmá č. 857/6, identifikační číslo osoby 25705121, zastoupené JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Častrově, Ctiboř č. 42, pro 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 48 EXE 483/2024, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2025, č. j. 64 Co 560/2024-431, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 7. srpna 2024, č. j. 48 EXE 483/2024-102, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že byť ze strany třetích osob bylo za povinnou oprávněné uhrazeno plnění přiznané exekučním titulem, stalo se tak v rámci exekuce poté, co byla exekuce oprávněně nařízena. Kromě vymáhané pohledávky je proto třeba uhradit též náklady exekuce. Protože vymáhaná částka není zcela uhrazena, nelze exekuci zastavit. Tvrzení povinné, že dluh byl zaplacen ještě před tím, než se povinná dozvěděla o probíhající exekuci, může mít podle soudu význam toliko pro výši nákladů exekuce, nikoliv však pro závěr, zda jsou splněny podmínky pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Krajský soud v Plzni k odvolání povinné usnesením ze dne 28. února 2025, č. j. 64 Co 560/2024-431, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zjistil, že vyrozumění o zahájení exekuce s výzvou soudního exekutora k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a s exekučními příkazy bylo povinné doručeno do datové schránky tzv. fikcí doručení dne 4. dubna 2024. Téhož dne podala jedna z třetích osob plnících za povinnou příkaz k provedení platby ve prospěch oprávněné (resp. jejího právního zástupce) ve výši 500 000 Kč. Sama povinná uvedla, že tato platba byla provedena až v pondělí 8.
dubna 2024. U druhé platby ve výši 729 067,40 Kč uhrazené ve prospěch oprávněné (resp. jejího právního zástupce) za povinnou jinou z třetích osob nelze z potvrzení banky zjistit, kdy byl příkaz podán, povinná však uvedla, že k tomu došlo dne 5. dubna 2024. Odvolací soud vysvětlil, že z hlediska okamžiku plnění je rozhodující okamžik, kdy došlo k odepsání peněžních prostředků z bankovního účtu. V řízení navíc bylo prokázáno, že povinná nejpozději dne 2. dubna 2024, kdy sepsala své podání určené exekučnímu soudu, o exekuci věděla, dokonce znala spisovou značku věci.
Odvolací soud proto uzavřel, že povinná plnila (resp. zajistila plnění) až pod tlakem exekuce. Exekuce tak byla v daném rozsahu provedena a nemůže být zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Z vymáhaného nároku stále zbývá uhradit část úroku z prodlení, náklady oprávněné a náklady exekuce. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení 4 právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
První otázka zní, zda je věřitel oprávněn vznášet na souhlas dlužníka s plněním třetí osoby specifické požadavky, např. vyhotovení listiny se souhlasem dlužníka a třetí osoby s jejich ověřenými podpisy a doručení originálu takové listiny. Druhá otázka zní, zda je třeba zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro zjevné zneužití práva, pokud byla vymáhaná povinnost splněna (úhrada doručena) před obdržením jakékoliv informace o průběhu exekučního řízení.
Třetí otázka zní, zda je to povinná, nebo oprávněná, kdo má nést náklady exekuce i náklady protistrany, jež vznikly za účelem prověření tvrzení povinné, že již oprávněné plnila. Podle názoru dovolatelky povinná ještě před doručením informace o prohlášení exekuce splnila povinnost, která jí byla exekučním titulem uložena, a tedy by měla být exekuce zastavena a náklady by měla nést oprávněná. Čtvrtá otázka zní, zda je vadou řízení, nebylo-li nařízeno jednání dle § 269 odst. 2 o. s. ř., podle něhož se v případě zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) o.
s. ř. rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, exekuční řízení zastavil a přiznal povinné náhradu nákladů celého řízení. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že první dovolací otázka neměla pro rozhodnutí exekučních soudů a pro meritum věci žádný význam, a není proto projednatelná v dovolacím řízení. Druhá dovolací otázka v sobě obsahuje nepravdivé tvrzení, že povinná uhradila vymáhanou pohledávku dříve, než se dozvěděla o exekuci.
Odvolací soud přitom uzavřel, že platby byly provedeny až pod tlakem exekuce. Ke třetí dovolatelkou formulované otázce oprávněná uvedla, že jednak žádné náklady za účelem prověření tvrzení povinné nevznikly, a nadto je otázka pro dovolací řízení zcela irelevantní. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle oprávněné nezávisí ani na řešení čtvrté dovolací otázky. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl.
II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovolatelka přehlíží, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení otázek, které dovolatelka předkládá. Založil je na shora uvedených zjištěních, zejména potom na závěru, že povinná plnila (resp. zajistila plnění) až pod
tlakem exekuce. Na vyřešení první dovolatelkou formulované otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nezávisí. Rovněž nezávisí na vyřešení druhé ani třetí v dovolání uvedené otázky, neboť již v samotné formulaci těchto otázek dovolatelka konstruuje odlišný skutkový stav (že povinná nevěděla o exekučním řízení), než k jakému dospěl odvolací soud. Žádná z uvedených otázek tak nemůže založit přípustnost dovolání. Co se týče čtvrté dovolatelkou formulované otázky, podle ustanovení § 241a o. s.
ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné. Ani kdyby skutečně o vadu řízení šlo (což Nejvyšší soud nepřezkoumával), nemohla by daná otázka přípustnost dovolání založit.
Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu