20 Cdo 2562/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné J. J., zastoupené advokátkou, proti povinné D. P., zastoupené advokátem, pro 200.000.-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 1022/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2004, č.j. 21 Co 189/2004 - 55, takto:
Dovolání se odmítá.
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu I.stupně, jímž byla – částečně - zastavena exekuce o 150.000.-Kč, jímž byl dále jako bezpředmětný zamítnut návrh na odklad exekuce, a jímž byla povinná zavázána zaplatit oprávněné náklady řízení o částečné zastavení exekuce a odklad exekuce, jejichž výše bude určena exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Odvolací soud má prvostupňové rozhodnutí včetně nákladového výroku za správné, shledává procesní zavinění zastavení exekuce u povinné. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť v něm úspěšné oprávněné žádné náklady nevznikly (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jímž brojí proti potvrzení nákladového výroku usnesení soudu I.stupně s tím, že takovým rozhodnutím odvolacího soudu je podle dovolatelky prolamována právní moc zastavení exekuce samotné tak, že jde o rozhodnutí ve věci samé, neboť zastavením exekuce ztratil exekutor pověření k provedení exekuce (§ 51 písm. b/ zák. č. 120/2001Sb.) a pozbyl tím i oprávnění k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, takový příkaz nelze považovat za samostatný exekuční titul a obstojí jen při vymáhání nákladů spolu s pohledávkou. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka z § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.; má za to, že její dovolání nesměřuje do nákladového výroku, nýbrž do rozhodnutí, jímž nedošlo k úplnému zastavení exekuce, ta má být nadále vedena pro náklady řízení. Zásadní právní význam je spatřován v tom, že odvolací soudy neřeší náklady řízení při zastavení exekuce jednotně.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o věci zastavení výkonu rozhodnutí (ve smyslu § 52 zák. č. 120/2001Sb. ve věci zastavení exekuce); ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde podle odstavce druhého téhož ustanovení platí obdobně.
O takový případ přípustnosti dovolání ve věci výkonu rozhodnutí se však v dané věci nejedná. Dovoláním povinné napadnutým usnesením odvolacího soudu bylo totiž rozhodováno o správnosti usnesení soudu prvního stupně v otázce náhrady nákladů řízení, na čemž nic nemění okolnost, že má takové rozhodnutí představovat rozhodovací činnost exekutora, jehož pověření k provedení exekuce ( § 51 písm. b/ zák. č. 120/2001Sb) rozhodnutím soudu o zastavení exekuce zaniká. Otázka náhrady nákladů řízení svěřená hlavou VI zák. č. 120/2001Sb. k rozhodnutí podle § 88 odst. 1 exekutorovi, nebo podle § 89 právě v případech zastavení exekuce soudu, nemůže představovat věc samu ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř., i kdyby nákladová záležitost představovala jediný důvod neukončení řízení. Věcí samou se nezpochybnitelně v právní teorii i v soudní praxi rozumí předmět, pro nějž se řízení vede, a jeho příslušenství, jež může i samo o sobě (je-li uplatněno jako předmět řízení) představovat meritum věci; otázka náhrady nákladů řízení naproti tomu jako procesní institut věc samu zásadně a bezvýjimečně nepředstavuje. Za rozhodnutí ve věci samé bývají soudní praxí v exekučních věcech označována usnesení, jimž se nařizuje výkon rozhodnutí (exekuce), jimiž se rozhoduje o zastavení výkonu (exekuce), případně o rozvrhu rozdělované podstaty (k pojmu „věc sama“ srov. dále usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod poř. č. 61).
Na vysvětlenou k argumentům dovolatelky lze jen doplnit, že zánik exekutorova oprávnění ve smyslu § 51 písm. b/ zák. č. 120/2001Sb. se výslovně týká provádění exekuce – v tomto řízení ve vztahu k jejímu nařízení ve věci samé (pro jistinu); účinky nařízení exekuce pro náklady však zůstávají zachovány, nejsou-li zákonem předepsaným způsobem (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. a § 271 věta druhá o.s.ř.) soudem změněny.
Protože dovolání povinné směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž občanský soudní řád nepřipouští dovolání, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení přísluší případně rozhodnout dle hlavy VII. zák. č. 120/2001Sb.; oprávněné, jež by jinak právo na náhradu nákladů řízení měla, však v tomto stádiu řízení náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu