20 Cdo 2570/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v
exekuční věci oprávněného J. T., zastoupeného advokátem, proti povinné L. B.,
zastoupené advokátem, pro 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 Nc 12221/2004, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11.
10. 2004, č.j. 23 Co 430/2004-19, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení
ze dne 19. 4. 2004, č.j. 16 Nc 12221/2004-10, kterým okresní soud nařídil
exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. A. H., soudního exekutora. Námitky
směřující proti správnosti exekučních titulů shledal odvolací soud
neopodstatněnými, neboť věcnou správnost exekučního titulu ani správnost
postupu soudu v řízení předcházejícím jeho vydání soud v exekučním řízení
nezkoumá. Ne zcela správný údaj o místě bydliště povinné v usnesení o nařízení
exekuce nemá vliv na věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Možnost oprávněného
vymáhat pohledávku zároveň proti povinné a proti druhé osobě z exekučního
titulu zavázané je dána tím, že obě byly zavázány ke splnění téhož závazku
společně; bude-li závazek splněn jednou z nich, může tuto okolnost namítat
druhá návrhem na zastavení exekuce.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinná nesprávné právní
posouzení věci. Je přesvědčena, že odpovídají-li za plnění ze směnky dvě
žalované jako povinné, je nesprávné, pokud je celá dlužná částka vymáhána pouze
na ní. V nalézacím řízení bylo rozhodnuto chybně, neboť věřitel ze směnky nebyl
totožný se žalobcem; původně vystavená směnka je neplatná, navíc při jejím
vystavení byla povinná podvedena nesprávnými informacemi pana J. Navrhla, aby
napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a §
130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Ačkoli povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam, v dovolání přednesla, jejich hodnocením k
závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené)
právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení
obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost
soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3
o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro
úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní
názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Zjistil-li odvolací soud (a správnost tohoto skutkového zjištění nelze
v dovolacím řízení přezkoumávat), že povinná a druhá z exekučního titulu
zavázaná osoba jsou tímto titulem zavázány společně, pak jeho právní závěr, že
oprávněný se může domáhat celého plnění na kterékoli z nich a plněním jedné z
nich v rozsahu tohoto plnění závazek zaniká, je zcela správný a v souladu s
výslovným ustanovením § 511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.,
na něž se dovolatelka (implicitně) odvolává, se v takovém případě neuplatní.
S námitkami směřujícími proti věcné správnosti exekučního titulu (že
směnka je neplatná a že dovolatelka byla při jejím vystavení podvedena panem
Jónem) se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou soudní praxí, neboť
věcnou správnost exekučního titulu soud při nařízení exekuce zkoumat nemůže;
obsahem titulu je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod
č. 4). Totéž platí o (teprve v dovolání vznesené) námitce, že věřitel ze směnky
není totožný se žalobcem v nalézacím řízení.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího
ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní
exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu