20 Cdo 2581/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční
věci oprávněné A. C. s. r. o., proti povinnému Bc. L. R., zastoupenému
advokátkou, pro 89.852,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Frýdku – Místku pod sp. zn. 29 Nc 6851/2005, o dovolání povinného proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č. j. 9 Co 843/2006-16,
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 5. 11.
2005, č. j. 29 Nc 6851/2005-10a), kterým Okresní soud ve Frýdku-Místku
nařídil podle svého rozsudku ze dne 13. 7. 2004, č.j. 18 C 122/2003-44, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2005, č.j. 42 Co
170/2005-86, k vymožení pohledávky 89.852,- Kč s úroky z prodlení 3,5 % z
částky 89.852,- Kč od 10. 12. 2002 do zaplacení, pro náklady předcházejícího
řízení ve výši 21.880,- Kč a pro náklady exekuce ve výši, jak bude stanovena
exekutorem v příkazu k úhradě nákladů, na majetek povinného exekuci, jejímž
provedením pověřil soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve
smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny,
zejména uzavřel, že podání dovolání nemá vliv na právní moc napadeného
rozhodnutí a nařízení exekuce nebrání ani případný odklad jeho vykonatelnosti,
a dále že v exekučním řízení nelze přezkoumávat správnost vykonávaného
rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Dovolatel popisuje okolnosti sporu s
oprávněnou a vyjadřuje přesvědčení, že soudy v nalézacím řízení rozhodly
nesprávně. Proti exekučnímu titulu proto podal včasné dovolání, o kterém dosud
nebylo pravomocně rozhodnuto. Nařízení exekuce je za tohoto stavu podle
dovolatele nepřípustné. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 zákona č.
120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a
odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je
vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím
soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat
již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatel – hodnoceno podle
obsahu dovolání – správnost rozhodnutí poměřuje, je pak dovolací soud vázán
(včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3,
věta první, o.s.ř.). Z uvedeného současně vyplývá, že k přípustnosti dovolání,
jež může být založena toliko na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí
odvolacího soudu, nemohou vést námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vyjma případu, kdy by samotná vada
řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv.
„spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních),
ostatně dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. toliko
ohlásil, aniž by uvedl, v čem vady řízení spočívají.
Ačkoliv dovolatel pokládá napadené rozhodnutí za zásadně právně významné,
nekonkretizuje, v čem tento význam spatřuje, a hodnocením argumentace v
dovolání obsažené k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož není
žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou
ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp.
vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce zahrnuje pouze to, zda exekuční
titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po
stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni,
zda – jde-li o vymožení peněžitého plnění – je exekuce navrhována v takovém
rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité
pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným
způsobem a zda právo není prekludováno.
V exekučním řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
exekučního titulu, jeho obsahem je soud vázán a je povinen z něj při nařízení
exekuce vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 1/2000 pod č. 4).
Výrazem ustálené soudní praxe je i závěr, že podání dovolání proti exekučnímu
titulu, byť by bylo spojeno s návrhem na odklad vykonatelnosti, nemá za
následek pozbytí jeho vykonatelnosti. Podání tohoto mimořádného opravného
prostředku nemá suspenzivní účinek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1997
pod č. 50).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu