20 Cdo 2605/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Internationales Jugend-Kulturzentrum Bayreuth e. V. se sídlem v Äubere Badstr. 7a, Bayreuth, 954 48, Spolková republika Německo, IČ: VR 333, zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních 1, U Mlékárny č. 290, proti povinné J. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kobližná č. 53/24, za účasti zástavní věřitelky M. P., narozené dne XY, bytem XY, vedené u soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 1497/18, o dovolání povinné a dovolání soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2020, sp. zn. 20 Co 5/2020,
Právní moc usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2020, sp. zn. 20 Co 5/2020, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání povinné a dovolání soudního exekutora, které byly podány proti tomuto usnesení.
Soudní exekutor JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, Exekutorský úřad Praha 3, usnesením ze dne 22. října 2019, č. j. 144 Ex 1497/18-236, rozhodl o rozvrhu dílčí části rozdělované podstaty z dražby nemovitých věcí povinné ve výši 5 850 000 Kč tak, že se z ní uspokojí přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši: 1) pohledávka soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera na nákladech exekuce ve výši 781 200,20 Kč, 2) pohledávka Společenství vlastníků pro dům XY ve výši 51 503,75 Kč, 3) pohledávka zástavního věřitele M. P. ve výši 2 897 928,34 Kč, 4) pohledávka oprávněného Internationales Jugend-Kulturzentrum Bayreuth e. V. ve výši 2 119 367,71 Kč (částečně), vždy k hotovému zaplacení (výrok I.). O zbytku rozdělované podstaty ve výši 100 000 Kč soudní exekutor rozhodl, že bude projednán dodatečně (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání povinné usnesením ze dne 22. června 2020, sp. zn. 20 Co 5/2020, rozhodnutí soudního exekutora změnil tak, že dílčí část rozdělované podstaty ve výši 5 850 000 Kč se rozvrhuje tak, že se z ní uspokojí přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši: 1) pohledávka Společenství vlastníků pro dům XY ve výši 51 503,75 Kč, 2) pohledávka zástavního věřitele M. P. ve výši 2 897 928,34 Kč, 3) pohledávka oprávněného Internationales Jugend - Kulturzentrum Bayreuth e. V. ve výši 2 900 567,90 Kč (částečně), vždy k hotovému zaplacení. Zbytek rozdělované podstaty ve výši 100 000 Kč bude projednán dodatečně (první výrok). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání povinná a soudní exekutor, přičemž oba navrhli odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“).
Povinná v dovolání uvedla, že neprodleným výkonem rozhodnutí jí hrozí závažná újma, neboť zástavní věřitel se již dožaduje vyplacení přiznané částky, a to za situace, kdy je zřejmé, že částka 351 975,77 Kč představující poplatek za mimořádnou splátku nebyla předmětem zajištění a zástavní věřitel na ni nemá zákonný nárok.
Soudní exekutor zdůvodnil návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí tím, že i jemu hrozí neprodleným výkonem rozhodnutí závažná újma. Pokud nedojde k odkladu vykonatelnosti, bude soudní exekutor povinován vyplatit oprávněnému částku ve výši 781 200,20 Kč a po případné změně rozhodnutí neexistuje reálná možnost na její získání zpět, neboť oprávněný je zahraniční společností. Odložení vykonatelnosti se podle soudního exekutora nedotkne žádných účastníků rozvrhu, protože veškeré získané prostředky zůstávají na depozitním účtu soudního exekutora.
Poškozen nemůže být ani oprávněný, neboť u něho nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že nabyde plnění odpovídající nákladům exekuce, když sám nijak nebrojil proti rozvrhovému usnesení soudního exekutora č. j. 144 ex 1497/18-236. Soudní exekutor dále uvedl, že napadeným rozhodnutím jsou ohrožena i práva ostatních účastníků rozvrhu (a hrozí jim závažná újma), a to jednak právo povinného, kterému hrozí, že z jeho majetku bude bez právního důvodu uspokojena pohledávka zástavního věřitele v částce 351 975,77 Kč, která vůbec nebyla předmětem zajištění, a že je rovněž ohroženo právo Společenství vlastníků pro dům XY, kterému hrozí, že v dodatečném rozvrhu nebude jeho zákonný nárok uspokojen.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Ačkoliv oba dovolatelé navrhovali odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, to, na rozdíl od odložení jeho právní moci, nepřichází v úvahu, neboť výplata přiznaných částek je vázána k právní moci rozvrhového usnesení (§ 338zi odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud, aniž by předjímal výsledek dovolacího řízení, dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro odložení právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a rozhodl shora uvedeným výrokem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu
Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání povinné. Jde-li o dovolání soudního exekutora, dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení, zda lze pohledávku soudního exekutora zahrnout do rozvrhu i tehdy, neexistuje-li ke dni rozvrhového jednání pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že do rozvrhu lze pohledávku soudního exekutora zahrnout jen tehdy, existoval-li ke dni rozvrhového jednání pravomocný exekuční příkaz k náhradě nákladů exekuce, protože pouze pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce může být podkladem pro zahrnutí v něm vyčíslených nákladů exekutora do rozvrhového usnesení. Přitom nelze přehlédnout ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění novely č. 491/2012 Sb., podle něhož jsou-li v exekučním příkazu uvedeny pravděpodobné náklady exekuce a pravděpodobné náklady oprávněného, vydá exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce neprodleně poté, kdy dojde ke splnění nebo vymožení povinnosti vymáhané v exekučním řízení s výjimkou nákladů exekuce a nákladů oprávněného.
Exekutor je povinen poučit o této skutečnosti účastníky řízení v exekučním příkazu, ve kterém tyto pravděpodobné náklady uvedl. Soudnímu exekutorovi tedy nic nebránilo, aby třeba i po provedení dražby vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, které již v exekučním řízení vznikly nebo ještě pravděpodobně vzniknou v průběhu rozvrhového řízení [srov. například usnesení ze dne 1. prosince 2017, sp. zn. 20 Cdo 4957/2017 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2019, sp. zn. III.
ÚS 494/18, odmítnuta), usnesení ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1273/2017, usnesení ze dne 26. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 2087/2007, usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2176/2011; usnesení ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2570/2014; usnesení ze dne 18. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 304/2015, usnesení ze dne 1. prosince 2016, sp. zn. 20 Cdo 5079/2016 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2019, sp. zn. I. ÚS 706/17, odmítnuta), a stanovisko ze dne 15.
února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005]. V projednávané věci odvolací soud změnil usnesení soudního exekutora, když dospěl k závěru, že pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce nemůže být v daném případě upokojena, protože soudní exekutor dosud nevydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, a nedisponuje tak titulem pro uspokojení své pohledávky.
S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že závěr odvolacího soud je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť nevydal-li soudní exekutor žádný příkaz k úhradě nákladů exekuce, nedisponoval ke dni rozvrhového jednání pravomocným exekučním příkazem, a jeho náklady tak nebylo možné nijak dodatečně stanovovat a uspokojovat v rámci rozvrhu, na čemž nic nemění skutečnost, že v projednávané věci došlo prozatím k dílčímu rozvrhu. Nedůvodná je i námitka soudního exekutora, že kvůli chybějícímu poučení o hrozícím neúspěchu ve sporu přišel o možnost odvolacímu soudu prokázat, z jakého důvodu považuje svůj nárok na náklady exekuce za důvodný, neboť z usnesení odvolacího soudu vyplývá, že soudní exekutor přednesl oponentní názor (se kterým se odvolací soud vypořádal) již v předkládací zprávě a průvodním vyjádření k odvolání. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání povinné i dovolání soudního exekutora podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 11. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu