20 Cdo 2608/98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci
žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému
advokátem, o zaplacení částky 58.753,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 1109/95, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 1997, č.j. 19 Co 71/97-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 1997, č.j. 19 Co 71/97-51,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 6. listopadu 1996, č.j. 4 C
1109/95-27, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 58.753,- Kč s
příslušenstvím, jako dluh na nesplaceném nájemném ze smlouvy o nájmu nebytových
prostor a pozemků, uzavřené mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako
nájemcem dne 6. srpna 1992 (dále též jen "nájemní smlouva"), za roky 1994, 1995
a první pololetí roku 1995. Konkrétně mělo jít (při řádné úhradě základního
nájemného ve výši 80.000,-Kč) o částky, o které mělo být sjednané nájemné
každoročně aktualizováno podle míry inflace. Námitky žalovaného o neurčitosti a
neplatnosti ujednání o aktualizaci nájemného soud "odmítl jako účelové",
přičemž dospěl k závěru, že za rok 1993 měl žalobce (vzhledem k míře inflace)
obdržet na nájemném celkem 96.640,-Kč (20,8% inflace), za rok 1994 ve výši
106.304,-Kč (10% inflace) a za první polovinu roku 1995 ve výši 55.809,-Kč (5%
inflace); uhrazeno však bylo jen 200.000,-Kč, takže zbývá doplatit 58.753,-Kč.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. listopadu 1997,
č.j. 19 Co 71/97-51, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl. Odvolací soud měl - na rozdíl od soudu prvního stupně - nájemní smlouvu
v článku IV. bodu 2, v části, ve které se hovoří o každoroční aktualizaci
částky 80.000,-Kč vzhledem k míře inflace, za neplatnou pro neurčitost, již
nelze odstranit ani výkladem. Je pravdou - uvedl odvolací soud - že je zřejmé,
co znamená slovo "zaktualizovat" i jak a kým bude míra inflace stanovena, neboť
zákon v tomto směru dává pravomoc Českému statistickému úřadu, který je
oprávněn stanovit také metodiku zjišťování; jestliže tedy tento úřad sdělil
míry inflace v jednotlivých obdobích, jde o relevantní zjištění inflace. Z
předmětné části smlouvy však nevyplývá, že by se částka 80.000,-Kč měla
aktualizovat zrovna o míru inflace v každém roce (jen je uvedeno, že se má
aktualizovat vzhledem k ní, z čehož není patrno, o jakou částku by měla být
částka 80.000,-Kč zvýšena). Není také zřejmé (jestliže by se aktualizace měla
rovnat inflaci - což ze smlouvy nevyplývá, ani to nelze dovodit), jak by se
inflace měla k částce 80.000,-Kč připočítávat; zda způsobem, jakým to činí
žalobce, který za rok 1993 připočetl částku 16.640,-Kč (20,8% inflace) a za rok
1994 10% inflace z již zvýšené částky 96.640,-Kč a touto metodou by se mělo
postupovat i v roce 1995, nebo zda by inflace za rok 1994 měla být připočtena k
předcházející inflaci (10% + 20,8%) a celkových 30,8% by zvyšovalo původní
částku 80.000-Kč, eventuálně zda by neměl být použit model příkladmo naznačený
žalovaným v odvolání, podle nějž by se za rok 1994 zvýšení o 10% počítalo z
částky 80.000,-Kč a v první polovině roku 1995 by se 5% inflace počítalo z
poloviny částky 80.000,-Kč. Dovodit vůli stran běžnou praxí nebo logikou věci
není možné, neboť strany si mohou dohodnout postup, který z možných postupů
nebude ten "nejlogičtější" a nebude odpovídat běžné praxi. Zřejmá není ani
splatnost aktualizované částky, neboť žalovaný měl platit nájemné na půl roku
dopředu, zatímco aktualizaci vzhledem k míře inflace nelze provést jinak než
zpětně. Odtud odvolací soud uzavřel, že článek IV. bodu 2 smlouvy je absolutně
neplatný pro neurčitost dle § 37 odst. 1 o. s. ř. (správně občanského zákoníku
- dále též jen "obč. zák.").
Žalobce (zastoupen advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včas
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), namítaje že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod uvedený v §
241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Z dokazování provedeného před soudem prvního
stupně podle dovolatele jednoznačně vyplynulo, že sporné ustanovení nájemní
smlouvy je dostatečně určité a srozumitelné. Z logiky věci vyplývá, že nájemné
je nutno každoročně zvýšit o míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem
pro daný rok. Zvýšením nájemného o roční inflaci se získá částka ročního
nájemného, takže by logice věci odporovalo, aby se míry inflace za jednotlivé
roky sčítaly a vypočetly při ukončení nájemního vztahu, jak v rozsudku
příkladmo uvedl odvolací soud. Vzhledem k tomu, že ve smlouvě je uvedeno, že
částku placenou na nájemném je třeba každoročně aktualizovat, nepřichází
uvedený výklad v úvahu. Žalobce by tak každoročně dostával na nájemném
nominálně stejnou částku, jež by se však fakticky stále snižovala, ač funkcí
inflační doložky ve smlouvě je udržovat faktickou hodnotu peněžitého plnění na
stále stejné výši. Jestliže by se navýšení o roční inflaci počítalo každý rok z
původní částky 80.000,-Kč, pak by inflační doložka rovněž pozbyla svého smyslu,
neboť takto placené nájemné by neodpovídalo pohybu měny, což by bylo v rozporu
s účelem inflační doložky. Vůle stran je podle dovolatele zřejmá i z toho, že
žalovaný poté, co jej žalobce upomínal o zaplacení částky 42.944,-Kč, ve které
ještě nebyla zahrnuta aktualizace za první pololetí roku 1995, uvedl, že tuto
částku již na účet žalobce poukázal. Ačkoliv se toto jeho tvrzení posléze
ukázalo jako lživé, lze z něj jednoznačně dovodit, že žalovaný byl srozuměn s
výší platby, takže zmíněné ustanovení chápal stejně jako žalobce. Proto
dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237 odst.
1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, jestliže mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího
soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je
vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání
namítány a z obsahu spisu nevyplývají, předmětem dovolacího přezkumu je tudíž
přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti v nájemní
smlouvě sjednané inflační doložky.
Skutkový základ sporu nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při
dalších úvahách vychází, včetně zjištění, že podle článku IV. nájemní smlouvy
se nájemce (žalovaný) zavazuje platit pronajímateli (dovolateli) úhradu za
užívání najatých prostor ve výši 80.000,-Kč ročně a vzhledem k míře inflace
každoročně tuto částku aktualizovat (bod 2), jakož i hradit nájemné půl roku
dopředu, nejpozději vždy do konce prvního měsíce pololetí, na označený účet
pronajímatele (bod 3).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo
případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah
vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající
nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této
vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že
ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník
projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.).
Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je přitom třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem,
a současně je třeba chránit dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen (§ 35
odst. 3 obč. zák.).
Vůle účastníků vtělená do nájemní smlouvy ohledně inflační doložky je tedy
projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná;
jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta (nájemce -
žalovaného) tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat
(shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3
Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod
číslem 1 přílohy). Obecně též platí, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah
právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).
Vycházeje z těchto zásad, Nejvyšší soud pokládá inflační doložku, jejíž výklad
byl předmětem sporu, za dostatečně určitou a srozumitelnou. "Každoroční mírou
inflace" se běžně rozumí procentem stanovený průměr změny hladiny
spotřebitelských cen za předcházející kalendářní rok, měřený a každoročně
vyhlašovaný Českým statistickým úřadem. Potud tedy závazek nájemce aktualizovat
vzhledem k míře inflace každoročně nájemné, jež je podle smlouvy povinen platit
pronajímateli, žádné pochybnosti o svém smyslu (co do určitosti a
srozumitelnosti sjednané doložky) nevzbuzuje. Jelikož smyslem každé inflační či
cenové doložky je zajistit aktuální cenovou hladinu poskytovaných služeb (srov.
např. cenovou doložku předjímanou ustanovením § 473 obchodního zákoníku),
odporuje pravidlům výkladu právního úkonu (srov. § 35 obč. zák.) obsahujícího
inflační doložku (při absenci výslovného jazykového vyjádření v dotčeném směru)
taková její interpretace, podle které se výše částky, o kterou má být podle
každoroční míry inflace zvýšeno nájemné, vypočítává z neměnného základu (z
částky nájemného sjednané v době uzavření nájemní smlouvy). Logice věci naopak
odpovídá, jestliže částka, o kterou bylo podle míry roční inflace zvýšeno
nájemné na příslušný rok, je v dalším roce součástí základu, z nějž se
vypočítává další zvýšení nájemného.
V tomto kontextu neobstojí ani argument, že podle zkoumaného ujednání nelze
určit splatnost nájemného, neboť má být hrazeno předem, zatímco míra inflace v
příslušném kalendářním roce se určuje zpětně (až po jeho uplynutí). Ve
skutečnosti dohoda o tom, že nájemné na příslušný kalendářní rok se platí
půlročně předem, uplatnění inflační doložky sjednané shora popsaným způsobem
nevylučuje. Požadavku, aby nájemce v době splatnosti nájemného znal jeho
výslednou částku po zvýšení o každoroční míru inflace, odpovídá takový výklad,
podle kterého se celoroční nájemné na rok 1993 určí podle míry inflace za rok
1992, celoroční nájemné za rok 1994 podle míry inflace za rok 1994 atd.
Úvahu odvolacího soudu, podle které projev vůle stran nelze vyložit odkazem na
běžnou praxi nebo logiku věci, neboť strany si mohou dohodnout i postup, který
nebude odpovídat běžné praxi ani nebude "nejlogičtější", je třeba odmítnout
jako zjevně nesprávnou. Ustanovení § 35 obč. zák. totiž zřetelně deklaruje
požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle
jiná) řídil právě logikou věci. Absurdní naopak je vycházet při posuzování
platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při
uzavření smlouvy logicky nechovaly.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce určitosti a srozumitelnosti v
nájemní smlouvě sjednané inflační doložky tudíž neobstojí a dovolací důvod dle
§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž
ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř.
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková