20 Cdo 2616/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v
exekuční věci oprávněného města Rudná, zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti povinné M. N., zastoupené
Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Ocelářská 799, provedením
prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc
5857/2007, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.
1. 2008, č. j. 21 Co 550/2007-39, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 16. 7. 2007, č. j. 38 Nc
5857/2007-11, nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Městského úřadu Rudná ze
dne 15. 10. 2004, č. j. 2055-1022/OS1/04-K, ve spojení s rozhodnutím Krajského
úřadu Středočeského kraje, odbor územního a stavebního řízení, ze dne 20. 5.
2005, č. j. ÚSŘ/1174/05/K, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva pro místní
rozvoj ze dne 28. 7. 2005, č. j. 27134/05-63/1952, exekuci proti povinné k
vymožení povinnosti spočívající v odstranění stavby – rodinného domu včetně
přípojek na parcele č. 155/6 v katastrálním území Úhonice, a exekuci na majetek
povinné pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení
stanoveny. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil.
Předně dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 6 je soudem místě příslušným.
Uvedl, že povinná sice prokázala, že byt v domě N. P. č. v P. 6 její manžel
prodal, nesdělila však žádné jiné bydliště, kde se v současné době zdržuje,
naopak uvedla, že se zdržuje na různých místech. Odvolací soud proto přihlédl k
tomu, že v Centrální evidenci obyvatel je povinná stále vedena v obvodu
Obvodního soudu pro Prahu 6, a že v tomto obvodu si též vyzvedává svoji poštu
(má zde zřízenu schránku k přebírání písemností). Dále odvolací soud uzavřel,
že podkladové rozhodnutí je v právní moci a je vykonatelné. Podle jeho názoru
se v exekučním řízení již nelze zabývat otázkou, kdo měl být účastníkem řízení
podle právního předpisu, podle něhož byl v nalézacím řízení posuzován vztah
mezi účastníky. Z tohoto důvodu neshledal důvodnou námitku povinné a její odkaz
na § 97 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., že účastníky řízení o odstranění stavby
měli být i vlastníci sousedních pozemků.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238a odst. 1 písm. c) zákona č.
99/1963 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.).
Zásadní vadu spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval soud místně nepříslušný.
Přestože pro rozhodnutí o místní příslušnosti soudu je rozhodujícím údajem
faktické bydliště, odvolací soud vycházel z údaje v centrální evidenci obyvatel
a ze skutečnosti, že si povinná přebírá na poště N. P. v P. 6 poštu. Uvedla, že
odvolací soud neprováděl ke zjištění místně příslušného soudu žádné důkazy a že
oprávněný ani žádné důkazy v tomto směru nepředložil. Nesprávné posouzení této
otázky považuje za hrubé porušení jejího práva na spravedlivý proces a za
porušení principu zákazu odnětí věci zákonnému soudu a soudci.
Dále namítá, že pokladové rozhodnutí není vykonatelné a že návrh na nařízení
exekuce byl podán dříve, než uplynula lhůta stanovená k odstranění stavby.
Stejně jako v odvolání tvrdí, že účastníky řízení o odstranění stavby měli být
i vlastníci sousedních pozemků, že jejich účastenství přímo vyplývá z § 97
odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. a že pokud stavební úřad s nimi jako s účastníky
jednat nechtěl, byl povinen to zdůvodnit ve svém rozhodnutí. Poukázala přitom
na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2006, č. j. 62 Co
228/2006-30, který z tohoto důvodu návrh na nařízení exekuce zamítl.
Protože dovolatelka z výše uvedených důvodů přisuzuje napadenému rozhodnutí
zásadní právní význam, navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
V doplňujícím podání, doručeném soudu prvního stupně dne 5. 5. 2008 (po
uplynutí lhůty k podání dovolání), povinná poukázala na rozhodnutí ze dne 25.
3. 2008, č. j. 16 Co 129/2008-62, kterým Městský soud v Praze v obdobné věci
zamítl návrh na nařízení exekuce z důvodu nedostatku aktivní legitimace města
Rudná, protože nebylo účastníkem správního řízení. Dalším podáním ze dne 16. 3.
2009 dovolatelka upozornila ještě na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne
30. 12. 2008, č. j. 30 Co 486/2008-54, který ze stejného důvodu také jiný návrh
oprávněného města Rudná na nařízení exekuce zamítl.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009
Sb.), dále též jen „ o. s. ř.“.
Předně je třeba připomenout, že účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah,
ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k
dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §
241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací
důvod vylíčen (srov. Bureš. J., Drápal. L., Krčmář. Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006. 1280 s.).
Dovolací soud se proto zabýval dovolacími námitkami jen v tom rozsahu, v jakém
byly uplatněny v dovolání ze dne 2. 4. 2008.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
nařídil exekuci, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve
spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen “zákon č. 120/2001 Sb.), přípustné za podmínek vymezených v § 237
odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože
použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu
prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí
téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový
případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Ačkoliv dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět
nelze.
Dovolatelka namítá, že podkladové správní rozhodnutí není vykonatelné, neboť
účastníky řízení o odstranění stavby nebyli i vlastníci sousedních pozemků,
jejichž účast vyplývá přímo z § 97 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni vydání
exekučního titulu (dále též jen „zákon č. 50/1976 Sb.“). Uvedenou námitkou však
dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje vady nalézacího řízení. Nejvyšší soud však
již dříve vyložil, že případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení
nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62).
Vymezení okruhu účastníků správního řízení je věcí posouzení správního orgánu
vydávajícího meritorní rozhodnutí, případně orgánu příslušného k přezkumu
tohoto správního rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000,
sp. zn. Pl. ÚS 19/99).
Dovolatelka dále namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. však k založení
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilý není.
Důvodná rovněž není námitka, že návrh byl podán dříve, než uplynula lhůta
stanovená k odstranění stavby, neboť stavba měla být odstraněna do 31. 3. 2006
a návrh na nařízení exekuce byl podán 31. 5. 2007.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu