20 Cdo 2641/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v
právní věci žalobce AC S. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) TJ S.
L., a 2) T. j. S. L., zastoupené advokátem, o určení právního vztahu, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 11 C 1987/93, o dovolání druhé žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
20.4.2000, č.j. 29 Co 700/99-79, takto:
Rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 20.4.2000,
č.j. 29 Co 700/99-79, a rozsudek Okresního soudu v
Liberci ze dne 9.7.1999, č.j. 11 C 1987/93-67, se zrušují
a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně ve vztahu k
druhé žalované vyhověl žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že „není
právním nástupcem“ TJ S. L. Odkazuje na své předchozí zrušovací usnesení
především konstatoval, že žalobce je subjektem v dané věci aktivně
legitimovaným, a že naléhavý právní zájem na navrženém určení je dán rovněž.
Soud prvního stupně učinil správný závěr, uvedl dále odvolací soud, že první
žalovaná (TJ S. L.) řádně vznikla registrací podle zákona č. 83/1990 Sb.
(29.5.1990), a že žádným ze způsobů, tímto zákonem předpokládaných, nezanikla,
i když později vznikla i další samostatná sdružení, žalobce (AC S.) a
FC S. L., jejichž členská základna se rekrutovala z členské základny jejích
původních oddílů atletiky a kopané. Jestliže za těchto okolností byla svolána
mimořádná valná hromada pouze zbylými oddíly tenisu, boxu a turistiky, nemohla
přijímat rozhodnutí, jež by byla závazná i pro žalobce (příp. FC S.), jmenovitě
nemohlo být platně rozhodnuto (změnou stanov) o právním nástupnictví TJ S. L.
„jako takové“, když by tím druhý žalovaný „na sebe převedl“ práva a povinnosti,
jež ve skutečnosti svědčí této jednotě.
Druhá žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že
rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
(žalobce neměl způsobilost být účastníkem řízení), vychází ze skutkových
zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a
konečně spočívá i na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce podle jejího
přesvědčení neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení (jelikož
uvedené rozhodnutí nemá preventivní význam, neboť nemůže ovlivnit existující
právní vztahy), a stejně tak neprokázal, že je aktivně ve sporu legitimován,
poněvadž jím tvrzené kolektivní členství v TJ S. L. nemohlo být založeno, jak
mínil odvolací soud, pouze „jednostranným rozhodnutím“ v žalobcových stanovách.
Protože žalobce nebyl ku dni 12.5.1993 členem TJ S. (jimi byly pouze fyzické
osoby, jež provozovaly sportovní činnost v oddílech bez právní subjektivity),
nebyl právem pozván k účasti na mimořádné valné hromadě, a ta oprávněně
rozhodla o změně stanov jednoty, jež byla posléze příslušným správním orgánem
vzata na vědomí. Na základě provedeného dokazování a podle práva je tedy
dovolatelka přesvědčena, že je „totožná“ se žalovanou první, neboť dne
12.5.1993 došlo toliko ke změně stanov a změně názvu TJ S. L. ve prospěch T. j.
S. L., pod kterým vystupuje ve sporu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 – dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v § 237, a
pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v
dovolání uplatněny.
Námitka, že žalobce neměl způsobilost být účastníkem řízení, neobstojí.
Dovolatelka nezpochybňuje, že žalobce naopak způsobilý mít práva a povinnosti
je, tvrdí pouze, že „nebyl aktivně legitimován“, čímž – nepřípustně –
ztotožňuje nedostatek procesní podmínky řízení s nedostatkem věcné legitimace,
a ten pod tuto procesní vadu podřadit nelze. Řízení vadou podle § 237 odst. 1
písm. b/ o.s.ř. netrpí.
Jinak je tomu ohledně tzv. vad jiných, které posuzuje dovolací soud z
úřední povinnosti.
Žalobce se původní žalobou domáhal rozhodnutí, jímž by bylo
deklarováno, že „rozhodnutí odd. box, tenis, turistika o tzv. změně stanov a
prohlášení nově založeného sdružení, že je právním nástupcem TJ S., odporuje
stanovám tohoto sdružení a je protiprávní“, a současně aby TJ S. (nikoli druhé
žalované) bylo uloženo „provést majetkové vypořádání v rámci likvidace tohoto
sdružení“. V průběhu řízení navrhl změnu této žaloby ve prospěch určení, že
druhá žalovaná „není právním nástupcem TJ S.“; soud prvního stupně změnu
připustil, ačkoli její důvody, zejména jakou vazbu má změna žalobního petitu na
dříve vylíčené rozhodující skutečnosti (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), žalobce pominul
jakkoli objasnit. Tím však zůstal neurčitý samotný obsah požadovaného určení,
neboť ze změněné žaloby není zřejmé, co žalobce sleduje, resp. jaké „právní
nástupnictví“ má na mysli, zda univerzální či singulární, ve vztahu k jakým
právům a povinnostem, a zejména jaký (právní) důsledek z toho, že
by druhá žalovaná „právním nástupcem“ nebyla, pro něho může vyplynout. Jestliže
se (jen) naznačuje, že hospodářským cílem žalobce je „majetkové vypořádání“, na
které neupírá právo ani druhé žalované, pak navrženým popřením jeho „právního
nástupnictví“ po TJ S. (mělo-li by být situováno do majetkové roviny) se žaloba
stává logicky rozpornou uvnitř sebe samé. Vymezení „právního nástupnictví“ se
klade naléhavě i vzhledem k okolnosti, že v řízení bylo spojováno především se
zjištěním, jež soudy učinily ze stanov druhé žalované, že se tato jednota
považuje „za právního pokračovatele původní sportovní organizace s názvem TJ
S.“, což „právní nástupnictví“ nutně implikovat nemusí.
Neodstraněná vada žaloby (srov. § 43 o.s.ř.), jež zakládá jinou vadu
řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř., se pak logicky promítá i do posuzování
dovoláním napadených otázek aktivní (věcné) legitimace žalobce a existence
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva resp. právního vztahu (§
80 písm. c/ o.s.ř.).
Právní posouzení věci je ve smyslu dovolacího důvodu podle § 241 odst.
3 písm. d/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je jednotná v tom, že naléhavý právní zájem je dán zejména
tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo, popřípadě tam, kde
by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba
má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení
(právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a
naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde
je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.;
prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění
následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu
nebo práva již mít zpravidla nemůže.
Naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací
žaloba může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva, zatímco
identifikace rozhodného hmotněprávního vztahu, o jehož (preventivní) určení z
potřeby ochrany žalobce (dopadu do jeho majetkové sféry) jde, vystihuje ve
sporu otázku aktivní a pasivní věcné legitimace. Od žalobcova naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení je tedy třeba odlišovat otázku jeho věcné
legitimace; tu v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má
ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo
jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Platí pravidlo, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého
právního zájmu na určení (určovací žaloba se nejeví být způsobilým procesním
instrumentem ochrany práva), zamítne žalobu, aniž by se musel zabývat meritem
(otázkami aktivní a pasivní legitimace). Nedostatek doložení naléhavého
právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže
určovací žaloba obstát a který sám o sobě vede k jejímu zamítnutí.
Uvedená zásada se uplatní - z povahy věci - tehdy, když je (jen)
pochybné, zda mělo být žalováno o jiné určení (kupř. o určení vlastnictví
namísto určení neplatnosti kupní smlouvy), anebo když - oproti žalobě o určení
- byla k dispozici žaloba o splnění povinnosti (§ 80 písm. b/ o.s.ř.);
zpravidla půjde - z hlediska aktivní věcné legitimace - o situace, kdy
naopak není pochyb, že žalobce je „účasten právního vztahu nebo práva, o
něž v řízení jde“.
V případech, kdy žalobcova aktivní legitimace může být založena toliko
na tom, že sporný právní vztah nebo právo se má (pouze) „týkat jeho právní
sféry“, se posuzování této legitimace na straně jedné a naléhavého právního
zájmu na straně druhé jeví jinak; jestliže se sporný právní vztah nebo právo
právní sféry žalobce netýká, nemůže mít logicky naléhavý právní zájem na jeho
určení. Nejde-li i zde výjimečně o otázku vhodného právního instrumentu (žaloby
o plnění nebo o určení, resp. mezi různými žalobami o určení), stává se
rozhodným, že podmínky věcné legitimace žalobce a naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení fakticky splývají. Ten, jehož právní sféry
se právní jednání třetí osoby netýká, nemůže přirozeně doložit, že by bez
kvalifikovaného určení tohoto jednání se jeho právní postavení stalo nejistým
nebo bylo jinak ohroženo. Pojmově (bez ohledu na to, že argumentačně půjde
zpravidla o totéž) se tak primární stává odpověď nikoli na otázku danosti
naléhavého právního zájmu, nýbrž na otázku, zda žalobce je k navrhovanému
určení (aktivně) věcně legitimován.
V dané věci, co do aktivní legitimace žalobce odvolací soud uvedl, že
byla „předmětem předchozího přezkumného řízení“, že „v tomto směru“ učinil
závěr, že jeho aktivní legitimace dána je, a že „je jen třeba připomenout“, že
žalobce byl registrován ministerstvem vnitra a vznikl jako samostatný subjekt
podle zákona č. 83/1990 Sb. V odůvodnění předchozího zrušovacího usnesení na
č.l. 43 p.v. spisu, na který odvolací soud „z důvodu stručnosti“ odkázal, se
uvádí, že v článku 6 odst. 4 žalobcových stanov je deklarováno, že žalobce je
„kolektivním členem stávajícího TJ S. L.“.
Podobně je podle odvolacího soudu dán naléhavý právní zájem na určení
podle § 80 písm. c/ o.s.ř., neboť se jím „ovlivní právní postavení
žalobce“, vytvoří se „pevný právní základ pro vztahy účastníků“, a naopak bez
něho by žalobcovo „právo bylo ohroženo a právní vztah se stal nejistým“.
Odvolací soud i zde odkázal na zrušovací usnesení, z jehož odůvodnění se
podává, že prezentuje-li se žalobce ve stanovách jako kolektivní člen první
žalované (a jestliže druhá žalovaná „právní subjektivitu“ této žalované
zpochybňuje), má zájem na určení vymezeném žalobou proto, že vlastní právní
postavení nutně – vzhledem ke svým stanovám – musí odvozovat od právního
postavení této žalované.
Shodně uzavřel ve svém druhém rozhodnutí i soud prvního stupně, vázán
tímto právním názorem (v prvním rozhodnutí dospěl k závěru, že naléhavý právní
zájem na určení dán není), zatímco k otázce aktivní legitimace žalobce se
výslovně nevyjádřil.
Výše uvedené zásady hodnocení aktivní legitimace žalobce a naléhavého
právního zájmu tedy – v obecné poloze – odvolací soud zčásti na mysli měl,
avšak blíže – tím méně přesvědčivě – neozřejmil, jak se mohou uplatnit v
posuzované věci.
Závěry odvolacího soudu neobstojí dílem proto, že jsou – jak plyne z
uvedeného shrnutí – nekonkrétní (všeobecné), dílem proto, že jsou neúplné resp.
nesprávné, a to i kdyby obsah žalobou vymezeného určení byl nepochybný
(ani tento předpoklad však – viz výše – splněn není).
Okolnost, že žalobce vznikl jako samostatný subjekt podle zákona č.
83/1990 Sb., k doložení jeho aktivní legitimace ve sporu samozřejmě nepostačí,
neboť sama o sobě nikterak nevysvětluje, proč resp. jak je tím
účasten právního vztahu nebo práva, jež se identifikuje určením, že druhá
žalovaná není právním nástupcem žalované první, nebo proč se jeho právní sféry
tím vymezený právní vztah nebo právo týká.
Obdobně pochybil odvolací soud, pokud závěry o aktivní legitimaci
spojoval se zjištěním, že žalobce je „kolektivním členem“ první žalované. Nelze
totiž než dát za pravdu dovolatelce, že nemůže založit relevantní právní vztah
to, že žalobce do vlastních stanov vtělil prohlášení, že se za „kolektivního
člena“ jiného sdružení považuje. Stanovy, upravené co do jejich povinného
obsahu v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákona č. 83/1990 Sb.), mají dosah jednak veřejnoprávní (viz
kupř. § 7 odst. 2, § 8 odst. 1 písm. b/ , § 11 tohoto zákona), jednak interní
tím, že upravují vnitřní strukturu sdružení a zásady spolkového života; v
oblasti vnějších soukromoprávních vztahů je významné toliko to, co je soukromým
právem vyžadováno pro právnické osoby obecně (viz § 18 a násl. obč. zák.), tj.
určují název sdružení, jeho sídlo a orgány oprávněné činit jménem sdružení
právní úkony. Prohlášení, že sdružení je „kolektivním členem“, stejně jako to,
že se považuje za „pokračovatele“, „nástupce“, nebo že „navazuje na tradice“
atp. (jež jsou v obdobných situacích častá), mají význam zpravidla jen
proklamativní, bez přímých právních důsledků, a jiné právní subjekty samozřejmě
zavazovat nemohou.
Jestliže odvolací soud pochybil ve vymezení toho, jak je žalobce
účasten právního vztahu nebo práva, jež se identifikuje určením, že druhá
žalovaná není právním nástupcem žalované první, resp. jak se jeho právní sféry
tento právní vztah nebo právo týká (tj. v otázce žalobcovy aktivní legitimace),
je již podružné se v souvislostech daného sporu zabývat samostatně otázkou, zda
byla správně zhodnocena podmínka existence naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení.
Nicméně, jelikož zde odvolací soud argumentoval obdobně, vycházeje
rovněž z předpokladu „kolektivního členství“ žalobce ve sdružení první žalované
založeného v žalobcových stanovách, lze jednoduše odkázat na předchozí výklad;
již proto závěry odvolacího soudu správné být nemohou. Neobstojí-li totiž tento
předpoklad, nemůže být – v rovině výkladu odvolacího soudu – splněna ani
podmínka, že bez určení, že druhá žalovaná není právní nástupce žalované první,
by právo žalobce bylo ohroženo, popřípadě se jeho právní postavení stalo
nejistým.
Ke konečnému výsledku sporu dospěl odvolací soud dále na základě
hodnocení okolností, za kterých byla svolána kritická valná hromada první
žalované (na den 12.5.1993), vycházeje z toho, že jestliže žádným ze zákonem
předvídaných způsobů tato jednota nezanikla, nemohla být toliko za účasti
oddílů tenisu, boxu a turistiky (a naopak bez zástupců žalobce a FC S. L.)
platně přijímána rozhodnutí jiná než ta, jež se týkala subjektů na valné
hromadě zúčastněných. Z toho podle odvolacího soudu rezultuje, že nemohlo být
přijato „rozhodnutí“ o právním nástupnictví „organizace TJ S. L. jako takové“,
neboť by na sebe druhá žalovaná převedla více práv, než o kterých mohla
rozhodovat.
Součástí skutkových zjištění, shrnutých soudem prvního stupně, která
soud odvolací prohlásil za správná a úplná, je mimo jiné i to, že dle sdělení
Ministerstva vnitra byl žalobce (AC S. L.) registrován ke dni 15.7.1991, a
ohledně druhé žalované (TJ S. L.) byla registrace provedena 29.5.1990 pod
původním názvem TJ S. L. (totožným s první žalovanou), a dne 17.6.1993
Ministerstvo vnitra vzalo na vědomí změnu názvu (rozumí se stanov). „Jedná
se o totožný subjekt“, stojí v odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, a stejně tak je zde uvedeno, že podle sdělení Č. s. ú. v P. jsou v
registru ekonomických subjektů uvedena sdružení žalobce a druhé žalované,
zatímco žalovaná první v tomto registru zahrnuta není.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, kladl nepřiléhavý důraz
na (jinak správný) závěr, že původní TJ S. L., registrovaná 29.5.1990,
nezanikla, neboť nebyly zjištěny důvody zániku občanského sdružení předepsané
ustanovením § 12 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Z něho pak vyvodil blíže
neodůvodněný závěr, že již proto (ponechá-li se stranou též nesprávné hodnocení
článku 6 odst. 4 žalobcových stanov – viz výše) byl žalobce součástí (členem)
této jednoty i poté, co vznikl vlastní registrací jako samostatné občanské
sdružení.
Zákon č. 83/1990 Sb. neupravuje – specificky – způsob vzniku nového
občanského sdružení na personální či majetkové základně, již představuje
dosavadní organizační jednotka sdružení stávajícího (ať již s odvozenou právní
subjektivitou podle jeho § 6 odst. 2 písm. e/ nebo bez ní). Nové sdružení tedy
může vzniknout postupy podle § 6 tohoto zákona; členům původního sdružení
(organizační jednotky) nic nebrání z něho vystoupit, a majetkové vztahy mezi
původním a novým sdružením pak lze upravit dohodou. Jen stanovy původního
(nikoli nově vznikajícího) sdružení mohou tyto otázky regulovat jinak, ať již v
podobě zachování členství nově vzniklého sdružení ve sdružení původním (podle §
2 odst. 2 zákona mohou být členy sdružení nejen fyzické, nýbrž i
právnické osoby) nebo jen úpravou samotného majetkového vypořádání.
Žádnou z těchto dalších možností (mimo vlastní rámec zákona č. 83/1990
Sb.) procesu vzniku žalobcova sdružení soudy nezjistily; nepředstavuje ji ani
zjištění, vycházející ze stanov sdružení TJ S. L., jež učinil soud prvního
stupně, že „kolektivními členy se mohou stát jakékoli jiné organizace“, ani
okolnost, již konstatoval soud odvolací, že členská základna žalobce „byla
především čerpána z oddílu atletiky“ původního sdružení.
I se zřetelem k těmto okolnostem nemohou obstát úvahy obou soudů o
podmínkách „platných rozhodnutí“ činěných na valné hromadě konané dne
12.5.1993, včetně podmínek „rozhodnutí“ o „právním nástupnictví“ druhé žalované
po původním TJ S. L. Závěru, že TJ S. „nezanikla,“ by pak nemuselo odporovat,
že na této valné hromadě došlo pouze ke změně jejích stanov (a jejího názvu),
jak soudům sdělilo Ministerstvo vnitra.
Lze tedy shrnout, že ani právní názory, na nichž odvolací soud založil
výsledek sporu, správné nejsou, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. dovolatelka uplatnila právem. V důsledku toho nelze ani dospět k závěru,
že je – ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř – správný rozsudek, který na něm
spočívá. Nejvyšší soud jej proto podle téhož ustanovení zrušil; vzhledem k
tomu, že tytéž důvody platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jej, a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§
243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí,
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu