20 Cdo 2675/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného M. K., zastoupeného advokátem, proti povinné J.
K., zastoupené advokátem, pro 29.850.- Kč s příslušenstvím, srážkami ze mzdy,
vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 458/2003, o dovolání povinné
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25.června 2003, č.j. 56 Co
313/2003, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon
rozhodnutí, maje za to, že obrana povinné je při nařízení výkonu nerozhodná.
Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.),
které spatřuje v tom, že odvolací soud vycházel pouze z tvrzení oprávněného a
nezabýval se tím, že vymáhaná povinnost již byla splněna, k tomu mohl soud dle
jejího názoru učinit dotaz účastníkům.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo rozhodnuto k jeho
návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, čímž by odpadl důvod rozhodování
dovolacího soudu.
Dovolání přípustné není.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1, písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolatelka se mýlí v hodnocení důsledků toho, že odvolací soud při
přezkumu správnosti usnesení, kterým nařízen výkon rozhodnutí, nepřihlížel k
jejímu argumentu, že vymáhaná povinnost již byla splněna. Obrana povinného
založená na tvrzení zániku vykonávané povinnosti splněním nařizování výkonu
rozhodnutí nepřísluší, soud totiž při něm vychází zásadně z tvrzení oprávněného
o tom, že taková povinnost splněna nebyla. Tvrzení o zániku pohledávky naplňuje
důvod zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1, písm. g/ o.s.ř., taková
věc však nebyla předmětem odvolacího přezkumu. Dovolatelka obsahem svého
dovolání ve skutečnosti žádnou otázku zásadního právního významu
nestaví.
V souzené věci nejde ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž
posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních
poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost
soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán
tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory
v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí
odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit
nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněnému, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu
spisu), které by vedly k úspěšnému uplatňování nebo bránění práva, nevznikly.
Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 142 odst. 1, 224 odst. 1 a §
243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá
právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu