U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v exekuční věci oprávněného města Česká Lípa, se sídlem v České Lípě, nám. T.G.M. 1, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, proti povinné J. K., pro 500,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 Nc 4523/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2008, č. j. 73 Co 248/2008-67, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 4. 2008, č. j. 12 Nc 4523/2005-55, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na vydání opravného usnesení, kterým by bylo opraveno datum právní moci v bodu I. usnesení č. j. 12 Nc 4523/2005-2, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž se zamítá návrh na vydání opravného usnesení, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž by zkoumal podmínky povinného zastoupení dovolatelky v dovolacím řízení.
Vzhledem k tomu, že exekuce byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 14. 12. 2009, č. j. 73 Co 835/2009-151, pravomocně zastavena, rozhodl dovolací soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení.
Protože povinná v dovolacím řízení úspěšná nebyla, vzniklo oprávněnému a soudnímu exekutorovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Jelikož jim však v tomto stádiu řízení podle obsahu spisu žádné nevznikly, rozhodl dovolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu