20 Cdo 2684/2025-369
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Ferona, a. s., se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1043/11, identifikační číslo osoby 26440181, zastoupené JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Polygrafická č. 262/3, proti povinnému M. B., zastoupenému Mgr. Michalem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 704/36, za účasti bývalé manželky povinného H. B., zastoupené Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 1303/13, pro 7 270 372,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 EXE 160/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2025, č. j. 17 Co 48/2025-341, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2025, č. j. 17 Co 48/2025-341, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Náchodě (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh bývalé manželky povinného na zastavení exekuce v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu na specifikovaných nemovitých věcech. Soud vzal za prokázané, že ručitelský závazek povinného i notářský zápis, který je exekučním titulem, vznikly dne 17. října 2014, tedy za trvání manželství povinného a jeho bývalé manželky. Povinný převzal vymáhaný dluh bez souhlasu své manželky, a jde tak výlučně o jeho dluh. Povinný prohlásil, že se svou bývalou manželkou neměli za trvání manželství upravený režim společného jmění manželů.
Exekučním příkazem ze dne 26. října 2017 soudní exekutor nařídil prodej nemovitých věcí ve společném jmění povinného a jeho manželky. Manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 9. listopadu 2020. Dne 23. prosince 2020 uzavřeli povinný se svou bývalou manželkou smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů po rozvodu manželství, která však podle soudu nemá na rozsah nařízené exekuce žádný vliv, neboť exekuce byla nařízena ještě za trvání manželství. Bývalé manželce povinného se před soudem nepodařilo prokázat své tvrzení, že ve smyslu § 732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o.
z.“), projevila vůči věřiteli (oprávněné) svůj nesouhlas s dluhem. Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. dubna 2025, č. j. 17 Co 48/2025-341, k odvolání bývalé manželky povinného usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuce prodejem daných nemovitých věcí se částečně zastavuje v rozsahu spoluvlastnického podílu bývalé manželky povinného ve výši jedné poloviny (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Bývalá manželka povinného odvolacímu soudu předložila podací lístek od listiny, kterou dne 5.
ledna 2018 vůči oprávněné projevila svůj nesouhlas s dluhem povinného (soudu prvního stupně tuto listinu nepředložila). Oprávněná následně přijetí listiny potvrdila a projevení nesouhlasu s dluhem se stalo nespornou skutečností. Odvolací soud dále oproti soudu prvního stupně uvedl, že smlouvou o vypořádání vzájemných majetkových vztahů po rozvodu manželství došlo k platnému a i ve vztahu k oprávněné účinnému vypořádání zaniklého společného jmění manželů tak, že každému z rozvedených manželů zůstal spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny na daných nemovitých věcech.
Oprávněná se podle odvolacího soudu mohla domáhat vyslovení neúčinnosti dohody podle § 737 odst. 1 o. z., což však neučinila. Uvedenému závěru podle odvolacího soudu nebrání ustanovení § 335a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), neboť to řeší pouze otázku, jaký stav je rozhodující pro nařízení exekuce, a nebrání mu ani tzv. generální inhibitorium podle § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „e.
ř.“), neboť smluvní vypořádání společného jmění manželů nespočívá v převodu věci na jinou osobu, ale pouze v uspořádání poměrů mezi manželi, přičemž generální inhibitorium se na takové jednání nevztahuje.
Odvolací soud proto uzavřel, že bývalá manželka povinného se důvodně dovolává ochrany podle § 732 o. z., jelikož předmětem exekučního řízení je dluh vzniknuvší povinnému za trvání manželství a manželka s ním bez zbytečného odkladu projevila vůči oprávněné nesouhlas. Společné jmění manželů, a tedy i předmětné nemovité věci tak mohou být exekucí postiženy pouze do výše, již by představoval podíl povinného, kdyby bylo společné jmění vypořádáno podle § 742 o. z. Odvolací soud dále uvedl, že vypořádání ohledně uvedených nemovitých věcí již bylo provedeno, a tedy nelze provést exekuci prodejem spoluvlastnického podílu, který připadl bývalé manželce povinného.
Okolnost, že zaniklé společné jmění manželů již bylo vypořádáno (ať již dohodou či fikcí vypořádání podle § 741 o. z.), totiž podle názoru odvolacího soudu brání tomu, aby se v rámci řízení o zastavení exekuce provádělo tzv. hypotetické vypořádání podle § 732 o. z. Takový postup by byl na místě jedině tehdy, pokud by učiněné vypořádání bylo vůči oprávněné právně neúčinné. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku napadla oprávněná dovoláním, v němž jsou obsaženy čtyři právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. První otázka, která podle dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zní, zda se lhůta 15 dnů obsažená v § 55 odst. 1 e. ř. a povinnosti obsažené v § 55 odst. 2 e. ř. vztahují i na manžela povinného podávajícího návrh podle § 262b o. s. ř. Dovolatelka se domnívá, že uvedená lhůta jakož i náležitosti návrhu se vztahují i na návrh na zastavení exekuce podávaný manželkou povinného.
Judikatura ohledně právní úpravy občanského soudního řádu ve znění platného do 30. června 2015, podle níž nejde v případě návrhu povinného o lhůtu propadnou, není podle dovolatelky na současnou právní úpravu aplikovatelná. Byť druhá otázka nebyla dovolatelkou výslovně formulována, z obsahu dovolání je zřejmá a zní, zda byl nesouhlas bývalé manželky povinného s dluhem ve smyslu § 732 o. z. vůči oprávněné projeven bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděla, resp. zda se odvolací soud měl uvedenou otázkou zabývat.
Dovolatelka uvádí, že odvolací soud včasnost projevení nesouhlasu pouze konstatoval, aniž by jakkoliv hodnotil běh či trvání uvedené lhůty, čímž se odchýlil např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021, sp. zn. 20 Cdo 2583/2020. Podle dovolatelky projevení nesouhlasu po 43 dnech nelze považovat za včasné, a to ani s ohledem na přelom kalendářního roku a sváteční dny. Třetí otázka, která podle dovolatelky nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, zní, zda lze k návrhu manželky povinného zastavit exekuci pouze pro konkrétní věci, obdobně jak tomu bylo podle právní úpravy platné do 30.
června 2015 v případě vylučovací žaloby manžela povinného, nebo zda je podle současné právní úpravy nutné vyjádřit rozsah zastavení exekuce hodnotově, tj. výší částky, jíž by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění manželů zrušeno a vypořádáno ve smyslu § 732 o. z. Podle dovolatelky nelze za současné právní úpravy k návrhu manželky povinného zastavit exekuci pro konkrétní věc, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sp. zn. 22 Cdo 2724/2021. Čtvrtá otázka, při jejímž řešení se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zní, zda je stav v době zahájení řízení, který je rozhodující pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, rozhodující i pro provedení výkonu rozhodnutí.
Odvolací soud se při řešení této otázky podle dovolatelky odchýlil např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74/2004. Dovolatelka má za podstatné, že v době zahájení exekuce byly nemovité věci ve společném jmění manželů. Skutečnosti, které nastaly poté (tj. zánik a vypořádání společného jmění manželů) nejsou pro další postup v exekuci relevantní. Povinný i bývalá manželka povinného ve svých vyjádřeních k dovolání uvedli, že souhlasí s argumentací obsaženou v napadeném usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení právních otázek uvedených níže, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 55 odst. 1 e. ř. ve znění účinném od 1. července 2015 návrh na zastavení exekuce může povinný podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce se podává u exekutora, který vede exekuci. Podá-li manžel povinného návrh na zastavení exekuce podle § 262b občanského soudního řádu, rozhodne o tomto návrhu exekutor na základě písemných dokladů i bez souhlasu oprávněného do 15 dnů ode dne doručení návrhu.
Nevyhoví-li exekutor návrhu, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o návrhu rozhodne. Ustanovení odstavce 3 se nepoužije. Podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. O tom musí být soudem poučen.
Podle ustanovení § 731 o. z.
vznikl-li dluh jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném jmění. Podle ustanovení § 732 o. z. vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 o. z. To platí i v případě povinnosti manžela plnit výživné nebo jde-li o dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů nebo v případě, že dluh jen jednoho z manželů vznikl ještě před uzavřením manželství.
Předestřela-li dovolatelka k řešení podle svého názoru dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda se patnáctidenní lhůta pro podání návrhu na zastavení exekuce obsažená v ustanovení § 55 odst. 1 věty první e. ř. vztahuje i na právní úpravu platnou po 1. červenci 2015 a vztahuje-li se i na návrh na zastavení exekuce podaný manželkou povinného, nejedná se o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení zjevně vyplývá z právní úpravy, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů.
Ze samotného textu zákona je zjevné, že lhůta uvedená v § 55 odst. 1 věty první e. ř. se týká pouze návrhu na zastavení exekuce, který podává povinný. Manželu povinného, který podává návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 262b o. s. ř. zákon žádnou lhůtu nestanoví (shodně srov. též SVOBODA, Karel. § 55 [Zastavení exekuce]. In: SVOBODA, K., JÍCHA, L., KREJSTA, J., HOZMAN, D., ÚŠELOVÁ, V., KOCINEC, J. a kol. Exekuční řád. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 414., nebo KREJSTA, J. § 55 [Zastavení exekuce].
In: MOLÁK, S., KREJSTA, J., JAROŠ, V., KOCINEC, J., KÜHN, Z., ŠTIKA, M., TOMAN, A., VACULÍK, L., WOLFOVÁ, J. Exekuční řád. Komentář. Wolters Kluwer, 2023). Nadto Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2014, dospěl k závěru, že smysl lhůty 15 dnů uvedené v ustanovení § 55 odst. 1 e. ř. spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce „včas“ a exekuci neprodlužovali; vyplývají- li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout.
Nejvyšší soud neshledal žádný důvod, proč by uvedený závěr neměl být aplikovatelný i na právní úpravu účinnou od 1. července 2015. Vyplývají-li tedy z listin předložených manželkou povinného k návrhu na zastavení exekuce (popř. v průběhu exekučního řízení) skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a o návrhu manželky povinného věcně rozhodnout bez ohledu na to, kdy byl podán. V této otázce proto není dovolání přípustné. Co se týče druhé dovolací otázky, ze znění ustanovení § 731 a 732 o.
z.
je zřejmé, že nezbytným předpokladem pro omezení postihu společného jmění manželů, jak jej stanoví § 732 o. z., je mimo jiné projevení nesouhlasu manžela (zde bývalé manželky povinného) vůči věřiteli (zde oprávněné) bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl. Není-li tento předpoklad splněn, aplikuje se ustanovení § 731 o. z. Nejvyšší soud v dovolatelkou odkazovaném usnesení ze dne 17. března 2021, sp. zn. 20 Cdo 2583/2020, vysvětlil, že judikaturou Nejvyššího soudu přijímané obecné teze výkladu lhůty „bez zbytečného odkladu“ jsou zásadně aplikovatelné i ve smyslu ustanovení § 732 o.
z. I když je projevení nesouhlasu v nyní řešeném případě nespornou skutečností, je třeba se zabývat jeho včasností. Odvolací soud vzal za prokázané, že listina obsahující nesouhlas byla oprávněné odeslána dne 5. ledna 2018 a doručena dne 9. ledna 2018, nezabýval se však již tím, kdy se bývalá manželka povinného o dluhu dozvěděla ani dalšími konkrétními skutkovými okolnostmi daného případu relevantními pro posouzení, zda byla lhůta dodržena, a uzavřel, že nesouhlas byl projeven bez zbytečného odkladu, aniž by tento závěr odůvodnil.
Nejvyšší
soud shledal dovolání v této otázce důvodným, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy nesprávné.
Co se týče třetí a čtvrté dovolací otázky, Nejvyšší soud se v dovolatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 31. května 2022, sp. zn. 22 Cdo 2724/2021, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2023, zabýval otázkou, zda v případě, že nedlužný manžel řádně projeví vůči věřiteli nesouhlas s dluhem, a podíl manžela-dlužníka, který by se mu dostal při „normálním“ vypořádání společného jmění manželů soudem podle § 742 o. z. by byl dostatečný k úhradě dluhu, lze vyslovit relativní neúčinnost již provedeného vypořádání společného jmění manželů vůči věřiteli podle § 737 odst. 1 o.
z. Nejvyšší soud zde uzavřel, že omezení podle § 732 o. z. se týká jen výše (ceny) podílu, nikoliv konkrétních věcí patřících do společného jmění manželů. To vyplývá již z formulace § 732 o. z.; toto ustanovení neomezuje okruh věcí ve společném jmění manželů (byť i zaniklém), které mohou být postiženy při výkonu rozhodnutí, ale jen výši (cenu) postižitelného podílu. Je tomu tak proto, že až do doby provádění výkonu rozhodnutí proti dlužnému manželovi nelze postavit najisto, zda věci, které mu na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů nebo i jiné právní skutečnosti připadly do výlučného vlastnictví, bude mít ještě v držbě, jaká bude v té době jejich obvyklá cena, resp. cena dosažitelná při dražbě, případně zda budou vůbec zpeněžitelné.
Na uvedený závěr potom navazuje řešení související čtvrté dovolací otázky, neboť Nejvyšší soud zde dále vysvětlil, že nárok vymáhajícího věřitele (oprávněného) směřuje proti mase celého společného jmění manželů, avšak jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 o. z. Tento nárok nelze omezit tím, že by dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou by se dlužnému manželovi dostalo majetku, jehož cena by byla v době rozhodování o žalobě podle § 737 odst. 1 o.
s. ř. dostatečná k uspokojení třetí osoby (věřitele), část věcí z možného postihu vyloučila v neprospěch třetí osoby. Ve vykonávacím řízení může být v případě včasného projevení nesouhlasu nedlužného manžela s dluhem vůči věřiteli, postižena celá masa společného jmění manželů, avšak jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 o. z. Uvedené skutečnosti lze uplatnit návrhem na (částečné) zastavení vykonávacího řízení podle § 262b o. s.
ř., § 55 e. ř.
Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní řešenou věc. Není proto správný názor odvolacího soudu, že podstatné je to, že společné jmění manželů bylo ohledně dotčených nemovitých věcí v průběhu exekuce vypořádáno, ať již dohodou nebo tzv. fikcí vypořádání, a dále že se oprávněná mohla podle § 737 odst. 1 o. z. domáhat vyslovení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů. Tyto skutečnosti naopak nejsou relevantní, neboť bez ohledu na existenci dohody o vypořádání společného jmění manželů, na fikci vypořádání podle § 741 o.
z. i na skutečnost, zda se oprávněná domáhala vyslovení relativní neúčinnosti vypořádání společného jmění manželů, lze ve vykonávacím řízení (v exekuci) postihnout celé společné jmění manželů podle § 731 o. z., popř. jsou-li splněny předpoklady uvedené v § 732 o. z., může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 o. z. Rovněž v těchto otázkách proto Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným.
V dalším řízení je tedy třeba se v první řadě zabývat otázkou, zda byly splněny předpoklady pro aplikaci § 732 o. z., a to včetně včasnosti projeveného nesouhlasu bývalé manželky povinného vůči oprávněné. Pokud soud shledá, že tyto předpoklady splněny nebyly, lze podle ustanovení § 731 o. z. exekucí postihnout celé společné jmění manželů (bez ohledu na to, že po zahájení exekuce zaniklo a bylo vypořádáno). V takovém případě bude na místě návrh bývalé manželky povinného na zastavení exekuce zamítnout, jak to učinil soud prvního stupně. Pokud soud naopak shledá, že předpoklady § 732 o. z. splněny byly, bude dále třeba ve smyslu tohoto ustanovení určit výši (cenu), jíž by představoval podíl povinného na společném jmění manželů, kdyby bylo zrušeno a vypořádáno podle § 742 o. z., a případně částečně exekuci zastavit v rozsahu, v němž cenu podílu povinného převyšuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu