20 Cdo 2700/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné B. M., zastoupené advokátem, proti povinné Č.
k. u., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 275/2006, o dovolání povinné proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 11 Co 254/2006-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 6. 4. 2006, č. j.
23 E 275/2006-6, kterým obvodní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 7. 6.
2005, č. j. 31 C 28/99-89, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 21. 12. 2005, č. j. 11 Co 455/2005-105, k vymožení povinnosti povinné
zapsat štěňata plemene J. t. z chovné stanice M. A., konkrétně ve výroku
uvedené, chovatelky B. M., do plemenné knihy Č. k. u. a každému z uvedených
štěňat vydat průkaz původu, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 50 000 Kč.
Současně uložil povinné zaplatit oprávněné na nákladech odvolacího řízení 825
Kč. Uzavřel, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny
a že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda povinný svoji povinnost
splnil, učinil-li tak, je dán důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále také jen „o. s. ř.“), namítá, že průkazy mohl vydat a posléze vydal Č. k.
s., neboť jen tento subjekt vede plemennou knihu, do níž se zapisují štěňata J.
t. Termín vydání průkazů nemohla povinná nijak ovlivnit a teprve hrozící pokuta
přiměla Č. k. s. průkazy vydat. Navrhla, aby dovolací soud usnesení obou soudů
zrušil a řízení zastavil.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinná nevytyčila otázku
zásadního právního významu a že ve vykonávacím řízení nelze již přezkoumávat,
kdo povinnost vydat průkazy původu má. Navrhla, aby dovolání povinné bylo
odmítnuto nebo zamítnuto.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a
odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, přípustné za
podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a
odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je vyloučeno, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový
případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež
jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory
nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční
titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po
stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni,
zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení
oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí
nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno. Nejvyšší
soud již v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že ve vykonávacím řízení soud není
oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem
rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je vázán a je povinen z něj vycházet i při
rozhodování o nařízení jeho výkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by
jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; za náklady potřebné k
účelnému bránění práva nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání
(hodnotícím jej dvěma větami). Této procesní situaci odpovídá ve smyslu
ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s .ř. výrok, že na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádná z účastnic.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu