20 Cdo 273/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobkyně M. Č., zastoupené advokátem, proti žalované J. B., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 130.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 23/98, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze z 15. 9. 2004, č.j. 21 Co 187/2004-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze z 15. 9. 2004 č.j. 21 Co 187/2004-189, se ruší
a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 9. 2. 2004, č.j. 5
C 23/98-162, jímž Okresní soud v Kutné Hoře vyhověl poddlužnické žalobě (§ 315
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/)
o zaplacení částky 130.000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud tak rozhodl poté,
co předchozí dva rozsudky soudu prvního stupně (v pořadí prvý - zamítavý, a
druhý - vyhovující) zrušil (první kasační rozhodnutí /ze 4. 11. 1998, viz č.l.
76/ ovšem obsahovalo pouze pokyny, aby soud prvního stupně k úplnému zjištění
skutkového stavu provedl další dokazování).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 ods.t 1 písm. c/
o.s.ř. (zásadní právní význam spatřuje v tom, že dosud neexistuje jednotný
výklad vztahu mezi ustanoveními § 243 odst. 3 a § 243 odst. 6 obchodního
zákoníku /dále též jen obch. zák./, jelikož od závěru publikovaného v
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 1732/98, se liší např. názor
zaujatý autory Komentáře k obchodnímu zákoníku, nakladatelství Linde, Praha
1995, II. díl, str. 704/), žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v –
podle ní nesprávné – aplikaci ustanovení § 243 odst. 3 obch. zák. namísto
použití správného ustanovení § 243 odst. 6 téhož předpisu, jelikož při sepisu
dohody o započtení, uzavřené mezi žalovanou (jež měla podle žaloby být
poddlužnicí žalobkyně) a Zemědělským družstvem J. (dlužníkem žalobkyně a
zároveň povinným v souvisejícím vykonávacím řízení vedeném pod sp. zn. E
926/97, v němž byla žalobkyně oprávněnou) nešlo o úkon představenstva, pro nějž
by byla předepsána písemná forma a tedy podpis alespoň dvou členů
představenstva (§ 243 odst. 3 obch. zák.), nýbrž o úkon družstva, který za ně
při organizování a řízení jeho běžné činnosti učinil jeho tehdejší předseda (§
243 odst. 6 obch. zák.). Dovolatelka tedy považuje svou dohodu o započtení
vzájemných pohledávek, uzavřenou s družstvem, za platnou, z čehož pak dále
dovozuje, že pohledávka družstva za ní zanikla, a že tudíž není dlužnicí
družstva a v důsledku toho ani poddlužnicí žalobkyně.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného již proto, že „odvolací
soud svůj závěr o neplatnosti kompenzace ze 4. 6. 1997 nezaložil na posouzení
otázky, zda kompenzační dohoda žalované s družstvem „byla za Zemědělské
družstvo J. řádně podepsána“, ale na závěru, že „po právu neexistovala
pohledávka žalované, která měla být předmětem této kompenzace“.
Nejvyšší soud především dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož
posouzení předestřené otázky vskutku zásadní právní význam, a to i pro
rozhodnutí dané věci, má (takže v tomto směru je závěr přednesený žalobkyní ve
vyjádření k dovolání nesprávný). Problematiku vztahu ustanovení § 243 ods.t 3 a
§ 243 odst. 6 obch. zák. je totiž nutno řešit nejen při posuzování kompenzační
dohody mezi žalovanou a družstvem ze 4. 6. 1997 (čl. 15), ale také při
posuzování dohody o započtení vzájemných pohledávek mezi družstvem a L. N. ze
6. 2. 1997 (čl. 27), jelikož na platnosti (či neplatnosti) této dohody ze 6. 2.
1997 závisí závěr , zda tu (vůbec) byla pohledávka, kterou by mohla L. N. –
dohodou z 3. 6. 1997 (č.l. 13) – postoupit žalované, a kterou by pak žalovaná
mohla započíst proti pohledávce (pohledávkám) družstva. Jinými slovy, je-li
dohoda ze 6. 2. 1997 (čl. 27) neplatná, pak vzájemné pohledávky L. N. a
družstva nezanikly, a L. N. mohla svou nadále existující pohledávku za
družstvem postoupit žalované, jež pak stran této, již své, pohledávky, mohla s
družstvem uzavřít dohodu o započtení vzájemných pohledávek. Lze tedy uzavřít,
že se žalobkyně mýlí, dovozuje-li ve svém vyjádření k dovolání, že na
dovolatelkou předestřené otázce, zda bylo na uvedených smlouvách třeba podpisu
dvou členů představenstva či nikoli, napadené rozhodnutí nespočívá.
Ačkoli však Nejvyšší soud dovodil přípustnost dovolání, řešením této otázky se
nezabýval ani zabývat nemohl, a to pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího
soudu, jenž ve třetím odstavci čtvrté strany svého rozsudku (čl. 192) výslovně
uvedl následující:
„Byla-li zmíněná dohoda ze 6. 2. 1997 neplatným právním úkonem, pak jím nebylo
ani ono postoupení údajné části pohledávky ve výši 629.491,14 Kč dne 3. 6. 1997
paní N. žalované a stejně tak tomu bylo o den později při sepsání listiny o
kompenzaci vzájemných pohledávek mezi žalovanou a Zemědělským družstvem J.“.
Tento odstavec odůvodnění (kromě toho /viz níže/, že je sám vnitřně rozporný)
je v rozporu s odstavcem předchozím. V něm totiž odvolací soud – a potud jeho
skutkové zjištění přezkoumat lze – dospívá k závěru, že v řízení sp. zn. 5 C
22/98, v němž byla jako další žalovaná poddlužnice zavázána zaplatit žalobkyni
částku 100.000 Kč s příslušenstvím L. N., tato další žalovaná „neobhájila své
tvrzení, že dohodou o vyrovnání vzájemných pohledávek, uzavřenou dne 6. 2.
1997, mezi ní a Zemědělským družstvem J., jí vznikla vůči tomuto družstvu
pohledávka ve výši 812.577,35 Kč a že proto mu nic nedluží“. Podle odvolacího
soudu je závěr o neunesení důkazního břemene L. N. podepřen i závěrem
Nejvyššího soudu (ve zrušovacím usnesení z 30. 4. 2003, č.j. 20 Cdo
790/2002-257) o neplatnosti kompenzační dohody pro její rozpor s ustanovením
článku IX. odst. 2 písm. a/ a c/ stanov družstva, tedy pro nedostatek podpisu
dvou členů představenstva (takovýto závěr ovšem – navíc – v tomto rozhodnutí
Nejvyšší soud nevyslovil).
Tomuto závěru učiněnému ve druhém odstavci čtvrté strany napadeného rozsudku by
ovšem odpovídalo zcela jiné znění druhé věty souvětí v odstavci následujícím.
Pokud totiž chtěl odvolací soud použít v první větě souvětí formulaci „Byla-li
zmíněná dohoda ze 6. 2. 1997 neplatným právním úkonem“, musela při zachování
požadavku logiky druhá věta znít „pak nemohlo být platné ani ono údajné
postoupení části pohledávky ...“, a třetí věta „ani o den později sepsaná
dohoda o kompenzaci vzájemných pohledávek mezi žalovanou a Zemědělským
družstvem J.“.
Lze tedy shrnout, že prvý důvod pro kvalifikaci napadeného rozsudku jako
nepřezkoumatelného spočívá – stručně řečeno – v tom, že považoval-li odvolací
soud za neplatnou dohodu ze 6. 2. 1997 o započtení vzájemných pohledávek mezi
zemědělským družstvem a L. N. a z tohoto důvodu i dohodu z 3. 6. 1997 o
postoupení pohledávky L. N. za družstvem na žalovanou, a dále pak i dohodu ze
4. 6. 1997 o započtení vzájemných pohledávek mezi žalovanou a družstvem, měl
své odůvodnění formulovat přezkoumatelně, nikoli formulací „byla-li zmíněná
dohoda ze 6. 2. 1997 neplatným právním úkonem, pak jím nebylo ani ono
postoupení … a stejně tomu tak bylo o den později při sepsání listiny o
kompenzaci …“. Takováto dikce, používající dvojího negativa (byla-li dohoda ze
6. 2. 1997 neplatným právním úkonem, pak jím nebylo ani ono postoupení) totiž,
vyloženo izolovaně, tedy striktně sémanticky (ovšem při současném popření
pravidel logiky) připouští výklad opačný; není-li totiž (např.) právní úkon
neplatný, plyne z takového soudu závěr jediný, že totiž úkon platný je. Pokud
by však odvolací soud dospěl k tomuto závěru vyplývajícímu z naznačené dvojí
negace, bylo by jeho rozhodnutí stejně nepřezkoumatelné, nyní ovšem pro rozpor
mezi výrokem a odůvodněním, jelikož závěru o platnosti cesse pohledávky za
družstvem z Ludmily Novákové na žalovanou by neodpovídal výrok, jímž
poddlužnické žalobě bylo vyhověno.
Kromě uvedených důvodů spočívajících v nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí je zde ovšem ještě další důvod k jeho zrušení, a tím je nesprávnost
samotného závěru, že je-li neplatná dohoda ze 6. 2. 1997, jíž si započetli
vzájemné pohledávky družstvo a L. N., je z tohoto důvodu („automaticky“)
neplatná i dohoda o cessi z 3. 6. 1997, jíž pohledávku za družstvem (resp. její
část) postoupila L. N. žalované. V případě neplatnosti dohody z 6. 2. 1997 by
totiž k zániku vzájemných pohledávek mezi družstvem a L. N. nedošlo a nadále by
tak vedle sebe existovaly jak pohledávky družstva za L. N. (jež vlastně byly
předmětem přikázání ve výkonu rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 926/97 /čl. 6/),
tak i pohledávky ve směru opačném, tedy L. N. za družstvem, pokud ovšem vůbec
někdy nějaké vznikly, což by ovšem musel soud zjistit, přičemž důkazní břemeno
by v daném řízení o poddlužnické žalobě tížilo žalovanou.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z výše uvedených důvodů (protože obsahuje
posledně naznačený věcný a předtím popsané logické rozpory) nepřezkoumatelný,
nelze dospět k závěru jinému, než že odvolací soud řízení zatížil vadou, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z
25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
č. 11, ročník 2004 pod poř. č. 212, jehož závěry lze vztáhnout i na rozhodnutí
soudu odvolacího, jakož i odůvodnění usnesení téhož soudu z 26. 9. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 200/2002, publikovaného v témže časopise č. 10, ročník 2002 pod poř.
č. 194), Nejvyšší soud tedy, aniž se mohl zabývat věcnou správností řešení
dovolatelkou předložené otázky, totiž výkladu vztahu ustanovení § 243 odst. 3 a
§ 243 odst. 6 obchodního zákoníku, napadené rozhodnutí podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř.
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( § 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu