20 Cdo 2736/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné R., s.r.o., proti povinnému P. V., pro částku
4.396.061,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.
zn. 19 Nc 731/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci z 31. 10. 2005, č. j. 16 Co 1261/2004-244, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 31. 10. 2005, č.
j. 40 Co 1261/2004-244, se v napadené části, t.j. s výjimkou té části I.
výroku, jíž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Přerově ze 6. 8. 2004, č.
j. 19 Nc 731/2003-97, ve výroku II. o odkladu exekuce, ruší, a věc se v tomto
rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze 6. 8. 2004, č. j. 19 Nc 731/2003-97, okresní soud zamítl návrh
povinného (a tehdejší druhé povinné H. V.) na zastavení exekuce nařízené
usnesením z 1. 9. 2003, č. j. 19 Nc 731/2003-14, pro částku 4.396.061,23 Kč
(výrok I.) a na její odklad (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě „nákladů
řízení o odklad exekuce“ (výrok III.).
K odvolání (již jen prvního) povinného krajský soud usnesení soudu prvního
stupně ve výroku I. potvrdil, avšak jen potud, pokud jím byla exekuce zastavena
ohledně částky 3.176.278,33 Kč „představující jistinu pohledávky“ (viz třetí a
čtvrtý odstavec osmé strany dovoláním napadeného usnesení na č. l. 251), a dále
usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh
na odklad exekuce (výrok I. napadeného usnesení krajského soudu).
V další napadené části I. výroku rozhodnutí okresního soudu, jíž byl zamítnut
návrh povinného na zastavení exekuce i pro „příslušenství jistiny – úroky ve
výši 1.219.782,90 Kč“, krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak,
že exekuci vedenou (i) pro toto příslušenství zastavil (výrok II. napadeného
usnesení krajského soudu). Své rozhodnutí v měnícím výroku krajský soud
odůvodnil závěrem, že podkladový notářský zápis je v části týkající se úroků z
prodlení případně nastalého po dni sepisu notářského zápisu materiálně
nevykonatelný.
Své rozhodnutí v potvrzující části krajský soud odůvodnil závěrem, že povinný
neprokázal své tvrzení o zániku pohledávky splněním (§ 268 odst. 1 písm. g/
os..ř. ve spojení s ustanovením § 559 občanského zákoníku). Jestliže totiž
částku 3.500.000,- Kč právní předchůdkyni oprávněné zaplatil za povinného
(dlužníka) třetí subjekt, a to společnost ČSOB L. a. s., a jestliže právní
předchůdkyně oprávněné tuto částku onomu třetímu subjektu vrátila, pak ke
splnění nedošlo, jelikož „nelze klást k tíži věřitelky Č. s., a. s.,“ (právní
předchůdkyně oprávněné), „že přijaté plnění vrátila, neboť to bylo uskutečněno,
aniž věřitelka (Č. s., a. s.) byla seznámena s existencí dohody mezi dlužníkem
(povinným) a ČSOB L., a. s., jež by prokazovala, že plnění je poskytováno s
úmyslem vyvolat zánik dluhu povinného“ (viz poslední odstavec 9. strany
napadeného usnesení na č. l. 252). Bylo-li součástí kupní smlouvy, jíž povinný
s manželkou prodali určité nemovitosti společnosti ČSOB L., a. s., také
ujednání, že tato společnost zaplatí část kupní ceny v částce 3.500.000,- Kč
věřitelce, tedy Č. s., a. s., pak podle názoru krajského soudu šlo o dohodu
mezi dlužníkem a třetí osobou o převzetí plnění podle § 534 občanského
zákoníku, kterou nedochází k záměně dlužníka jako při převzetí dluhu podle §
531 odst. 1 téhož předpisu, ani „ke změně v počtu dlužníků na rozdíl od § 531
odst. 2 a § 533 občanského zákoníku“. Základní závazkový vztah se dohodou podle
§ 534 občanského zákoníku nezměnil a věřiteli z ní ani nevzniklo přímé právo.
Kromě toho „plnění v částce 3.500.000,- Kč mělo být povinným dlužníkem podle
dohody s věřitelem (č. l. 46, 62) splněno do 18. 6. 2001 a plnění od ČSOB L.
a.s. se stalo až 29. 6. 2001 bez jakýchkoliv poznatků věřitele o okolnostech
této platby“.
Usnesení krajského soudu napadl povinný v jeho potvrzujícím výroku – avšak
pouze v části týkající se zastavení exekuce, nikoli tedy jejího odkladu –
dovoláním (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje proto, že
otázka splnění dluhu je jím řešena v rozporu s hmotným právem), jímž namítá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. „zejména ve vztahu k ustanovením
§ 534 a § 559 obč. zák. a § 324 a násl. ve spojení s ustanovením § 497 obch.
zák.“ spatřuje v závěru odvolacího soudu, že byla-li částka 3.500.000,- Kč
(zaplacená společností ČSOB L. a.s.) Č. s., a. s., vrácena, ke splnění dluhu
nedošlo. Podle názoru dovolatele není pro posouzení zániku závazku podstatné,
kdo a z jakých důvodů závazek plnil, ale to, zda závazek byl za dohodnutých
podmínek splněn. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že platba 3.500.000,- Kč
byla zaslána na úvěrový účet Č. s., a.s. dohodnutý s povinným, že částka
odpovídající vzájemné korespondenci mezi věřitelem a dlužníkem přišla, a že v
tomto směru se nemusí prokazovat skutečnost, že plnění je poskytováno s
úmyslem vyvolat zánik dluhu povinného, protože tato skutečnost je zřejmá z
přímého závazkového vztahu, kam je povinen (na jaký účet) dlužník plnit, když
dlužník má právo plnit za pomoci kohokoliv (třetí osoby), aniž by věřitel měl
právo do toho zasahovat.
Dovolání povinného (přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 in fine
o.s.ř.) je důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné
– povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní závěr odvolacího soudu, že uhradil-li pohledávku (navíc v jiném,
pozdějším termínu), nikoli dlužník, ale třetí subjekt, a byla-li tato zaplacená
částka věřitelkou (resp. její právní předchůdkyní) tomuto třetímu subjektu
vrácena, pak k zániku závazku splněním nedošlo.
Je mimo jakoukoli pochybnost, že vztah mezi původní věřitelkou – Č. s., a. s.
(právní předchůdkyní oprávněné) – a dlužníkem (povinným) vzniklý ze smlouvy o
poskytnutí a čerpání střednědobého provozního úvěru (bod „za prvé“ podkladového
notářského zápisu, přílohy „C“ v obálce č. l. 7) je vztahem podle § 497 a
následujících obchodního zákoníku, tedy vztahem obchodněprávním. Povinný svůj
návrh na zastavení exekuce pro zánik práva splněním (§ 268 odst. 1 písm. g/
o.s.ř.) odůvodňuje tvrzením, že dne 2. 7. 2001 zaplatil (viz druhý odstavec
třetí strany návrhu na č. l. 20) částku 3.500.000,- Kč, zároveň však k tomuto
svému tvrzení nabízí důkazy, z nichž soudy obou stupňů zjišťují, že tuto částku
Č. s., a.s., poukázala třetí osoba, totiž ČSOB L., a. s. Toto skutkové
zjištění, jímž je dovolací soud vázán, ostatně nenapadá ani sám povinný v
dovolání.
Je-li ovšem návrh na zastavení exekuce pro zánik práva splněním (§ 268 odst. 1
písm. g/ o.s.ř.) odůvodněn tvrzením (a k němu nabídnutými důkazy), že na
základě dohody povinného (dlužníka) s třetí osobou byl dluh věřitelce (právní
předchůdkyni oprávněné) splněn tak, že plnění jí poskytla ona třetí osoba, pak
– za stavu, kdy je původní vztah mezi dlužníkem a věřitelkou upraven obchodním
zákoníkem – věc nelze posuzovat z hlediska ustanovení § 534 občanského zákoníku
(jehož režim je skutečně určující jen pro – občanskoprávní – vztah mezi
dlužníkem a onou třetí, tzv. zavázanou osobou), nýbrž právě z hlediska
ustanovení § 332 odst. 1 zákoníku obchodního.
Podle tohoto ustanovení jestliže plnění závazku není vázáno na osobní
vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté
třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Souhlas dlužníka není zapotřebí,
jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným způsobem zajišťuje
a dlužník svůj závazek porušil.
Z uvedeného je zřejmé, že odpověď na otázku, zda povinný svůj závazek splnil a
zda je tudíž dán důvod k zastavení exekuce pro zánik práva ve smyslu ustanovení
§ 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., je závislá na tom, jak bude vyřešena otázka,
kterou je nutno zodpovědět jako v pořadí první, totiž zda byla právní
předchůdkyně oprávněné, tedy Č. s., a. s. jakožto původní věřitelka oprávněna
částku zaplacenou třetí osobou, společností ČSOB L., a. s., této třetí osobě
vrátit. Odvolací soud se však okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci z
hlediska § 332 odst. 1 obchodního zákoníku – ač s obsahu spisu (viz článek III.
kupní smlouvy uzavřené 22. 6. 2001 manželi Vaculovými jako podávajícími a
společností ČSOB L., a. s. jako kupující /na č. l. 38/ a doklady o platbě
společnosti ČSOB L., a. s. Č. s., a. s. na č. l. 80-83) vyplývalo, že se
povinný s onou třetí osobou o platbě na určitý specifický účet Č. s., a. s.
dohodl, a že tato platba byla provedena – nezabýval a bez dalšího uzavřel, že
„nelze klást k tíži věřitelky Č. s., a. s., že přijaté plnění vrátila, neboť to
bylo uskutečněno, aniž věřitelka byla seznámena s existencí dohody mezi
dlužníkem a ČSOB L., a. s.“ (viz poslední odstavec deváté strany napadeného
rozhodnutí na č. l. 252).
Důsledkem nesprávného posouzení věci, totiž podle ustanovení § 534 občanského
zákoníku (namísto správného ustanovení § 332 odst. 1 zákoníku obchodního), je
tedy okolnost, že se soud nezabýval skutečnostmi rozhodnými pro posouzení
otázky, zda Č. s., a. s. vrácením jí doručené částky případně neporušila
povinnost přijmout plnění závazku dlužníka nabídnuté třetí osobou, čímž řízení
zatížil vadou podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; dovolací soud
proto napadené usnesení (v tomto výroku k dovolání povinného) podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243b odst. 3
věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Druhý, tedy měnící výrok usnesení odvolacího soudu (viz třetí odstavec
odůvodnění tohoto rozhodnutí) napadla dovoláním oprávněná, jež namítá, že
rozhodnutí v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. spatřuje v právním závěru o materiální nevykonatelnosti
podkladového notářského zápisu v části týkající se úroků z prodlení nastalého
(případně) po dni sepisu notářského zápisu. Pochybení odvolacího soudu při
zjišťování skutkového stavu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) oprávněná dovozuje z toho,
že soud při posouzení podkladového notářského zápisu jako (zčásti, viz výše)
materiálně nevykonatelného vycházel jen ze zjištění, že dohoda v něm zachycená
obsahovala pouze ujednání, že „případný úrok z prodlení se sjednává ve výši
15,6 % a bude vyúčtován po zaplacení celého závazku k ultimu měsíce února roku
2003“, že však již pominul ujednání další, jehož výkladem v kontextu by musel
dospět k závěru, že notářský zápis materiálně vykonatelný je. Jde zejména o to,
že materiální vykonatelnost měla být posouzena i na základě zjištění existence
dalšího ujednání, jímž si strany dohodly, že „jednotlivé měsíční splátky budou
spláceny nejpozději k poslednímu dni každého kalendářního měsíce /k ultimu
měsíce/ a v případě, že nebude i jednotlivá splátka zaplacena nejpozději do
10. dne následujícího měsíce, bude mít věřitel Č. s., a. s. právo využít níže
sjednané doložky přímé exekuční vykonatelnosti včetně úroků z prodlení“.
Dovolání oprávněné (přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je rovněž
důvodné. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
(§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
O takový případ jde kromě jiného také tehdy, jestliže soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo.
V souzené věci odvolací soud svůj závěr o materiální nevykonatelnosti části
notářského zápisu dovodil výlučně ze zjištění, že dohoda zachycená v notářském
zápise obsahuje (pouze, viz druhý odstavec osmé strany napadeného rozhodnutí na
č. l. 251) ujednání, že „případný úrok z prodlení se sjednává ve výši 15,6 % a
bude vyúčtován po zaplacení celého závazku k ultimu měsíce února roku 2003“,
opomenul však další rozhodnou skutečnost obsaženou v dohodě, a to ujednání,
jímž si strany dohodly, že „jednotlivé měsíční splátky budou spláceny
nejpozději k poslednímu dni každého kalendářního měsíce /k ultimu měsíce/ a v
případě, že nebude i jednotlivá splátka zaplacena nejpozději do 10. dne
následujícího měsíce, bude mít věřitel Č. s., a. s. právo využít níže sjednané
doložky přímé exekuční vykonatelnosti včetně úroků z prodlení“.
Výkladem obou dílčích ujednání v jejich vzájemné souvislosti pak není namístě
dospět k závěru jinému, než že – jednak – úrok z prodlení byl dohodnut za dobu
od 10. dne měsíce následujícího po splatnosti jednotlivých splátek, a to u
každé ze splátek (a tedy u všech jednotlivých včas nezaplacených splátek) do
28. 2. 2003 (jinými slovy, úrok z prodlení byl sjednán pouze na omezené období,
ukončené dnem 28. 2. 2003), a – jednak – že všechny úroky z prodlení, tedy
úroky vypočtené pro každou jednotlivou splátku, měly být zaplaceny „do 10. dne
následujícího měsíce“, tedy do 10. 3. 2003. Odtud pak plyne závěr, že notářský
zápis i v této části (z hlediska ustanovení § 261a odst. 1 in fine o.s.ř.)
materiálně vykonatelný je.
Poněvadž odvolací soud dospěl k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci
nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí
spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. zrušil (tentokrát k dovolání oprávněné) i v tomto
měnícím výroku a věc odvolacímu soudu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. i
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2008
JUDr. Vladimír Mikušek ,
v. r.
předseda senátu