20 Cdo 2740/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Č. p., k.s., proti povinné G. L., s.r.o., o zastavení
exekuce, pro 1.000.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Chrudimi pod sp. zn. Nc 2376/2002, o dovolání exekutora Mgr. J. N., proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
30.ledna 2004, č.j. 18 Co 507/2003-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení. .
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně v souvislosti
se zastavením exekuce dle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. uložil povinnému
zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 6.506.-Kč.
Exekutor ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř) v
otázce, v níž je rozhodování soudů rozdílné. Dochází-li k zastavení exekuce pro
nedostatek majetku a je-li uložena náhrada nákladů povinnému, fakticky to
znamená, že náklady exekuce má nést exekutor. Soudy by měly v takové situaci
aplikovat § 89 exekučního řádu a zavinění zastavení exekuce by mělo být
přičítáno oprávněnému.
Dovolání přípustné není.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (a
ve smyslu § 52 odst. 1 a § 130 zák. č. 120/2001 Sb. nepochybně též zastavení
exekuce); ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že je jimi rozhodováno ve věci zastavení exekuce, takové
rozhodování pak představuje nepochybně věc samu – předmětem rozhodování je
další osud exekuce.
Ve smyslu ustáleného výkladu přípustnosti dovolání ve vztahu k pojmu věc sama
je totiž takový pojem právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc,
která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení o zastavení exekuce
je tedy o věci samé rozhodováno pozitivním, případně zamítavým (ve vztahu k
návrhu byl-li podán) výrokem. Současný výrok o nákladech exekuce podle § 87
odst. 1 až 3 zák. č. 120/2001 Sb. vydaný soudem v souvislosti se zastavením
exekuce – ať již za postupu dle § 52 odst. téhož zákona podle § 271 o.s.ř.
anebo podle § 89 zák. č. 120/2001 Sb. - je rozhodnutím o vedlejším plnění (jde
o rozhodnutí výlučně procesní povahy), které věcně neřeší práva a povinnosti
účastníků uplatněná návrhem nebo vyplývající z průběhu řízení a není tedy
rozhodnutím o věci samé ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř..
Dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném
dovolacím řízení zohlednit nelze. Dovolacímu soudu tak nezbývá, nežli jeho
dovolání za postupu dle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
Tomu odpovídá i nákladový výrok ( § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o.s.ř.); podle obsahu spisu není zřejmé, že by komukoliv krom
dovolatele vznikly v dovolacím řízení náklady.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22.března 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu