20 Cdo 2764/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. F., zastoupeného advokátem, proti
povinné České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, pro
7.860.-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 126
E 240/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 29.července 2004, č.j. 9 Co 931/2004-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon
zřízením soudcovského zástavního práva a návrh na jeho zřízení zamítl, maje za
to, že návrhu oprávněného nelze vyhovět, neboť nemovitosti v návrhu označené
nesplňují znaky uvedené v § 43 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. – podle výpisu z
katastru nemovitostí přísluší právo hospodařit s nimi jiné organizační složce
státu a to Okresnímu soudu v Karviné.
Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež
dovozoval z toho, že odvolací soud nevyložil aplikované ustanovení ústavně
konformním způsobem a porušil tak zásadu rovnosti. Stát nemůže mít jako povinný
výsadní postavení, v jehož rámci určitý jeho majetek není postižitelný.
Odvolací soud neměl nad to při svém právním názoru napadené prvostupňové
rozhodnutí návrhu vyhovující měnit, věc měl vrátit k novému projednání s tím,
že je třeba oprávněného upozornit na nepostižitelnost jím označených věcí a
vyzvat jej k označení jiných.
Dovolání je přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé.
Vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3,
věta první, o.s.ř.), lze správnost právního posouzení věci hodnotit jen z
hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou dovolacímu důvodu
uvedenému v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V předmětné věci jde o výklad § 43 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku
České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dle nějž výkon
rozhodnutí ukládajícího státu zaplacení peněžité částky lze vést na majetek, s
nímž je příslušná hospodařit (§ 9 a 11 zákona) organizační složka, z jejíž
činnosti závazek vznikl, anebo které přísluší hospodařit s majetkem, s nímž
závazek souvisí a nepostačuje-li tento majetek k uspokojení oprávněné osoby,
lze výkon rozhodnutí ve zbytku provést přikázáním pohledávky z účtu
Ministerstva financí. K problematice postavení státu a jeho organizačních
složek se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení z 25.3.2004, sp.zn. 20 Cdo
1680/2002 způsobem, který argumentačně oponuje právním názorům oprávněného
uplatněným v jeho dovolací výtce v této věci. Dovolací soud i v tomto případě
vychází z těchž právních názorů.
Podle § 9 odst. 1 téhož zákona hospodaření s určitým majetkem přísluší -
zásadně - té organizační složce, která je účetní jednotkou a potřebuje jej k
plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného
předmětu činnosti. Podle § 14 majetek musí být využíván účelně a hospodárně k
plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností; jiným způsobem lze majetek
použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených zvláštním právním
předpisem anebo tímto zákonem. Organizační složka si počíná tak, aby svým
jednáním majetek nepoškozovala a neodůvodněně nesnižovala jeho rozsah a hodnotu
anebo výnos z tohoto majetku (odst. 1). Příslušná organizační složka vede
majetek v účetnictví a provádí jeho inventarizace podle zvláštních právních
předpisů, pokud tento zákon anebo jiný zvláštní právní předpis nestanoví jinak
(odst. 2), a pečuje o zachování majetku a jeho údržbu, a pokud to připouští
jeho povaha, i o jeho zlepšení nebo rozmnožení; chrání jej před poškozením,
zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím (odst. 3). Příslušná organizační
složka důsledně využívá všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv
státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy a včas
uplatňuje právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení
(odst. 4); průběžně sleduje, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a
zejména včasným uplatněním a vymáháním práv státu zajišťuje, aby nedošlo k
promlčení nebo zániku těchto práv (odst. 5).
V ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o
změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), je stanoveno, že
organizační složka (podle zákona č. 219/2000 Sb. jednotka) státu hospodaří s
prostředky státního rozpočtu, které jí stanoví správce kapitoly v rámci
rozpočtu kapitoly.
Z těchto ustanovení zákona se podává i vzájemná oddělenost organizačních
složek státu majetková a rozpočtová. Tu ilustruje též ustanovení § 19 odst. 1
a 2 zákona č. 219/2000 Sb., jež předjímá majetkové vztahy mezi jednotlivými
organizačními jednotkami státu, a stanoví, že nakládání s majetkem mezi
organizačními složkami navzájem se uskutečňuje na základě zápisu (což platí i o
nakládání s věcmi, které se evidují v katastru nemovitostí). Jednotlivé
organizační jednotky tedy hospodaří s určeným majetkem státu navzájem
samostatně, za toto hospodaření odpovídají, a jsou povolány k jeho ochraně (i
proti jiné organizační jednotce). Na tom nic nemění okolnost, že právní zdroj
individuálně určeného majetku - státní rozpočet jako takový - je jediný, resp.
týž; i uvnitř něho hospodaří organizační jednotka s prostředky specificky
vyčleněnými.
Jedná-li (byť jediný) stát prostřednictvím mnohosti svých organizačních složek,
jež jsou takto - vůči sobě - identifikovány, a tím i majetkově rozlišeny, není
přiléhavé (i z důvodů pragmatických) jej pojímat jakožto subjekt vždy jediný
(totožný), bez ohledu na to, která organizační složka jej představuje, resp. za
něho vystupuje. Povaze věci (vztahu státu a jeho organizačních složek) naopak
odpovídá, aby stát byl individualizován (určen) právě konkrétní organizační
jednotkou (srov. kupříkladu ustanovení § 21a odst. 1 o.s.ř. a jeho nákladové
přesahy). Jiné chápání státu by plnění povinností, jež jsou jeho organizačním
jednotkám podle zákona uloženy, nepřípustně omezovalo, a stavělo je -
sledovaných souvislostech - konkrétní jednotku do (bezdůvodně) horšího
postavení v situaci, kdy oprávněný má pohledávku za státem, než má-li ji za
subjektem jiným.
Z uvedeného plyne, že dovolací soud nemůže mít aplikaci § 43 odst. 2
zák. č. 219/2000 Sb. soudem odvolacím v dané věci za ústavně nekonformní, jak
ji hodnotí dovolatel. Hospodářsky relativně samostatné organizační složky státu
nemohou být co by nositelky určité povinnosti k plnění nárokům oprávněného
navzájem zaměňovány, opačný výklad by umožňoval vážné ohrožení hospodářského
systému tak složitě strukturovaného organismu, jakým stát při plnění svých
společenských funkcí je. Výhoda nepostižitelnosti té části jeho majetku, jež
nijak s konkrétně uloženou povinností kompetentní složce nesouvisí, je zákonem
vyvážena možností postižení účtu státu, a to jeho generální účetní složky -
správná aplikace citovaného ustanovení žádnou nerovnost subjektů zakládat
nemůže. V souzené věci ji dovolatel nepřiléhavě dovozuje svému, zákonné úpravě
odporujícímu procesnímu postupu, když nárok projednaný a přiznaný mu ve
vykonávaném rozhodnutí proti jiné složce státu – Ministerstvu spravedlnosti –
hodlá určitým zaměřením vynuceně zajistit vůči složce zjevně ve smyslu zákonné
úpravy nepříslušné – Okresnímu soudu v Karviné.
Takový jeho postup nezakládal potřebu realizace žádné z poučovacích
povinností soudu včetně soudu odvolacího, jeho návrh byl řádným procesním
úkonem, avšak nesprávným, a proto nebylo možno jej odvolacím soudem vyvádět z
jeho právního omylu; právě jím dovolávaným postupem by byla založena nerovnost
účastníků řízení, když by tak odvolací soud poskytl oprávněnému návod, jak
správně postupovat ve sféře, která představuje ryzí dispozici oprávněného
Protože nelze dospět k závěru, že by odvolací soud v dané věci rozhodl na
základě nesprávného právního posouzení věci a vady uvedené v § 242 odst. 3
o.s.ř. nebyly dovolatelem ani namítány ani z obsahu spisu nevyplývají, nelze
mít dovolání za důvodné a Nejvyšší soud proto takové dovolání dle §243b odst.
2 o.s.ř. zamítl.
Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinné, která by jinak měla právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu)
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 142 odst. 1, 224
odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího
řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5.dubna 2005
JUDr.
František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu