20 Cdo 2773/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka
ve věci žalobce P. kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované P. l. v.,
a.s., zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 123/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 10. června 2005, č. j. 11 Co 405/2004-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku
ve výši 1.200,- Kč, k rukám advokátky.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž
soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí z exekuce. Podle
názoru odvolacího soudu se z platné právní úpravy podává, že kraje svůj majetek
předávají příspěvkovým organizacím do správy, čímž sice zůstává zachováno
jejich vlastnictví k tomuto majetku, avšak obsah tohoto vlastnictví náleží tomu
subjektu, kterému zřizovatel majetek svěřil. Ve vztahu ke svěřenému majetku tak
oslabuje zřizovatel obsah svého vlastnického práva. Za této situace jím zřízená
příspěvková organizace s vlastní právní subjektivitou nese i odpovědnost za své
závazky, které jí vznikly při její činnosti a lze proti ní vést exekuci,
přičemž tyto závazky mohou být uspokojeny taktéž z majetku, který jí byl
žalobcem svěřen. Dále odvolací soud poukázal na věcnou souladnost svých
právních závěrů s názorem Nejvyššího soudu ČR publikovaného v usnesení ze dne
14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §§ 256 a 267
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále také jen „o.s.ř.“) a § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního
řádu, neboť je exekuce vedena proti osobě odlišné od osoby uvedené v exekučním
titulu. Dle názoru žalobce je napadené rozhodnutí taktéž v rozporu s článkem 11
Listiny základních práv a svobod.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby bylo pro
nepřípustnost a nadto nedůvodnost dovolacím soudem odmítnuto. V této
souvislosti poukázala na judikaturu dovolacího soudu, podle které je žalobce
povinen strpět postižení svého majetku, pokud jej svěřil své příspěvkové
organizaci, jakožto autonomnímu právnímu subjektu k samostatnému hospodaření.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí
je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených
v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném
případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným
výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové
organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu
hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004). V
uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého
příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným
majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené
plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a
nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný
i v této právní věci.
Dovolací soud dále poukazuje na skutečnost, že otázkou ústavní konformity výše
uvedeného právního závěru se taktéž – v reakci na podanou ústavní stížnost
dovolatele – zabýval Ústavní soud ČR. Ten ve svém usnesení ze dne 2. listopadu
2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05, ústavní stížnost žalobce (stěžovatele) jakožto
zjevně neopodstatněnou odmítl, když konstatoval, že „vzhledem ke specifické
konstrukci příspěvkových organizací nelze stěžovatelovo vlastnické právo k
sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly
výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i
legitimního očekávání věřitele tak, jak je to neodmyslitelné v prostředí
právního státu.“ Námitce dovolatele poukazující na porušení ústavně zakotvených
práv tak optikou právě uvedeného nelze přisvědčit.
Z výše uvedeného tedy plyne, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní
judikaturou dovolacího soudu, na kterou ostatně v odůvodnění přiléhavě odkazuje
odvolací soud. Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č.
618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 1.200,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 11. ledna 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu