20 Cdo 2778/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní
věci žalobkyně Tělocvičné jednoty S. S., zastoupené advokátem, proti žalované
O. jednotě S., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví a o vzájemné žalobě o
vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C
40/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25.2.2004, č.j. 19 Co 342/2001-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je povinna žalobkyně zaplatit
žalované 3.525,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl
žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí, a
vyhověl vzájemné žalobě žalované, aby tyto nemovitosti žalobkyně vyklidila.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního
stupně, že žalobkyně se nemohla stát vlastníkem dotčených nemovitostí na
základě dovolávaných zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., neboť listina
„pro provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem v evidenci
nemovitostí“ (ze dne 5.11.1991) nebyla způsobilá její vlastnické právo založit,
a údaj o jejím vlastnictví v této evidenci (později v katastru nemovitostí) byl
právem jako chybný opraven. Vlastníkem se žalobkyně nestala ani vydržením;
nejenže zde nebylo oprávněné a nepřetržité držby (dobré víry), jak dovodil soud
prvního stupně, nýbrž, uvedl soud odvolací, držba nemohla v žádném případě
trvat potřebných deset let, jestliže nezačala dříve než 5.11.1991, a skončila
nejpozději 29.5.2000, kdy katastrální úřad žalobkyni sdělil, že „došlo k
chybnému zápisu a že není vlastníkem předmětných nemovitostí“. Odvolací soud
též podrobně odůvodnil proč, na základě jakých titulů, je naopak jejich
vlastníkem žalovaná.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala proti rozhodnutí odvolacího soudu
včasné dovolání „z důvodu nesprávného právního posouzení věci“, a za otázky
zásadního právního významu (a důvody, pro něž je dovolání podle jejího názoru
přípustné) označila 1/ otázku „běhu vydržecí lhůty a možného přerušení této
lhůty neúspěšnou žalobou nevlastníka“ a 2/ otázku „možnosti, aby katastrální
úřad změnil několik let zapsaného vlastníka nemovitosti formou opravy chyby“.
První posoudily soudy nesprávně proto, že za důvod přerušení běhu vydržecí
lhůty pokládaly existenci soudního řízení, ačkoli v něm žalovaná uplatnila
restituční nároky podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. neúspěšně, což
je podle dovolatelky nepřijatelné („absurdní“). Druhou pak tím, že nevyvozovaly
žádné důsledky z toho, že katastrální úřad si zvoleným postupem „fakticky
přisvojil práva soudu, jež mu náleží v rámci řízení o žalobě na určení
vlastnictví“.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná především vyslovila pochybnost, že se
dovolatelce podařilo odůvodnit názor, že jí otevřené otázky jsou zásadního
právního významu; současně obšírně zdůvodnila, proč je oprávněně vlastníkem
sporných nemovitostí ona. Ani vydržení podle jejího názoru nemůže být
dovolatelce ku prospěchu, neboť evidenci nemovitostí předložená listina nebyla
způsobilým právním titulem „pro zápis vlastnického práva k nemovitostem“.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází
v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení skutkové povahy,
odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i
kdyby existovaly), mohou být – obdobně – významné jen za výjimečného
předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu § 242 odst. 3
o.s.ř. se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).
Žádná z otázek (a potažmo žádný z dovolacích důvodů) formulovaných
dovolatelkou, podmínky zásadního právního významu nesplňuje.
Zásadní právní význam otázky se sice tradičně spojuje s možností
širšího výkladového potenciálu, resp. se způsobilostí být podnětem k formulaci
právního názoru, který přesahuje rámec daného sporu a je způsobilý být vodítkem
pro soudní praxi vůbec, nicméně i zde současně platí, že musí jít o otázku, jež
má význam pro vlastní spor. Na napadeném právním posouzení věci totiž
rozhodnutí soudu musí spočívat (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Posouzení ani jedné z dovolatelkou namítaných otázek se však do
výsledku sporu nepromítlo; odvolací soud buď uplatnil posouzení právních otázek
dovoláním nenapadených anebo na jejich posouzení dospěl k závěrům standardním,
jež korespondují ustálené soudní praxi.
Úvahy dovolatelky o postupu katastrálního úřadu jsou bezvýznamné, neboť
odvolací soud výsledek sporu (závěry o tom, kdo je vlastníkem) z jejich
hodnocení nevyvozoval, a to zcela v souladu s konstantním nazíráním soudní
praxe na povahu příslušných zápisů (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3.1.2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003). Zápisy údajů v evidenci nemovitostí
neměly vliv na skutečné právní vztahy k nemovitostem, pokud byly s tímto
zápisem v rozporu, a i od účinnosti zákona č. 344/1992 Sb. nadále platí, že v
případě rozporu mezi údaji katastru nemovitostí a skutečným stavem práv k
nemovitosti platí skutečný stav.
Také spor o „běh a přerušení vydržecí lhůty“, jestliže jej dovolatelka
soustředila k soudnímu řízení vedenému pod sp. zn. 6 C 265/92 u Okresního soudu
v Prostějově, není pro právní posouzení věci, jak je podal odvolací soud,
určující. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zjevné, že závěr,
že neproběhla desetiletá vydržecí doba, založil nikoli na existenci tohoto
řízení, nýbrž na ukončení stavu dobré víry, jež se spojuje se sdělením
katastrálního úřadu, že v katastru nemovitostí byla provedena oprava
identifikace vlastnictví dotčených nemovitostí v její neprospěch. Tento názor
dovolatelka nezpochybnila; právní otázku, zda takové sdělení je způsobilé
ukončit stav dobré víry, k dovolacímu přezkumu nepředložila.
Dovolatelka ničeho nenamítla ani proti tomu, že - toliko na základě listiny
„pro provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem v evidenci
nemovitostí“, resp. na základě zápisu v evidenci nemovitostí - nemohla být
držitelem oprávněným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp.
zn. 3 Cdon 395/96, ze dne 10.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, ze dne 19.6.2001,
sp. zn. 22 Cdo 2827/99, ze dne 27.2.2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a další);
netvrdila, že by jí svědčil titul nabytí vlastnictví, byť neplatný nebo i jen
domnělý. Z obsahu spisu se podává, že dobrou víru dovolatelky bylo lze spojovat
jen s existencí podmínek restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č.
232/1991 Sb., a jich se dovolatelka nedovolávala; potud odvolací soud, měl-li
za to, že podmínka dobré víry splněna není, dospěl ve výsledku k závěru, který
je s názory zastávanými v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu zásadně v
souladu.
Není-li zde tedy otevřené právní otázky zásadního významu, ve smyslu, který byl
vyložen, nejde ani o rozhodnutí podle 237 odst. 3 o.s.ř. zásadního právního
významu, a dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalované přísluší náhrada nákladů právní
služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č.
110/2004 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Náklady
dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za vyjádření k
dovolání v částce 3.450,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 7 písm.
d/, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b/, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v
částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v. r.
předseda senátu