20 Cdo 2784/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné CORSAIR (Luxembourg) N? 11 S.A. se sídlem Boulevard
Konrad Adenaur 2, L-1115, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené
Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti
povinnému L. H., zastoupenému JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v
Táboře, Tř. 9. května 1282, pro částku 3.942.459,30 Kč, vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 8 Nc 4850/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 31.3.2010, č. j. 15
Co 75/2010-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Novotného.
Usnesením z 2.11.2009, č. j. 8 Nc 4850/2009-42, okresní soud k návrhu
povinného, odůvodněnému námitkou promlčení, exekuci nařízenou usnesením z
12.6.2009, č. j. 8 Nc 4820/2009-12, podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
zastavil; vycházel přitom ze zjištění, že konkurs na majetek povinného byl po
splnění rozvrhového usnesení dne 15.12.2008 zrušen, a že splatnost úvěru
poskytnutého na základě smlouvy z 12.8.1994 nastala dnem 20.6.1995. Právní moci
nabylo usnesení o zrušení konkursu dne 13.2.2009 a tímto dnem mohla oprávněná
poprvé podat návrh na nařízení exekuce podle seznamu přihlášených pohledávek.
Návrh však podala až dne 28.5.2009, a protože tedy nevyužila jediné zákonné
výjimky prodlužující o tři měsíce objektivní desetiletou promlčecí dobu, v dané
věci do 13.5.2009 (§ 408 odst. 2 obchodního zákoníku /dále též jen „obch.
zák.“/), je námitka promlčení vznesená povinným důvodná.
Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustanovení § 408 odst.
1 obch. zák. závěrem, že omezení objektivní desetiletou promlčecí dobou se
vztahuje na všechny případy, kdy před jejím koncem nebylo právo uplatněno v
soudním či rozhodčím řízení, tedy včetně případů, kdy by jinak došlo k
prodloužení promlčecí doby ze zákona (např. i podle oprávněnou poukazovaného
ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák.). V této desetileté promlčecí době musí být
zahájeno i exekuční řízení a pokud věřitel exekuci navrhne až po jejím
uplynutí, může dlužník vznést námitku promlčení. Názor oprávněné, že ustanovení
§ 405 odst. 2 obch. zák. dopadá nejen na obecnou čtyřletou promlčecí dobu, ale
i na objektivní promlčecí dobu desetiletou podle § 408 odst. 1 obch. zák., je
tudíž s tímto obecně přijímaným výkladem v příkrém rozporu. Kromě toho je i z
odkazu na odstavec 1 v textu § 405 odst. 2 obch. zák. zřejmé, že prodloužení
promlčecí doby se vztahuje jen na uplatnění práva podle § 402 až 404 obch.
zák., tedy na obecnou promlčecí dobu. Poukaz oprávněné na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Odo 1453/2005 je tedy nepřípadný, jelikož v uvedené věci nešlo
o situaci, kdy již uplynula lhůta podle § 408 odst. 1 obch. zák.; proto závěr
dovolacího soudu v uvedeném judikátu, že nemá-li výpis ze seznamu přihlášených
pohledávek charakter rozhodnutí soudu, je namístě použití ustanovení § 405
odst. 2 obch. zák., nemohl být konfrontován s kategorickým zněním (i výkladem)
§ 408 odst. 1 obch. zák. Jedinou výjimkou ze zásady uvedené v § 408 odst. 1
obch. zák. je tedy ustanovení odstavce 2, podle něhož bylo-li právo pravomocně
přiznáno v soudním či rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím
promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vymáhat, jestliže
exekuční řízení bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, vycházel-li z názoru, že navzdory
svému zvláštnímu charakteru je výpis ze seznamu přihlášených pohledávek ve své
podstatě přiznáním práva, a že proto i na případy tohoto typu exekučního titulu
dopadá ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák.
Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní
právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm
posouzeny dvě právní otázky judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešené, a to:
1) je ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. aplikovatelné na případ, kdy
pohledávka není přiznána pravomocným rozhodnutím soudu či rozhodčího orgánu,
ale je uplatněna na základě výpisu ze seznamu pohledávek přihlášených do
konkursu, který není soudním rozhodnutím, to vše ve smyslu ustanovení § 45
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ ZKV“)?
2) je ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. aplikovatelné pouze na případy
uplatnění práva v obecné promlčecí lhůtě, tj. ve lhůtě čtyř let ode dne
splatnosti?
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy
nesprávné právní posouzení oprávněná spatřuje především v (podle jejího názoru)
nesprávné interpretaci ustanovení § 405 odst. 1, 2 obch. zák., jestliže soud
dovodil, že se toto ustanovení vztahuje pouze na uplatnění práva podle § 402 až
404 obch. zák., tedy na obecnou promlčecí dobu a dále v nesprávné kvalifikaci
seznamu přihlášek.
Odvolací soud totiž podle jejího názoru opomíjí ustanovení § 407 obch. zák.,
které stanoví, že v případě písemného uznání závazku běží nová čtyřletá
promlčecí doba od tohoto uznání. Nejde přitom o promlčecí lhůtu, která by
počala běžet ode dne splatnosti závazku, ale o promlčecí lhůtu zcela novou, a
tedy i s novým počátkem běhu. Je přitom zjevné, že pokud věřitel v první
čtyřleté promlčecí lhůtě nezahájí soudní řízení za účelem uplatnění svého práva
ve smyslu ustanovení § 402 až 404 obch. zák., a dlužník svůj dluh vůči němu
uzná a založí tak běh nové čtyřleté promlčecí lhůty, že pak i v této lhůtě je
věřitel oprávněn učinit kroky, na jaké pamatuje ustanovení § 402 až 404 obch.
zák., ačkoli již nejde o úkony v rámci „první“ promlčecí lhůty. Takový postup
totiž obchodní zákoník věřiteli nezakazuje, ale naopak s ním zcela evidentně
počítá. Je pravda, že k uznání závazku může dojít po sobě i několikrát, a že
tedy tak může být znovu a znovu založen běh nové čtyřleté lhůty; jediným
omezením v tomto ohledu pak bude ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. Ani toto
ustanovení však nezakazuje, aby úkony podle § 402 až 404 obch. zák. byly
učiněny i po uplynutí první obecné promlčecí lhůty. Je tak zcela evidentní, že
v každém případě půjde o úkon, který staví obecnou čtyřletou promlčecí lhůtu,
aniž by muselo jít o tu, která počala běžet ode dne splatnosti závazku. Názor
odvolacího soudu, podle něhož by ustanovení § 402 až 404 obchodního zákoníku
měla být aplikovatelná pouze v případě obecné promlčecí lhůty, je tedy
nesprávný, neboť ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje běh „obecné“
promlčecí lhůty, její běh pouze „absolutizuje“ maximem deseti let.
Ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. výslovně stanoví, že „bylo-li právo
pravomocně přiznáno v soudním či rozhodčím řízení...“. V případě seznamu
přihlášených pohledávek, i kdyby se v hypotetickém případě hovořilo o přiznání
práva, nelze konstatovat jeho právní moc. Ta je totiž vlastností soudního
rozhodnutí, nikoli veřejné listiny, jakou je seznam přihlášených pohledávek.
Jedna ze zásadních podmínek pro aplikaci ustanovení § 408 odst. 2 obchodního
zákoníku tak není a nemůže být v případě seznamu pohledávek přihlášených v
konkursu splněna. Jediné ustanovení, které stanoví další osud nároku věřitele
co do jeho promlčení pro případ, že věřitel učinil vše, co mohl, aby svůj nárok
uplatnil řádně a včas, a přesto o jeho nároku nebylo řízení pravomocně
rozhodnuto, je tak ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák.; jde tedy, stejně jako v
případě ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák., o doplnění situací, na které
ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. nepamatuje a pamatovat nemůže, tj. o
situace, kdy k uplynutí „absolutní“ desetileté promlčecí lhůty dojde v průběhu
soudního nebo rozhodčího řízení, aniž by takové řízení mohl věřitel jakkoliv
ovlivnit.
Odvolací soud nepočítal se skutečností, že seznam přihlášených pohledávek je
exekučním titulem pouze v případě, že dlužník pohledávku na přezkumném jednání
nepopře. Jestliže by ji však úpadce popřel, pak by věřitel musel za účelem
získání exekučního titulu zahájit nalézací řízení proti dlužníkovi, tj. učinit
úkon ve smyslu ustanovení § 402 až 404 obch. zák., a to i v případě, že v
průběhu konkursu již desetiletá promlčecí doba uplynula.
Dovolatelka uzavírá, že „je pochopitelné, že v případě ustanovení § 408 odst. 2
obch. zák. klade zákon na věřitele vyšší nároky v podobě kratší prodlužující
lhůty, neboť má-li věřitel k dispozici pravomocné rozhodnutí soudu, pak mu nic
nebrání v tom, aby bez dalšího prodlení přistoupil k exekuci takového
rozhodnutí a tudíž k uspokojení své pohledávky. V případě však, že je dlužník
po konkursu, je absurdní, aby bylo po věřiteli požadováno zahájení exekuce či
nalézacího řízení ve lhůtě tří měsíců od právní moci usnesení o zrušení
konkursu, neboť nelze očekávat, že by v této lhůtě dlužník nabyl byť minimální
majetek, z něhož by bylo možno neuspokojenou část pohledávky věřitele uhradit.“
Povinný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí
jako nedůvodného.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012,
sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do
31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po
stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).
Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma
případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního
významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či
aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu
napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních
otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud
uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož
není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných
otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené
soudní praxe.
V usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
13/2006 Nejvyšší soud zdůraznil, že jediným ustanovením, v němž obchodní
zákoník upravuje promlčení ve vztahu k exekuci, a kde používá pojmu „právo
pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“, je ustanovení § 408 odst.
2, zařazené v pátém (na rozdíl od ustanovení § 402-405 zařazených v oddíle
čtvrtém) oddíle téhož dílu, hlavy a části obchodního zákoníku. Ze
systematického zařazení tohoto ustanovení, poskytujícího k podání návrhu na
nařízení exekuce pro tam uvedené případy ještě další, a to tříměsíční lhůtu, za
ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., zakotvujícího desetiletou lhůtu, nutno
dovodit, že právo pravomocně přiznané lze vykonat v exekučním řízení zahájeném
v desetileté lhůtě podle § 408 odst. 1. Promlčecí dobou, o jejímž uplynutí
hovoří v souvislosti s prodloužením lhůty k podání návrhu na nařízení exekuce
ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák., uvádí dále Nejvyšší soud v citovaném
judikátu, není obecná čtyřletá doba podle § 397 obch. zák. (jež, jak zdůrazňuje
Nejvyšší soud nyní, může být – narozdíl od lhůty podle § 408 odst. 1 obch. zák.
– prodloužena podle § 405 odst. 2 obch. zák.) stanovená pro uplatnění práva v
nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§ 391 odst. 1 obch. zák.), nýbrž
desetiletá doba upravená v předcházejícím odstavci téhož paragrafu (tedy § 408
odst. 1 obch. zák.). Z uvedeného plyne, že exekuční řízení musí být zahájeno v
desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§ 408 odst.
1 obch. zák.) a v určitých případech – o nějž právě jde v souzené věci – v
desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce ode dne, kdy mohlo být zahájeno
(§ 408 odst. 2 obch. zák.), v daném případě tři měsíce od právní moci usnesení
o zrušení konkurzu (viz níže citované usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 3. 2012,
sp. zn. 31 Cdo 374/2010).
V usnesení publikovaném ve stejné sbírce pod číslem. 39/2002 Nejvyšší soud
dovodil, že exekučním titulem podle § 45 odst. 2 ZKV ve znění pozdějších
předpisů je seznam přihlášek, jenž je veřejnou listinou, která však
nepředstavuje překážku, která by po zrušení konkurzu bránila projednání sporu o
stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci projednání takové věci náleží
(vedle sebe mohou stát např. seznam přihlášek, notářský zápis se svolením k
vykonatelnosti a soudní rozhodnutí). Právě pro takové nalézací řízení se pak
uplatní závěr přijatý v rozsudku z 29. 11. 2006 sp. zn. 29 Odo 1453/2005, v
němž Nejvyšší soud pro případ zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení
(§ 44 odst. 1 písm. b/ ZKV) dovodil, že se v takovém případě promlčení v
konkurzu zjištěné pohledávky z obchodního závazkového vztahu řídí ustanovením §
405 obch. zák.
Dovolatelčina námitka, že právní moc není vlastností veřejné listiny, jíž je
seznam přihlášených pohledávek, ale pouze soudního rozhodnutí, je nepřípadná.
Seznam přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, je
totiž exekučním titulem, jejž zákon (§ 40 odst. 1 písm. a/, g/ exekučního řádu)
klade naroveň vykonatelnému rozhodnutí soudu, přičemž pro účely posouzení
případného promlčení je rozhodující okamžik právní moci usnesení o zrušení
konkurzu (k tomu srov. usnesení tzv. velkého senátu Nejvyššího soudu ze 14. 3.
2012 sp. zn. 31 Cdo 374/2010, v němž byl přijat závěr, že podle ustanovení § 45
odst. 2 ZKV ve znění účinném od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2007 lze na základě
seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po
zrušení konkurzu vést exekuci na úpadcovo jmění, došlo-li ke zrušení konkurzu
způsoby uvedenými v ustanovení § 44 odst. 1 a 2 uvedeného zákona /o takový
případ šlo v souzené věci/).
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §
238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto – aniž se zabýval dalšími,
podle jeho názoru nerelevantními námitkami – podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení § 146 odst.
3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč,
představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 12
odst. 1 písm. b), § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.),
sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální
náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %,
tj. částce 260,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Vladimír
Mikušek, v. r.
předseda senátu