20 Cdo 28/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce C. o. V. B., zastoupeného
advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v
Praze 1, Letenská 15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 66/99, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. 6
Co 2225/99 - 87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. 6
Co 2225/99 - 87, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
25.5.1999, č.j. 6 C 66/99 - 69, se zrušují, a věc se vrací okresnímu soudu k
dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl
žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, které v
žalobě označil. Vrácení církevního majetku, uvedl odvolací soud, je „typickou
restituční záležitostí“, řešitelnou pouze na základě zvláštního zákona č.
298/1990 Sb.; jestliže specifickou výčtovou metodou založil nápravu majetkových
křivd jen ohledně některého „z takto odňatého“ majetku a nikoliv jiného („byť
odňatého týmž postupem“), pak k vlastnické obnově k nevyjmenovanému
majetku subjekt jinak oprávněný legitimován není. Ohledně nemovitostí, jež
nejsou uvedeny ve výčtu zákona, se dosavadní vlastnické poměry nemění, mínil
odvolací soud, a „vlastníkem nadále zůstává stát, který je uveden jako vlastník
v katastru nemovitostí, i když se zmocnil tohoto majetku
protiprávně“. Své rozhodnutí odvolací soud pokládal za zásadního
právního významu, jelikož „z rozhodnutí různých soudů, uvedených
v odvolání,“ je zřejmé, že je rozhodováno odlišně od závěrů, které vyslovil
Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96, pročež soudní praxe
není jednotná.
Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) ohlásil, že jím
uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř.
Soudům obou stupňů vytkl, že neprovedly všechny navrhované důkazy, a nebyla tak
učiněna náležitá skutková zjištění; jejich názor, že není třeba se zabývat
„meritorními otázkami“ (s poukazem na existenci „jediného problematického
judikátu Nejvyššího soudu“) představuje podle dovolatele porušení základních
procesních zásad, zejména zásady rovnosti a objektivní pravdy, a to ve svém
důsledku vedlo k „odmítnutí spravedlnosti“. Odvolávaje se
především na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věcech sp. zn. 20 Co 406/96,
20 Co 580/96, 20 Co 683/96 a 16 Co 204/98 dovozoval, že rozsudek odvolacího
soudu, zejména co do hodnocení speciality zákona č. 298/1990 Sb. ve vztahu k
obecné úpravě ochrany vlastnického práva, spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Uplatněné řešení je i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR ze
dne12.9.1996, sp. zn. IV ÚS 35/96, podle něhož „je neúnosné, aby se soudní
praxe demokratického právního státu stavěla k vlastníkům nebo restituentům
nepříznivěji, než judikatura nejtotalitnějšího období“.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak
ve výroku stanovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že nevymezil právně
významné otázky výrokem rozhodnutí, mohou být dovolacímu přezkumu otevřeny
všechny, na nichž napadený rozsudek spočívá.
K vadám řízení uvedeným v § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédne dovolací soud
z úřední povinnosti, i když nebyly dovolatelem namítnuty; jinak je vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatel tím, že oponoval právnímu názoru Nejvyššího soudu,
vyjádřenému v rozsudku sp. zn. 3 Cdon 404/96 (uveřejněném v časopisu
Soudní judikatura pod č. 78/1997), který oba soudy do svých
rozhodnutí bezprostředně promítly, uplatnil (především) dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., podle kterého lze namítat, že rozsudek odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.),
jestliže zjištěný skutkový stav soud poměřil nesprávně určenou právní normou
nebo správně určenou normu nesprávně vyložil, resp. ji nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu právní normě vyvodil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků řízení).
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb.
(dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), je jeho účelem náprava křivd způsobených
řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím
jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1,
3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp.
k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek
uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví a. o., a za vlastnictví jednotlivých řádů
a kongregací a a. o. byl prohlášen také movitý majetek (§ 1
odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud
existuje a je známo, kde se nachází.
Nejen ve zmíněném rozsudku ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, byl
Nejvyšším soudem vysloven názor, že „subjekt, který je podle zákona č. 298/1990
Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v
příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu
majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního
dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze
tohoto zákona uveden není“; shodný názor vyjádřil též v rozsudcích ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze
dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98,
ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20
Cdo 2044/98, a ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98. Odvolací soud, stejně
jako soud prvního stupně, z něj vycházely, oba účastníci jej znají, a Nejvyšší
soud - odkazuje na něj, když svůj názor nezměnil - tam vtělenou argumentaci
proto již opakovat nebude.
Je však třeba neztratit se zřetele okolnost, že Nejvyšším soudem
zastávané pojetí vychází (jak se v uvedených rozhodnutích zdůrazňuje) z těch
konkrétních postupů odnětí majetku, jež se odvíjely z existence státního dozoru
nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny coby postupy
typické resp. obecné, jejich organizační a ideový základ spočíval
v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a
naplňovaly zvláštní politický záměr, jímž byla univerzální likvidace
majetkových podstat řeholních řádů a kongregací. Obdobně jako jiné restituční
předpisy, i zákon č. 298/1990 Sb. proto postihl svými restitučními prostředky
především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány,
a to nejméně potud, že upravil vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě
v rámci těchto postupů odnímán ve prospěch státu.
O tom, že zákon č. 298/1990 Sb. je předpisem speciálním, není pochyb.
Jeho výklad - právě coby speciálního - ovšem Nejvyšší soud zakládá na vymezení
„restitučního“ charakteru tohoto předpisu. Subjektová určení (osob
oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy
vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a za „restituční
skutkovou podstatu“ jest mít (právě) určitou formu odnětí majetku, k němuž
došlo při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských
společností, o které byla výše řeč (k event. jiným způsobům odnětí majetku se
Nejvyšší soud nevyjadřoval). Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků obdobných
těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním, pročež se i zde uplatní
právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným
je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i
předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k
vlastnické obnově jsou pak k dispozici pouze instrumenty jimi upravené.
Pojetí, jež Nejvyšší soud jinak prosazuje, koresponduje i tomu, které vyjádřil
Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6,
ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne
25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000.
Dovolatel se tedy mýlí, jestliže tvrdí, že byl aplikován právní názor ojedinělý
resp. „protiústavní“.
Oprávněnost však nelze upřít námitce (byť z jiných důvodů, než které měl
dovolatel na mysli), že se tento názor, ve vztahu k skutkovým zjištěním, jež
soudy učinily, v dané věci (dosud) uplatnit nemůže. Jak je zjevné z předchozího
výkladu, závěry o specialitě zákona č. 298/1990 Sb. jsou podmíněny (též)
speciální „restituční skutkovou podstatou“, jejíž konstrukce vychází z
existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských
společností, a právě její skutková základna zde dovoditelná není.
Oba soudy přehlédly, že v rozsudku, jehož se dovolávaly, Nejvyšší soud tuto
restituční skutkovou podstatu spojoval s okolnostmi, které v dané věci za
zjištěné mít nelze. Jde o ty, jimiž státní dozor nad majetkem církví a
náboženských společností nalézal výrazu v působnosti S. ú. p. v. c.
(ministerstva školství a kultury), v existenci správy majetkových
podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí,
a v oprávněních, svěřených Náboženské matici jejím statutem, jež byly posléze -
ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve
prospěch československého státu.
V posuzované věci učinil soud prvního stupně (ojedinělé) dílčí zjištění, že
darovací smlouva „na objekt Kláštera ve v. B.“ je připravená, zatímco z jiných
důkazních pramenů se podává, že dotčený majetek dovolatele přešel na stát
jinak, totiž konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Co z
těchto - vzájemně nesourodých - „zjištění“ plyne coby vlastní skutkový závěr,
způsobilý být základem právního posouzení věci ve smyslu závěrů převzatých z
rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96, však ani soud prvního
stupně ani soud odvolací nenaznačily. Soud prvního stupně se sice o podmínce
odnětí majetku „při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských
společností“ zmínil a odvolací soud odkazoval na odnětí „týmž postupem“, oba ji
však ve skutečnosti zcela pominuly.
Že názor vyjádřený v rozsudku ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 (a dalších) není
vždy uplatnitelný, vysvětil Nejvyšší soud kupř. v rozsudcích sp. zn. 20 Cdo
1763/98 a sp. zn. 20 Cdo 1143/98, maje na zřeteli (tam) chybějící znak
oprávněného subjektu. V rozsudku posledně uvedeném (uveřejněném v časopise
Soudní judikatura pod č. 119/2000) uzavřel, že pro právní poměry organizační
jednotky (účelového zařízení) římskokatolické církve, zřízené podle § 6 odst. 1
písm. h/ zákona č. 308/1991 Sb., kterou nelze podřadit subjektům, jejichž
některé majetkové vztahy upravuje restituční zákon č. 298/1990 Sb., se
specialita tohoto zákona neuplatní, čímž není vyloučeno, aby určení jejího
vlastnického práva k nemovitostem neuvedeným v přílohách zákona bylo posouzeno
podle předpisů obecných. Okolnost, že nemovitý majetek v přílohách zákona č.
298/1990 Sb. uveden není, je významná (ve prospěch toho, že se s úspěchem
určení vlastnictví domáhat nelze) jen tehdy, jestliže do právních poměrů
žalujícího subjektu tento zákon vůbec dopadá, to jest, jestliže také je - byť
případně negativně - upravuje.
Obdobné platí logicky i tehdy, jestliže chybí zjištění o existenci potřebné
restituční skutkové podstaty, a tak je tomu právě v dané věci.
Jelikož oba soudy založily své závěry na právním názoru, který pro nedostatek
odpovídající skutkové základny aplikovatelný není (resp. je použitelný ke
skutkové základně jiné), je jejich právní posouzení věci nutně nesprávné, a
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn
důvodně.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek zrušil, a poněvadž toutéž vadou
(nesprávným právním posouzením) je zatížen i rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil i jej, a soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst.
1, 2 o.s.ř.).
Další argumentací dovolatele se již nebylo třeba zabývat. Ostatně tu, kterou
opisoval z rozhodnutí Městského soudu v Praze, Nejvyšší soud v konkrétních
věcech odmítl; kupř. rozsudky ve věcech tohoto soudu sp. zn.16 Co 204/98 a 20
Co 406/96 byly Nejvyšším soudem zrušeny rozsudky ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20
Cdo 2181/98 (v jiné věci dovolatele), resp. ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon
669/97.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Zjistí-li se posléze, že nemovitosti vskutku přešly na stát konfiskací podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je k dispozici právní názor, který
vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.7.1999, sp. zn. 2 Cdon 1544/97,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 12/2000 (jakož v rozhodnutích
zde citovaných), že zvláštním znakem restitučními předpisy upravovaných vztahů
je i způsobilost vyloučit jinak trvající důsledky správních (veřejnoprávních)
aktů, jež zasáhly do původních vlastnických poměrů; možnost ustavit vlastnické
poměry odlišné od těch, které byly jejich důsledkem, aniž by tato rozhodnutí
byla odklizena, založily až tyto předpisy, avšak za předpokladů, které
stanovily.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí,
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Kurka , v.r.
předseda senátu