20 Cdo 2810/2025-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného města Louny, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 35, identifikační číslo osoby 00265209, zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 18, proti povinné Náboženské obci Církve československé husitské v Lounech, se sídlem v Lounech, Jakoubkova č. 1533, identifikační číslo osoby 64018792, zastoupené JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská č. 2033/8, pro vymožení nepeněžitého plnění, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 EXE 4943/2022, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2025, č. j. 84 Co 195/2025-247, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2025, č. j. 84 Co 195/2025-247, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky, zda konkrétně nařízený zákaz běžné činnosti je porušením stavebních předpisů vztahujících se k rozhodnutí o způsobu užívání stavby v případech, kdy uvedené nařízení neporuší majitel stavby a ani nájemce, ale pouhý návštěvník veřejných prostor, kterou se dovolací soud dosud nezabýval a tato otázka nebyla dosud řešena. Dále dovolatelka uvedla, že napadené rozhodnutí trpí procesní vadou spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu.
Dovolatelka přehlíží, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení dovolatelkou předložené otázky, neboť již v samotné formulaci otázky dovolatelka konstruuje odlišný skutkový stav (že nařízení neporušil majitel ani nájemce stavby, ale návštěvník veřejných prostor), než k jakému dospěl odvolací soud. Podle skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (a soudem prvního stupně, na jehož odůvodnění v tomto ohledu odvolací soud odkázal) může být stavba užívána jako bar s hernou bez hudební produkce.
Nepovolený způsob užívaní stavby nebyl ukončen a je stále užíván v rozporu s povolením k užívání. Tvrzení povinné, že byla učiněna opatření zamezující jakékoliv hudební produkci v předmětných prostorech, není pravdivé. V žádném z případů, kdy hlídka městské policie zjistila produkci hudby v nemovitosti povinné, nebyl zdrojem hudby návštěvník (zákazník) baru (zařízení náležící návštěvníku baru), nýbrž vždy zařízení náležící vlastníku baru – produkci hudby na výzvu hlídky městské policie pokaždé zastavila obsluha baru, nikoliv zákazník.
Dovolatelkou formulovaná otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Co se týče tvrzené procesní vady usnesení odvolacího soudu spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu, dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu zjevně po stránce skutkové, a nikoliv právní. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. ledna 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. prosince 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.