20 Cdo 2816/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné a.t.c. EKONOMICKÝ SERVIS s. r. o., se sídlem v Plzni,
Luční 4, identifikační číslo osoby 497 90 811, zastoupené JUDr. Ladislavou
Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, proti povinnému D. M.,
zastoupenému Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Denisovo
nábřeží 6, pro 1 959 990,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň
– jih pod sp. zn. 9 Nc 3732/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2009, č. j. 11 Co 627/2008-48, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud usnesením ze dne 6. 6. 2008, č. j. 9 Nc 3732/2007-37, rozhodl, že
se částečně zastavuje exekuce v rozsahu, v němž byla vedena k uspokojení
pohledávky oprávněné v částce 1 959 990,60 Kč s 6,9% úroky ročně z částky 1 497
079,83 Kč od 19. 12. 2002 do zaplacení, s 3% úroky z prodlení ročně z částky 1
497 079,83 Kč od 19. 4. 2003 do zaplacení, s 3,5% úroky ročně z částky 456
895,- Kč od 2. 12. 2002 do zaplacení a pro náklady nalézacího řízení v celkové
výši 516 520,35 Kč (výrok I.). Ve zbývající části (pro náklady oprávněné v
exekučním řízení a pro náklady exekuce) návrh povinného na úplné zastavení
exekuce zamítl (výrok II.).
Krajský soud usnesení okresního soudu v napadeném výroku II. potvrdil a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že
není významné, domáhá-li se oprávněná plnění odděleně proti každému ze
solidárně zavázaných dlužníků, neboť věřitel může požadovat plnění po
kterémkoliv z nich. Finanční prostředky byly poukázány z účtu povinného 2. 10.
2007 a připsány na účet oprávněné 4. 10. 2007. Tímto okamžikem došlo ke splnění
(§ 339 odst 2 obch. zák. a § 567 odst. 2 obč. zák.), tedy poté, co již byl
návrh na nařízení exekuce - po právu - podán (3. 10. 2007). Protože nebyly
uhrazeny náklady oprávněné v exekučním řízení a náklady exekuce, ponechal soud
exekuci nařízenou pro jejich vymožení. Případné námitky do výše těchto nákladů
nelze posuzovat v řízení o zastavení exekuce, ale určí je exekutor v příkazu k
úhradě nákladů exekuce.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238a odst. 1 písm. d) ve spojení s §
237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen
„o. s. ř.“), povinný namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.). Uvádí, že dne 2. 10. 2007 (dobrovolně)
plnil na vymáhaný dluh, přesto oprávněná ještě 29. 10. 2007 doplnila k výzvě
soudu svůj návrh na nařízení exekuce tak, že trvala na nařízení v plném
rozsahu. O úhradě oprávněná informovala exekutora až 4. 1. 2008 a ten 8. 1.
2008 vydal exekuční příkazy k vymožení již zaniklého dluhu a stanovil náklady
oprávněné ve výši 48 230,70 Kč a náklady exekuce 580 255,90 Kč. Dovolateli je
známo, že oprávněná si může zvolit kohokoli ze společně zavázaných i
požadovanou výši plnění, přesto její volba je výkonem práva, na nějž se
vztahuje zákaz zneužití i zákaz výkonu v rozporu s dobrými mravy a odpovědnost
za to, že exekuce byla nařízena pro uspokojení zaniklé pohledávky a je vedena v
nepřiměřeném rozsahu (exekuční příkazy byly vydány na movité věci povinného i
ostatních spoludlužníků a na nemovitosti). Protože oprávněná doplňujícím
podáním z 29. 10. 2007 nevzala svůj návrh z 3. 10. 2007 zpět, procesně zavinila
vznik nákladů exekuce (§ 89 zákona č. 120/2001 Sb.), zejména odměny exekutora,
který se nijak nepřičinil o vymožení pohledávky. Je toho názoru, že exekuce
měla být zastavena i ohledně těchto nákladů event. měly tyto být dány k úhradě
oprávněné. Požadované náklady exekutora navíc odpovídají vymožené částce ve
výši trojnásobku přisouzené pohledávky (dlužníci podali návrh na spojení
exekučních řízení, nařízených proti každému ze tří solidárně zavázaných
samostatně a v plné výši) a je nemravná. Navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu a výrok II. usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 části první
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen tehdy, dospěje-li
dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího
soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit,
je tedy (vyjma případu, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o
právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné
právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci
posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem
dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového
vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, neuvedl, a ani posouzením všech námitek v dovolání
obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Dovolatel v projednávané věci brojí proti (právnímu) závěru soudů (§ 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.), že exekuci nelze zcela zastavit, neboť náklady oprávněné
a náklady exekuce nebyly dosud uhrazeny.
Povinný podal návrh na zastavení exekuce (doručený okresnímu soudu 16. 1. 2008)
z důvodu, že vymáhaná částka včetně nákladů nalézacího řízení byla oprávněné
poukázána 2. 10. 2007, tedy ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce.
Jestliže však exekuční titul nabyl právní moci dne 24. 9. 2007 a stal se
vykonatelným po uplynutí lhůty tří dnů, tedy 27. 9. 2007, návrh na nařízení
exekuce byl podán oprávněně, protože plnění na účet oprávněné bylo připsáno až
po podání návrhu 3. 10. 2007 a teprve tímto okamžikem došlo ke splnění dluhu (§
339 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 10. 2009, § 567 odst. 2 obč. zák. ve
znění od 1. 1. 2003).
Podle § 55a zákona č. 120/2001 Sb. soud exekuci na návrh účastníka nezastaví,
nejsou-li zaplaceny náklady exekuce.
Z citovaného ustanovení pak přímo vyplývá, že v případě nezaplacení nákladů
exekuce nelze exekuci v tomto rozsahu zastavit (k tomu rovněž srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolatel dále zpochybňuje výši vyčíslených nákladů oprávněné a nákladů exekuce.
Ustanovení § 87 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění do 31. 12. 2007 (s ohledem ke
skutečnosti, že návrh na nařízení exekuce byl podán k soudu 3. 10. 2007 a
povinný přisouzenou pohledávku uhradil 4. 10. 2007), upravuje, co tvoří náklady
exekuce, a v odstavci 2 rovněž stanoví, že oprávněný má právo na náhradu
nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen "náklady oprávněného").
Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. V odstavci 4 uvádí, že náklady
exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě
nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených k provedení exekuce
ukládajících zaplacení peněžité částky.
Podle § 88 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění do 31. 12. 2007 platí, že náklady
exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů
exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému (odstavec 1). Účastník řízení
může podat u exekutora proti příkazu námitky do 3 dnů od doručení. Pokud
exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu
soudu, který o námitkách rozhodne do 15 dnů (odstavec 3). Rozhodnutí soudu o
námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi. Proti rozhodnutí
soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (odstavec 4).
Z uvedeného vyplývá, že výši vyčíslených nákladů mohl povinný zpochybnit jen v
rámci uplatněných námitek, o nichž by rozhodoval exekuční soud. Proti
rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (srov. § 88
odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.), je však možné podat ústavní stížnost (ke
stanovení výše nákladů srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS
8/06).
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl.
zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu