20 Cdo 2832/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v
exekuční věci oprávněného J. Š., zastoupeného advokátem proti povinnému JUDr.
J. M., správci konkursní podstaty R. 1 s. r. o. – v likvidaci, pro 105.000,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 7778/2005, o
dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12.
2005, č. j. 13 Co 437/2005-11, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným usnesením městský soud změnil usnesení ze dne 18. 8.
2005, č.j. 33 Nc 7778/2005-5 (jímž obvodní soud nařídil podle rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 5 Cmo 451/2004, k vydobytí
pohledávky 105.000,- Kč a pro náklady exekuce na majetek povinného exekuci,
jejímž provedením pověřil Mgr. R. K., soudního exekutora), tak, že návrh na
nařízení exekuce zamítl. Odvolací soud uzavřel, že povinný není pasivně věcně
legitimován. Správce konkursní podstaty vstupuje namísto úpadce jako účastník
pouze do řízení, která se prohlášením konkursu přerušují, exekuční řízení však
takovým řízením není, jeho účastníkem – povinným – je proto úpadce a nikoliv
správce konkursní podstaty.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, v němž namítá,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů, dále též jen „o.s.ř.“]. Odvolacímu soudu vytýká, že „popřel pasivní
legitimaci správce konkursní podstaty ... v rozporu s pravomocným exekučním
titulem.“ Z toho, že účastníkem nalézacího řízení (navrhovatelem) byl správce
konkursní podstaty a jemu byla exekučním titulem uložena povinnost k náhradě
nákladů řízení, dovozuje, že se nejedná o pohledávku proti úpadci, nýbrž proti
správci konkursní podstaty jako samostatnému subjektu. Má za to, že exekuci lze
nařídit a provést, protože s konkursním řízením nemá vůbec žádnou souvislost,
nejedná se o majetek patřící do podstaty, ale o majetek patřící správci
konkursní podstaty. Vedle toho – s odůvodněním, že v návrhu na nařízení
exekuce označil povinného „přesně v souladu s exekučním titulem, tj. JUDr. J.
M., správce konkursní podstaty úpadce R. 1 s. r. o. v likvidaci,“ ale soud
prvního stupně v rozhodnutí, jímž exekuci nařídil, povinného označil „JUDr. J.
M., advokát,“ odvolání pak podal, a navíc opožděně, správce konkursní podstaty,
tedy „jiný subjekt než byl označen v napadeném usnesení“ – namítá, že odvolací
soud „změnil pravomocné rozhodnutí soudu prvého stupně, které v řádné lhůtě
nebylo napadeno oprávněným subjektem.“ Dovolacímu soudu navrhl, aby rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na
nařízení exekuce [§ 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2
o.s.ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“]; důvodné však není.
Z hlediska skutkového stavu vyšel odvolací soud z toho, že podkladovým
rozsudkem byla jako navrhovateli JUDr. J. M., správci konkursní podstaty R. 1
s. r. o. - v likvidaci, uložena povinnost zaplatit Ing. J. Š. do tří dnů od
právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení celkem ve výši 105.000,- Kč, k
rukám JUDr. J. Š.
Podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Uvedené vady se z obsahu spisu nepodávají.
Dovolatelem namítaná okolnost, že v záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně
nebyl povinný označen jako správce konkursní podstaty úpadce RÓ 1 s. r. o. - v
likvidaci, takovou vadu nezakládá, neboť na výsledek exekučního řízení neměla
zmíněný negativní účinek; je třeba ji hodnotit jako zřejmou nesprávnost, kterou
lze napravit postupem podle § 164 o.s.ř. Pokud dovolatel z uvedeného pochybení
dovozuje, že správce konkursní podstaty nebyl osobou oprávněnou k podání
odvolání, je jeho úvaha nesprávná. Vymezení účastníků exekučního řízení
ustanovením § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. je založeno na procesní bázi
(oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce, resp. kdo se v něm
jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení
exekuce směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejíž poměrech má být exekučním
titulem uložená povinnost vymožena). Takto procesně legitimovaný povinný
rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním napadl.
V otázce pasivní věcné legitimace (kterou je nutno odlišovat od výše
uvedené legitimace procesní) v řízení, ve kterém jde o vymožení pohledávky
přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, pak byla soudní
praxe usměrněna (kromě stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 7/1998 pod poř. č. 52) usnesením Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněným ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2005 pod poř. č. 2. V něm soud
dovodil, že exekuce může být nařízena pouze proti úpadci, neboť (v tam řešené
věci) i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní
podstaty, jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce, nikoli tedy
z majetku správce konkursní podstaty (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura 9/2005 pod č. 147, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp.
zn. 20 Cdo 2330/2006).
Námitka, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo podáno
opožděně, není dostatečně konkrétní a z obsahu spisu plyne, že není ani
opodstatněná. V projednávané věci byl stejnopis písemného vyhotovení usnesení
soudu prvního stupně doručen povinnému soudním exekutorem prostřednictvím pošty
dne 22. 9. 2005. Doručení je prokázáno doručenkou založenou ve spise, která
obsahuje označení soudního exekutora, doručované písemnosti, adresáta a jeho
adresy, doručujícího orgánu, prohlášení doručujícího orgánu, že dne 22. 9. 2005
byla obálka s písemností odevzdána adresátovi, jméno a příjmení a podpis
doručovatelky, která potvrdila, že obálku s písemností doručila příjemci, jméno
a příjmení příjemce, kterým byl osobně adresát, a jeho podpis, kterým potvrdil
doručení obálky s písemností. Uvedená doručenka tak obsahuje veškeré
náležitosti vyžadované ustanovením § 50f odst. 1 a 2 o. s. ř. a dokládá řádné
doručení usnesení soudu prvního stupně povinnému, které určilo počátek běhu
patnáctidenní lhůty k podání odvolání, jejímž posledním dnem byl pátek 7. 10.
2005. Odvolání bylo u soudu prvního stupně osobně podáno ve středu 5. 10. 2005,
tedy včas.
Jelikož správnost napadeného rozhodnutí se nepodařilo argumenty snesenými v
dovolání oprávněnému zpochybnit, Nejvyšší soud je zamítl (§ 243b odst. 2, část
věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněný právo na jejich
náhradu nemá a povinnému podle obsahu spisu žádné náklady v tomto stadiu řízení
nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu