U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného Zemědělského družstva Prachatice, se sídlem
v Prachaticích, Nádražní 912, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti povinnému J. M.,
vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 E
28/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. 6. 2006, č. j. 6 Co 1383/2006-40, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2006, č.
j. 6 Co 1383/2006-40, a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 3.
2006, č. j. 5 E 28/2005-26, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 24. 3. 2006,
č. j. 5 E 28/2005-26 (jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 7.
5. 1993, č. j. 2 C 90/93-8, výkon rozhodnutí vyklizením bytu), tak, že návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Dospěl k závěru, že oprávněným nabízená
bytová náhrada (o rozloze 17,9 m2) není způsobilá zajistit povinnému, matce
jeho syna a synovi lidsky důstojné bydlení, a proto není náhradním bytem.
Přitom povinný již požádal o zrušení ústavní výchovy svého syna a jednou z
podmínek jejího zrušení je též odpovídající úroveň bydlení.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“) – namítá oprávněný nesprávné právní posouzení věci.
Nabízený náhradní byt považuje za přiměřený, neboť v dané obci se mu lepší byt
zajistit nepodařilo. Družce povinného nesvědčí žádné právo užívání dosavadního
bytu, jež by odůvodňovalo posuzování bytové náhrady jako vhodné pro obývání
třemi osobami. Tvrzení, že syn mu bude svěřen do péče, je účelové, neboť
povinný v minulosti již několikrát žádal o svěření syna do výchovy a vždy vzal
podaný návrh zpět. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. – je důvodné.
Podle § 712 odst. 2, věty první, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je náhradním bytem byt, který
podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů
jeho domácnosti.
Podle § 115 obč. zák. tvoří domácnost fyzické osoby, které spolu trvale žijí a
společně uhrazují náklady na své potřeby.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že ačkoli ustanovení § 712 odst. 4 obč. zák.
rozumí náhradním ubytováním (mimo jiné) byt o jedné místnosti, není tím
vyloučena možnost pohlížet na takový byt jako na bytovou náhradu jiného druhu –
jako na náhradní byt, a to za předpokladu, že podle velikosti a vybavení
zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2141/2000,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7-8, ročník 2002 pod
č. 46). Malá rozloha bytu o jedné místnosti proto sama o sobě nediskvalifikuje
tento byt ze způsobilosti být náhradním bytem ve smyslu § 712 odst. 2, věty
první, obč. zák.
Způsobilost bytu o jedné místnosti zajistit lidsky důstojné ubytování ovšem
závisí na počtu osob, které se do něj mají přestěhovat; soud rozhodující o
nařízení výkonu rozhodnutí se proto musí zabývat tím, kolik osob má nabízenou
bytovou náhradu užívat. Citované ustanovení § 712 odst. 2, věty první, obč.
zák. totiž požaduje, aby lidsky důstojné bydlení bylo zajištěno nájemci a
členům jeho domácnosti.
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že s povinným tvoří společnou
domácnost jeho syn a A. R. (matka jeho syna). S názorem, že syn povinného –
umístěný dosud v ústavní výchově – je členem domácnosti povinného, se ovšem
nelze ztotožnit. Znakem společné domácnosti fyzických osob je to, že spolu
trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby; o společné domácnosti
proto nelze hovořit, jestliže syn je umístěn v zařízení ústavní výchovy a
povinného pouze občas navštěvuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1.
2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001). Okolnost, že povinný požádal o zrušení ústavní
výchovy, je v této souvislosti nerozhodná. Při posuzování, zda nabízená bytová
náhrada odpovídá náhradě přiznané exekučním titulem, je rozhodující stav v době
nařízení výkonu rozhodnutí (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1946/99, uveřejněného v Soudní judikatuře č. 3,
ročník 2001 pod č. 43); její způsobilost zajistit lidsky důstojné ubytování pro
syna povinného by bylo třeba zkoumat pouze tehdy, jestliže by v době nařízení
výkonu rozhodnutí syn s otcem v domácnosti skutečně žil.
Z hlediska otázky, zda s povinným žije ve společné domácnosti též A. R., jsou
rozhodnutí soudů obou stupňů nepřezkoumatelná. Ačkoli dovolatel v průběhu
řízení opakovaně namítal, že A. R. nemá právo na přestěhování do nového bytu,
soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na
konstatování, že tato bydlí v bytě povinného „s jeho souhlasem“ (jenž ovšem
společnou domácnost ve smyslu § 115 obč. zák. sám o sobě nezakládá). Odvolací
soud se s touto námitkou nevypořádal vůbec a v odůvodnění svého rozhodnutí
neuvedl, o které důkazy opřel své zjištění, že povinný žije s A. R. ve společné
domácnosti. Tím soudy obou stupňů zatížily řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část
věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). V něm soud – poté, co bude
postaveno na jisto, zda a kdo žije s povinným ve společné domácnost (§ 115 obč.
zák.) – neopomene posuzovat nabízenou bytovou náhradu nejen z hlediska její
rozlohy, ale též vybavení (§ 712 odst. 2, věta první, obč. zák.) a v odůvodnění
svého rozhodnutí náležitě vyloží, proč dospěl k závěru, že nabízený byt je
(nebo naopak není) způsobilý z hlediska své velikosti a vybavení zajistit
lidsky důstojné ubytování povinného a případných členů jeho domácnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr.
Miroslava J i r m a n o v á
předsedkyně senátu