20 Cdo 2886/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v
právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. P.,
zastoupenému advokátkou, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 978/2003, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č.j. 20 Co
87/2006-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 550,- Kč k rukám advokáta.
Shora označeným rozsudkem změnil krajský soud rozsudek ze dne 1. 9.
2005, č.j. 6 C 978/2003-37 (jímž okresní soud zamítl žalobu na vyloučení
nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného u něj pod sp. zn. E 1230/97), tak, že
ve výroku označené nemovitosti z výkonu rozhodnutí vyloučil. Dospěl k závěru,
že nevyužil-li žalovaný v zákonné lhůtě práva odporovat darovací smlouvě
uzavřené mezi povinným L. P. a žalobkyní po podání návrhu na výkon rozhodnutí,
avšak ještě před jeho nařízením, nemůže téhož výsledku dosáhnout namítáním
neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Přitom žalovaný proti
smlouvě nenamítal jiné skutečnosti než právě ty, které postihuje § 42a zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“); ty ovšem nezpůsobují neplatnost právního úkonu, nýbrž pouze jeho
odporovatelnost.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o.s.ř.“) – žalovaný namítá existenci dovolacích důvodů podle § 241a
odst. 2 a 3 o.s.ř. Je přesvědčen, že chování povinného L. P. a žalobkyně,
spočívající v převodu nemovitostí na žalobkyni po podání návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí, je v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení žalobkyně, že o
dluzích manžela nevěděla a k převodu nemovitostí došlo kvůli jeho zdravotním
potížím, je zcela účelové. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Ztotožnila se s
posouzením věci odvolacím soudem a dodala, že zdravotní potíže povinného L. P.
přetrvávají do současnosti.
Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – není
důvodné.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 42a odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům, které
dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, § 117), nebo které dlužník učinil v
uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana
tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
S názorem odvolacího soudu, že nevyužije-li věřitel svého práva
odporovat právnímu úkonu dlužníka podle § 42a obč. zák., nemůže téhož výsledku
dosáhnout námitkou rozporu právního úkonu s dobrými mravy, je třeba se
ztotožnit. V rozsudcích ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, a ze dne 24.
4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2347/99, Nejvyšší soud vyložil, že „dobrými mravy“ se
rozumí soubor mimoprávních pravidel chování, která jsou vlastní obecně
uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a která nemají povahu právních norem;
rozpor s dobrými mravy je proto důvodem neplatnosti právního úkonu jen tehdy,
jestliže právní úkon zákonu samotnému odpovídá (neodporuje mu ani jej
neobchází). Právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele ovšem v souladu se
zákonem nejsou, v důsledku čehož jsou – v závislosti na konkrétních okolnostech
– buď neplatné pro rozpor s účelem zákona nebo pro jeho obcházení (§ 39 obč.
zák.), nebo sice platné, avšak odporovatelné (§ 42a obč. zák.). Pro posouzení,
o který z těchto následků se v konkrétním případě jedná, je rozhodující, zda
právní úkon uzavírali v úmyslu zkrátit věřitele oba účastníci nebo pouze
dlužník; v prvním případě jde o úkon neplatný, v druhém (pouze) o úkon
odporovatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21
Cdo 1811/2000, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 11, ročník 2001 pod č. 134). V
souzené věci ovšem skutečnost, že by žalobkyně darovací smlouvu uzavřela vědomě
s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávku žalovaného a zmařit tím provedení
výkonu rozhodnutí, nebyla tvrzena ani zjištěna.
Lze tedy shrnout, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož u úkonu
učiněného dlužníkem v úmyslu zkrátit věřitele nepřichází v úvahu jeho
neplatnost pro rozpor s dobrými mravy, je správný. Nejvyšší soud proto dovolání
podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo žalobkyni podle § 142 odst. 1,
§ 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2 250,- Kč,
představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, §
8 písm. a/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), snížené o 50 %
podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 9. 2006.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o
v á , v. r.
předsedkyně senátu