20 Cdo 2892/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr.
Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. A. K., zastoupeného advokátem, proti žalované
Č. o. b., a.s., o vyloučení pohledávek z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 86/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, č.j. 11 Co 127/2005-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci usnesení
zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.428,- Kč k rukám
advokáta.
V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil městský soud rozsudek ze dne 2.
11. 2004, č.j. 26 C 86/2004-23, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 vyloučil žalobcův
nárok na mzdu u plátce mzdy P.-T. V., spol. s r.o. a pohledávku z účtu žalobce
u K. b., a.s. z exekuce vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 43 Nc 6132/2003.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávku z
účtu žalobce u peněžního ústavu není možné exekucí postihnout, neboť žalobce,
jenž jediný má z tohoto účtu za peněžním ústavem pohledávku, není povinným v
exekučním řízení. Přitom je nerozhodné, čí prostředky jsou na účet žalobce
vloženy. Totéž platí obdobně i ve vztahu k žalobcovu nároku na mzdu.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá žalovaná nesprávné právní posouzení věci.
Je přesvědčena, že vznikl-li exekučně vymáhaný závazek za trvání manželství a
jako takový je součástí společného jmění žalobce a povinné Ing. J. K., lze
provést exekuci na majetek patřící do tohoto společného jmění. Takovým majetkem
podle názoru žalované mzda žalobce je, a proto pro její vyloučení není zákonný
důvod. Totéž platí i o pohledávce z účtu žalobce u peněžního ústavu, na němž
jsou uloženy prostředky patřící do společného jmění manželů. Bylo-li by
rozhodující pouze to, kdo je ve smlouvě uveden jako majitel účtu, vznikla by
nerovnost při nahlížení na tyto pohledávky v exekuci oproti jejich vypořádávání
při zániku manželství, v konkursu nebo v dědickém řízení. Navíc exekuce není
prováděna přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, nýbrž přikázáním
jiné peněžité pohledávky; ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu proto nelze na
tento případ aplikovat. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí
nemá po právní stránce zásadní význam. Judikatura vyšších soudů je konstantní v
tom, že exekuce srážkami ze mzdy manžela povinného a přikázáním pohledávky z
účtu manžela povinného je nepřípustná.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu zřetelně nepřednesla, a ani
hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky
dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení
by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak
mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci
nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při
posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně
vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Závěr odvolacího soudu, že pro pohledávku vůči povinné nelze provést
exekuci srážkami ze mzdy jejího manžela, je v souladu s ustálenou soudní praxí
vycházející z toho, že mzda náleží za vykonanou práci zaměstnanci a jemu se i
vyplácí (§ 111 odst. 1 a § 120 odst. 1, věta první, zákoníku práce, § 4 odst. 1
zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku). Právo na mzdu musí – aby mohlo být exekucí postiženo – náležet
povinnému, proti němuž směřuje exekuční titul. Do společného jmění manželů
náleží jen vyplacená a převzatá mzda; způsob exekuce srážkami ze mzdy ovšem
vylučuje, aby k takovému vyplacení a převzetí mzdy zaměstnanci došlo (srov.
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 17 Co
46/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo
1642/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 9, ročník 2005 pod č. 148).
V souladu s ustálenou soudní praxí je i závěr, že pro
pohledávku vůči povinné nelze provést exekuci přikázáním pohledávky z účtu
jejího manžela. Vzhledem k tomu, že tento způsob exekuce se týká pohledávky,
kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu, je
zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy;
podstatná je pouze skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má
pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze exekucí postihnout. Pohledávka
z účtu, jehož majitelem je jeden z manželů, přitom není součástí společného
jmění; do něj mohou patřit jen peněžní prostředky z účtu již vybrané (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2001 pod č.
4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2002 pod č.
75). To platí i v případě, že pohledávka z účtu byla (nesprávně) postižena
přikázáním jiné peněžité pohledávky.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího
ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci podle § 146 odst. 3, §
224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení, spočívajících v částce 1.125,- Kč,
představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 8
písm. a/, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) sníženou o 50 % podle §
18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Nákladem řízení je rovněž daň z přidané hodnoty ve výši 228,- Kč, kterou je
právní zástupce žalobce povinen z odměny a náhrady odvést (§ 137 odst. 3
o.s.ř.). Celková částka nákladů dovolacího řízení činí 1.428,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné
rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. dubna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu