20 Cdo 2909/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve
věci žalobkyně J. Š., zastoupené JUDr.Ladislavou Palatinovou, advokátkou se
sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 468, proti žalovanému CORSAIR (Luxembourg) N°
11 S.A., se sídlem v Lucemburku, 2 Boulevard Konrad Adenauer, Velkovévodství
lucemburské, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Koliště 55, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v
Kroměříži pod sp. zn. 11 C 258/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008, č. j. 588/2007-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
3.360,- Kč.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j.
11 C 258/2005-82, jímž okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
vyloučení ve výroku uvedených nemovitostí z exekuce prodejem nemovitostí,
vedené na základě exekučních příkazů soudního exekutora JUDr. Roberta Pazáka,
se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 371, vydaných dne 22. 8. 2005 pod
č. j. 59 Ex 394/05-22 a č. j. 59 Ex 394/05-23, na základě pravomocného a
vykonatelného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2.
11. 1995, sp. zn. 6 Ro 1282/95 a vykonatelného usnesení téhož soudu ze dne 6.
11. 1995, sp. zn. 6 Ro 1282/95, k uspokojení pohledávky oprávněného CORSAIR
(Luxembourg) N° 11 S.A. proti povinnému P. Š. ve výši 253.468,20 Kč s
příslušenstvím, žalobkyni uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši
6.238,50 Kč a doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní
poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 3.000,- Kč (výrok I.), a dále
krajský soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení
10.600,- Kč (výrok II.). Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze skutkových
zjištění, že žalobkyně a P. Š. jsou manželé, že za trvání manželství P. Š.
uzavřel dne 12. 7. 1993 s Českou spořitelnou a. s. smlouvu o úvěru, že se
jednalo o úvěr na investice – nákup linky na výrobu tvárnic – ve výši 200.000,-
Kč a že platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 1995, sp. zn. 6
Ro 1282/95, a usnesením téhož soudu ze dne 6. 11. 1995, sp. zn. 6 Ro 1282/95,
bylo P. Š. uloženo zaplatit České spořitelně a. s. 253.468,20 Kč s
příslušenstvím. Protože dluh nebyl splněn, oprávněný, který převzal pohledávku
České spořitelny a. s., podal návrh na exekuci a soudní exekutor vydal exekuční
příkazy č. j. 59 Ex 394/05-22 a 59 Ex 394/05-23, kterými byl nařízen prodej
nemovitostí, jejichž vyloučení z exekuce se žalobkyně domáhá. Dále vzal
odvolací soud za prokázané, že manželé Š. v roce 1999 uzavřeli smlouvu o zúžení
společného jmění formou notářského zápisu, jíž se do budoucna dohodli, že
veškeré jejich příjmy, majetek, majetková práva a závazky jsou toho, kdo tyto
příjmy, majetek, majetková práva a závazky do svého vlastnictví nabyl po
podpisu této smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně s ohledem na znění § 262a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.”, že exekucí lze postihnout i
majetek, který netvoří společné jmění manželů jen proto, že došlo ke zúžení
zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů smlouvou. Zároveň dovodil,
že nebyly splněny podmínky ustanovení § 267 o. s. ř., jestliže v době vzniku
pohledávky ještě smlouva o zúžení společného jmění manželů Š. uzavřena nebyla,
a jestliže žalobkyně prostředky na koupi nemovitostí získala částečně darem od
své matky, částečně z prostředků poskytnutých na základě uzavřené úvěrové
smlouvy a částečně z prostředků získaných půjčkou od fyzické osoby, aniž bylo
přesně rozlišeno, které prostředky byly na koupi konkrétních nemovitostí
použity. Nemovitosti proto lze exekucí postihnout.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného
v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci) odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že její
manžel použil finanční prostředky získané na základě smlouvy o úvěru výlučně
pro svoje podnikání a že žalobkyně k uzavření smlouvy nedala nikdy souhlas,
dokonce o jejím uzavření ani nevěděla. Protože uzavření smlouvy o úvěru nelze
považovat za běžnou správu společného jmění manželů (dále též jen „SJM“),
nemělo by se jednat o závazek náležející do SJM. Uvedla, že postižené
nemovitosti nabyla tři roky poté, co došlo ke zúžení SJM, a proto tyto
nemovitosti byly vždy v jejím výlučném vlastnictví a nelze je exekucí
postihnout. Jestliže byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM až na
obvyklé vybavení domácnosti, manželé si svůj dosavadní majetek vypořádali s
tím, že do budoucna již nabývají majetek odděleně, lze exekucí postihnout jen
“vypořádaný majetek”. Pokud by bylo možné podle § 262a o. s. ř. postihnout i
majetek, který kdokoli z účastníků nabyl až poté, co byl smlouvou zúžen zákonem
stanovený rozsah SJM, nemělo by v praxi smysl uzavírat tyto smlouvy, neboť
„ochrana manžela proti manželu, který si počíná riskantním způsobem“, by byla
stejná, jako kdyby smlouva uzavřena nebyla. Navrhla proto, aby dovolací soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyjádřil názor, že k nesprávnému právnímu
posouzení věci odvolacím soudem nedošlo, a že dovolání není přípustné. Navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Současně uvedl, že pro aplikaci § 262a o. s.
ř. není rozhodné, že smlouvu o úvěru uzavřel pouze manžel žalobkyně, ale to, že
závazek vznikl za trvání manželství. V § 262a o. s. ř. se z důvodu ochrany
věřitelů a za účelem uspokojení jejich pohledávek vytváří fikce o tom, jaký
majetek povinnému náleží, přičemž k dohodám o zúžení SJM nelze přihlížet. Není
správný výklad žalobkyně, že toto ustanovení se vztahuje jen na majetek, který
byl součástí SJM v době jeho zúžení, a nikoli již na majetek nabytý po zúžení
SJM. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by dotčené nemovitosti nabyla výhradně z
prostředků, které by byly vyloučeny ze SJM ve smyslu § 143 zákona č. 40/1964
Sb. Její dovolání je tedy i nedůvodné.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009
Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti
potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a
tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem
včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka sice přednesla argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených
však k takovému závěru dospět nelze.
Podle ustanovení § 262a o. s. ř. lze výkon rozhodnutí na majetek patřící do
společného jmění manželů nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který
vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do
společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu
rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění
manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného
jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni
zániku manželství. Totéž lze s ohledem na znění § 42 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) vztáhnout i na exekuci.
Podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě na
smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích (tj. i na smlouvu o zúžení
stanoveného rozsahu společného jmění) odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah
této smlouvy znám.
Podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští
výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z
výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. se obdobně postupuje, byl-li nařízeným
výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo
který se považuje za součást společného jmění manželů (§ 262a odst. 1), avšak
vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při
používání majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu
společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění
ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému
byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně
povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek
náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku,
který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako
právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen
jeho osobní potřebě.
V projednávaném případě není rozhodné, že věci, o jejichž vyloučení z exekuce
jde, jsou na základě uzavřené smlouvy o zúžení SJM předmětem individuálního
vlastnictví žalobkyně. Pro úspěšnost žaloby založené na ustanovení § 267 odst.
1 nebo 2 o. s. ř. totiž shora uvedený závěr (že ve vztahu mezi manžely jsou
označené věci výlučným vlastnictvím jednoho z nich) dostačující není. Za
majetek patřící do společného jmění žalobkyně a jejího manžela (povinného) se
totiž ve smyslu § 262a odst. 1 o. s. ř. (nebo § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001
Sb.) považuje i ten, který netvoří součást jejich společného jmění jen proto,
že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů.
Aby bylo podle § 267 odst. 2 o. s. ř. prokázáno právo žalobkyně,
nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuci), pak – vznikla-li vymáhaná
pohledávka za trvání manželství toliko manželu žalobkyně, je zapotřebí splnění
předpokladů uvedených v tomto ustanovení pod písmeny a) nebo b); jinými slovy,
právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuci) zakládají jen zde vyjmenované
okolnosti, jež se odvíjejí od specifičnosti způsobu vzniku pohledávky.
V projednávané věci jednak nebylo zjištěno (ani tvrzeno) že závazek vznikl při
používání majetku, který – z důvodů vyjmenovaných v § 267 odst. 2 písm. b) o.
s. ř. – náležel výhradně manželu žalobkyně. Současně bylo prokázáno, že
vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství před uzavřením smlouvy o zúžení
SJM.
Jak již Nejvyšší soud opakovaně judikoval, právní vztahy vytvořené v době
vzniku pohledávky nemohou být smlouvou o zúžení SJM ovlivněny (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2005, v
němž byl zaujat a odůvodněn závěr, že „žaloba na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání
manželství jednomu z manželů před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem
stanoveného rozsahu společného jmění manželů /§ 262a odst. 2, § 267 odst. 1, §
143a odst. 4 obč. zák./“). Použití ustanovení § 267 odst. 1 a 2 o. s. ř. je
vyloučeno.
Protože dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, proto vzniklo žalovanému podle ustanovení §
146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty tvoří odměna advokáta
2 500,- Kč (srov. § 5 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, po snížení podle § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky),
paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů) a částka 560,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %,
kterou bude advokát povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení
§ 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu