20 Cdo 2924/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné Č. s., a.s., proti povinnému V. S., pro 9.161,-Kč s
příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 32 E 2063/2001, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 26. 5. 2005, č.j. 22 Co 210/2005-16, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Městský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne
26. 11. 2001, č.j. 32 E 2063/2001-3, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 na podkladě
rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, č.j. 42 Cm
126/96-18, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 1999,
č.j. 9 Cmo 185/99-29, nařídil k vydobytí pohledávky 9.161,-Kč spolu se 17%
úroky z prodlení od 30. 6. 1996 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení
500,-Kč a nákladů vykonávacího řízení výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí
povinného.
Povinný v dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), namítl, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní otázku, kterou
je třeba řešit, spatřoval v tom, zda mohl nalézací soud přiznat oprávněné
rozsudkem pro zmeškání nárok, který jí nevznikl. Poukazoval i na to, že nebyly
splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť se k jednání
omluvil. Postupem nalézacího soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem.
Navrhl, aby byla veškerá rozhodnutí zrušena a aby bylo znovu rozhodováno v
nalézacím řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.)
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě –
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního
stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §
238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1
písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl
nařízen výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené,
rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán
(včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3,
věta první, o.s.ř.).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při
posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí
významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené
soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž
zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl
pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a
povinný jsou věcně legitimováni, zda výkon rozhodnutí je navrhován v takovém
rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité
pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem a zda
právo není prekludováno. Ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a
je povinen z něj vycházet i při nařízení exekuce. Případné vady řízení, jehož
výsledkem bylo vydání exekučního titulu, se do řízení o výkon rozhodnutí
(exekuce) nepřenášejí.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst.
1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle
ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
(oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinný, jehož dovolání
bylo odmítnuto, na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu