20 Cdo 2936/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a
JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného H. P., proti povinnému F.
H., zastoupenému advokátkou, pro částku 140.000,- DEM s příslušenstvím, za
účasti manželky povinného M. H., zastoupené O. P., vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7519/2002, o dovolání povinného a jeho
manželky proti usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 2006, č. j. 16 Co
86/2006-71, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 5. 10. 2005, č. j.
095 Ex 324/02 U 09-138, jímž soudní exekutorka udělila vydražiteli příklep k
tam uvedeným nemovitostem. S námitkou povinného a jeho manželky, že dražba byla
dne 5. 10. 2005 provedena přesto, že 29. 9. téhož roku, tedy téměř týden před
jejím konáním, podal oprávněný návrh na odklad exekuce a na její zastavení
podle § 268 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (kdy „bylo zřejmé, že jeho nároky budou
povinným uspokojeny“), se odvolací soud vypořádal závěrem, že sice nebylo
správné, že se exekutorka v odůvodnění usnesení, jímž udělila příklep, návrhem
na zastavení exekuce nezabývala, že však o porušení zákona při provedení dražby
ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o.s.ř. nešlo, jelikož do řízení byly
přihlášeny pohledávky více subjektů, zřetelně převyšující cenu vydražených
nemovitostí. Porušení zákona ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o.s.ř. by
odvolací soud naopak spatřoval pouze v případě konání dražby přesto, že by „v
řízení vystupoval jediný oprávněný, … do řízení by nevstoupili další oprávnění
a nebyly by tak přihlášeny k uspokojení ani další pohledávky)“, jenž by před
započetím dražebního jednání podal návrh na zastavení exekuce.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a §
238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., aniž však vysvětlují, v čem podle nich spočívá
zásadní význam napadeného rozhodnutí, povinný a jeho manželka namítají, že
rozhodnutí „není v souladu s o.s.ř. a následně s ex. řádem, protože o návrhu
oprávněného na zastavení exekuce dosud nebylo řádně rozhodnuto, tudíž nemohl
být udělen příklep“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu
právní otázky, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší
soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3
věta první o.s.ř.).
Dovolatelé však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesli, a k závěru o
splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání
obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by
mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak
mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci
nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při
posuzování rozhodné otázky, tedy otázky, zda provedení dražby přesto, že byl
předtím podán návrh na odklad a zastavení exekuce, bylo porušením zákona ve
smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o.s.ř., uplatnil právní názory nestandardní,
případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Soudní praxe i literatura (srov. např. Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v
soudním řízení, Praha: Linde, 2004, s. 552) jsou zajedno v názoru, že při
provedení dražby byl porušen zákon např. tím, že soud neumožnil dražit všem
oprávněným dražitelům, jestliže neudělil příklep dražiteli, jehož předkupní
právo bylo prokázáno a který učinil stejné nejvyšší podání jako vydražitel,
jestliže soud prvního stupně neumožnil přítomným při dražbě podat námitky proti
příklepu, jestliže soud neodročil dražební jednání, ačkoli tak učinit měl,
neboť nebyly splněny podmínky k provedení dražby apod.
O žádný z případů vypočtených v uvedeném příkladmém výčtu ani o žádný jiný
případ podřaditelný pod ustanovení § 336k odst. 3 o.s.ř. v uvedené věci nejde.
Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu ani ze samotného účelu institutu
dražby totiž nelze dovodit, že podá-li oprávněný návrh na zastavení exekuce,
zaniká jedna z podmínek dražby, v důsledku čehož by mělo být dražební jednání
(např. do doby rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce) odročeno. Byly-li tedy
do řízení přihlášeny i jiné pohledávky dalších věřitelů, provedení dražby
nic nebránilo a nebylo tudíž dražební jednání třeba odročovat. Bez významu pro
danou věc není ani skutečnost, že oprávněný svůj návrh na zastavení exekuce i
na její odklad vzal zpět (č. l. 104). Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí by totiž nemohl být dán (kromě výše uvedeného) již proto, že – byť
by i byl splněn předpoklad judikatorního přesahu – nebyla by naplněna podmínka
druhá, totiž aby se řešení příslušné právní otázky promítlo i do konkrétních
poměrů dovolatelů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 1999, pod
poř. č. 94), jejichž argumentace v důsledku zpětvzetí návrhu oprávněného na
zastavení exekuce pozbývá právního významu.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Vladimír Mikušek,
v. r.
předseda senátu