20 Cdo 2985/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové
v exekuční věci oprávněného I. T., zastoupeného advokátem proti povinnému P.
Š., zastoupeného advokátem, pro 65.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 Nc 5239/2005, o dovolání oprávněného
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, č. j. 26 Co 206/2006-82,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením z 23. 5. 2005, čj. 22 Nc 5239/2005-7, okresní soud nařídil
exekuci k vymožení jistiny ve výši 65.000,- Kč (vykonatelný titul – rozsudek
okresního soudu ze 16. 10. 2001, čj. 13 C 271/2000-41 – sice zněl na zaplacení
částky 80.000,- Kč, oprávněný však sám v návrhu na nařízení exekuce z 19. 5.
2005 výslovně uvedl, že povinný dobrovolně dne 20. 2. 2003 zaplatil částku
15.000,- Kč), náhrady nákladů nalézacího řízení v částce 17.325,- Kč, 26 %
úroku z prodlení z částky 80.000,- Kč za období od 5. 5. 1998 do 20. 2. 2003 a
26 % úroku z prodlení z částky 65.000,- Kč od 21. 2. 2003 do zaplacení.
Usnesením z 8. 8. 2005, čj. 22 Nc 5239/2005-27, pak okresní soud exekuci
částečně, a to ohledně jistiny v částce 65.000,- Kč, náhrady nákladů nalézacího
řízení v částce 17.325,- Kč a ohledně „úroků z prodlení ve výši 7.675,- Kč“
zastavil. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení pak krajský soud
usnesení soudu prvního stupně potvrdil; okresnímu soudu přisvědčil, že v dané
věci byly dány důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. g/ o.s.ř., jelikož bylo prokázáno, že povinný ještě před nařízením
exekuce na vymáhanou pohledávku oprávněnému zaplatil ve splátkách celkem
105.000,- Kč (a to 15.000,- Kč poštovní poukázkou k rukám oprávněného, a dále
pak šestkrát po 15.000,- Kč převodem ze svého účtu na účet advokátky
oprávněného). Pokud jde o otázku, zda mají být jednotlivá částečná plnění
započítána na jistinu či na její příslušenství, odvolací soud uzavřel, že
občanský zákoník, jímž se vymáhaná pohledávka řídí, „neobsahuje žádné
ustanovení, které by upravovalo způsob započítávání tohoto částečného plnění a
opravňovalo věřitele započítat je nejprve na úroky a potom na jistinu, tak jak
to učinil v tomto sporu oprávněný“.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním; zásadní právní
význam napadenému rozhodnutí přisuzuje proto, že „institut fikce zákazu jiného
postupu, konstruovaný důvodem, že takový postup zákon nestanovuje, přestože jej
výslovně nezakazuje … je dosud neupraven výkladově a právně zásadně v té části
občanského zákoníku, kde se jedná o úhradu dluhu, o plnění dlužníka a způsobu
jeho zápočtu věřitelem“. Podle jeho, tedy dovolatelova názoru „povinnost
započíst plnění dlužníka pouze na jistinu jako prioritní plnění není
stanovena“. Jestliže soudy obou stupňů použily jinou „konstrukci“, pak
„překročily vykládací pravidla, právní zásady i záměry zákonodárce“ a jejich
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001
Sb.“), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za
podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a
odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je
vyloučeno (usnesení, jímž byla exekuce zastavena nepředcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost
dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji
spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního
významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil –
je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.).
V usnesení z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2001 pod poř. č. 27, Nejvyšší soud
vysvětlil, že přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. (nyní podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř., pro jehož výklad je citovaný judikát použitelný také)
je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého
obecného dopadu do rozhodovací praxe soudů, nýbrž i tím, že dotčené právní
posouzení věci je významné i pro (konkrétní) věc samu. Tento předpoklad,
zdůraznil Nejvyšší soud dále, nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní
otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení
vůči druhé straně řízení nezměněno.
O takový případ jde v souzené věci, kdy oprávněný ani nezpochybňuje, že mu
povinný v době od 20. 2. 2003 do 29. 9. téhož roku, tedy v mezidobí po vydání
titulu ze 16. 10. 2001 do zahájení exekučního řízení, tj. do 19. 5. 2005,
zaplatil 105.000,- Kč. Exekuce totiž nebyla zastavena zcela, ale – a to právě
stran vymáhání úroku z prodlení – pouze zčásti, totiž do částky 7.675,- Kč. Ve
vymáhání úroku z prodlení přesahujícího tuto částku 7.675,- Kč tedy exekuce
pokračuje (povinný ostatně ani /viz jeho přednes v návrhu na částečné zastavení
exekuce na č.l. 12/ nezpochybňuje, že příslušenství pohledávky zaplatil pouze
„zčásti“); z uvedeného plyne, že teprve v případě, že by byla zastavena – zcela
– ohledně zůstatku úroku, o němž by oprávněný měl zato, že by byl rozhodnutím
podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. vyčíslen částkou nižší, než jakou měl být
vyčíslen správně (jinými slovy, že by exekuce byla – zcela – zastavena z
pohledu oprávněného předčasně, jelikož by na úroku z prodlení stále vázl
nedoplatek), byl by oprávněnému k dispozici řádný opravný prostředek, tedy
odvolání.
Kromě toho je zde ovšem další, zásadnější důvod nepřípustnosti dovolání, a to
ten, že na právním posouzení, jak je oprávněný vymezil v dovolání, napadené
rozhodnutí nespočívá. Oprávněný totiž (viz 4. odstavec bodu II. dovolání /čl.
96/) zdůrazňuje, že „povinnost započíst plnění dlužníka pouze na jistinu jako
prioritní plnění není stanovena“, a v tomto směru soudům obou stupňů vytýká
jinou, podle něj nesprávnou, právní „konstrukci“. Odvolací soud však své
rozhodnutí nepostavil na závěru o – jakékoli – povinnosti věřitele, na
„co“ (tedy zda nejprve na jistinu, či naopak na příslušenství) má „započíst“
dlužníkovo plnění, ale pouze na závěru, že „občanský zákoník neobsahuje žádné
ustanovení, které by věřitele opravňovalo započíst toto částečné plnění nejprve
na úroky a teprve potom na jistinu, jak to oprávněný v předmětném řízení
učinil“.
Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – není dovolání přípustné podle žádného
z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b)
o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by
jinak měl právo (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá
ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5
o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.
r.
předseda senátu