20 Cdo 30/2025-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Ruské polodrahokamy, v. a. s, se sídlem Okťjabrskaja 1999, 241040, Brjanská oblast, Klimovo, Ruská federace, reg. č. 1026605246744, zastoupené Mgr. Jiřím Šimkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kubelíkova č. 1189/29, proti povinným: 1) A. K., zastoupenému Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží č. 2018/10, a 2) N. T., za účasti manželky povinného 1) N. K., zastoupené Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží č. 2018/10, pro 24 176 711 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 3504/2015, o dovolání povinného 1) a manželky povinného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 12 Co 321/2023-322, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 12 Co 321/2023-322, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 30. června 2015, č. j. 73 EXE 3504/2015-43, pověřil soudní exekutorku Mgr. Veroniku Jakubovskou, Exekutorský úřad Kutná Hora (dále též jen „exekutorka“), vedením exekuce podle příkazů Arbitrážního soudu Brjanské oblasti, Trudovoj 6, 241050 Brjansk, Ruská federace, ze dne 10. srpna 2012, sp. zn. A09- 3212/2010, vydaných v souvislosti s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Arbitrážního soudu pro Brjanskou oblast ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. A09- 3212/2010, ve spojení s rozhodnutím dvacátého arbitrážního odvolacího soudu ze dne 3.
srpna 2012 (dále též jen „exekuční titul“ nebo „cizí rozhodnutí“). Povinný 1) podáním ze dne 19. listopadu 2019 navrhl odklad a zastavení exekuce s odůvodněním, že není vedena na základě řádného exekučního titulu, jelikož exekuční titul vydal arbitrážní soud, který je v Ruské federaci nadán pravomocí rozhodovat obchodní spory. Nejedná se o rozhodčí soud soukromoprávní povahy a jím vydaná rozhodnutí mají povahu soudních rozhodnutí, u kterých je třeba v souladu se zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZMPS“), požádat o uznání českým soudem, což oprávněná neučinila.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. července 2023, č. j. 73 EXE
3504/2015-296, exekuci zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Konstatoval, že podle Federálního ústavního zákona N 1-FKZ, „O soudnictví Ruské federace“, ze dne 31. prosince 1996, je Arbitrážní (rozhodčí) soud Brjanské oblasti řádným federálním soudem Ruské federace, na základě čehož dospěl k závěru, že exekuční titul byl vydán orgánem Ruské federace. V České republice neproběhlo uznávací řízení podle § 14 ZMPS, nejedná se proto o řádný exekuční titul ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex.
řád“), na jeho základě není možné vést exekuci a je namístě zastavit ji podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 52 ex. řádu. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 12 Co 321/2023-322, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že exekuce se nezastavuje. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedl, že „soud při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí na peněžité plnění není zřejmě nevhodný“.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že exekuční titul nelze vykonat z důvodu absence uznání českým soudem. K uznání došlo samotným nařízením exekuce a jejím vedením po dobu 8 let, v průběhu řízení byla vymáhaná povinnost splněna a exekuce je nyní vedena toliko pro náklady. Za této situace by exekutor měl v exekuci pokračovat a vymoci na povinných náklady, které mu v souvislosti s prováděním exekuce vznikly. Usnesení odvolacího soudu napadli povinný 1) a manželka povinného 1) dovoláním, jehož přípustnost vymezili tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5886/2016, uveřejněného pod číslem 146/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, ze dne 18. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 4663/2015, ze dne 3. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, či ze dne 11. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 3282/2020), a to zda lze vykonat cizí rozhodnutí v exekučním řízení bez předchozího rozhodnutí o uznání. Podle dovolatelů má exekuční titul povahu soudního rozhodnutí, jelikož byl vydán arbitrážním soudem, což je v Ruské federaci státní soud nadaný pravomocí rozhodovat spory obchodní povahy, a v České republice jej lze provést pouze soudním výkonem rozhodnutí.
V exekučním řízení lze vykonat pouze cizí rozhodnutí, které bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu. Exekuce je v projednávané věci vedena navzdory absenci řádného exekučního titulu a je dán důvod pro její zastavení, přestože je nyní vedena toliko pro náklady. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí mimo jiné na vyřešení otázky, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle § 37 odst. 2 písm. b) ex. řádu, ve znění do 31. prosince 2021, oprávněný může podat exekuční návrh podle tohoto zákona, není-li exekučním titulem rozhodnutí o péči o nezletilé děti, ve věcech ochrany proti domácímu násilí, orgánů Evropské unie nebo cizí rozhodnutí; návrh však lze podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle rozhodnutí o výživném na nezletilé děti nebo podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání.
Podle § 16 odst. 2 věty čtvrté ZMPS soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat. Podle čl. 54 odst. 1 písm. a) Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. srpna 1982 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. – dále též jen „Smlouva“) smluvní strany za podmínek stanovených v této smlouvě uznávají a vykonávají rozhodnutí justičních orgánů v občanských, pracovních a rodinných věcech majetkové povahy, jakož i soudem schválené smíry v těchto věcech, vydaná na území druhé smluvní strany.
Podle čl. 55 odst. l Smlouvy návrh na výkon rozhodnutí se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Tento soud postoupí návrh způsobem stanoveným v článku 3 soudu příslušnému o návrhu rozhodnout. Má-li navrhovatel výkonu rozhodnutí bydliště nebo přechodný pobyt na území smluvní strany, kde má být rozhodnutí vykonáno, může být návrh podán také přímo u příslušného soudu této smluvní strany. Podle čl. 56 odst. l Smlouvy k uznání a nařízení výkonu rozhodnutí ve věcech uvedených v článku 54 je dána pravomoc soudu smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí vykonáno.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. července 2016, sp. zn.
20 Cdo 1349/2016, vysvětlil, že podléhá-li výkon cizího rozhodnutí úpravě podle ustanovení § 14 až § 16 ZMPS, lze jej provést jen soudním výkonem rozhodnutí, přičemž exekuci prostřednictvím exekučního řádu lze v takovém případě provést pouze podle cizího rozhodnutí, jež bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS, tedy rozsudkem, který je třeba odůvodnit. Na rozdíl od nařízení soudního výkonu rozhodnutí není pověření soudního exekutora vedením exekuce rozhodnutím, neobsahuje odůvodnění a nelze proti němu podat opravný prostředek.
Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 16. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, a v usnesení ze dne 11. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 3282/2020 (na která odkazují i dovolatelé), kde uvedl, že Smlouva upravuje pouze soudní výkon rozhodnutí. V exekučním řízení lze rozhodnutí vydané soudem v Ruské federaci vykonat tehdy, došlo-li k jeho uznání. Odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč se odchýlil od závěrů přijatých v uvedené judikatuře. Jeho názor, že k uznání exekučního titulu došlo pověřením soudního exekutora vedením exekuce, je nesprávný.
Je přitom nerozhodné, je-li exekuce v současné době vedena toliko pro náklady exekuce. Soud zastaví exekuci podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.