20 Cdo 3014/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty v
exekuční věci oprávněné M. – S. C., s. r. o., proti povinné I., spol. s r. o.,
zastoupené advokátem, pro 1.650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 Nc 736/2007, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2007, č. j. 24
Co 2422/2007-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 10. 7. 2007, č.
j. 4 Nc 736/2007-5, kterým Okresní soud v Českém Krumlově nařídil podle
směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.
2. 2007, č. j. Sm 19/2007-7, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši
1.650.000,- Kč s 6 % úroky od 9. 3. 2004 do zaplacení, nákladů nalézacího
řízení ve výši 66.000,- Kč a nákladů exekuce, exekuci a jejím provedením
pověřil soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce měl odvolací soud
za splněny, podkladové rozhodnutí shledal formálně i materiálně vykonatelné.
Námitku povinné, že jí nebylo podkladové rozhodnutí „správně a řádně“ doručeno,
a nebylo jí doručeno vůbec, a to ani tzv. fikcí doručení, shledal nedůvodnou,
jelikož z obsahu spisu vyplynulo, že písemnost s exekučním titulem jí byla
řádně doručena do vlastních rukou tzv. uložením. Námitku neurčitosti sídla
společnosti, pokud bylo uvedeno „Č. v P., chatový tábor“, shledal nepřípadnou,
jelikož si ji takto povinná sama zvolila již v okamžiku zápisu do obchodního
rejstříku a ani netvrdila, že by společnost sídlila jinde. K dalším námitkám
povinné uvedl, že exekučnímu soudu nepřísluší oprávnění přezkoumávat věcnou
správnost exekučního titulu, stejně tak není v dané fázi řízení významné, že
povinná se domáhá obnovy řízení a zda v souvislosti s tímto chystaným krokem
budou shledány důvody pro odklad provedení exekuce.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost
vyvozuje z § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v zodpovězení otázek,
které se v podstatě týkají přezkumné povinnosti soudu při nařizování exekuce,
resp. zda přezkum zahrnuje i to, zda skutečně došlo k doručení na adresu
zapsanou v obchodním rejstříku, tedy zda fakticky byla poštovní zásilka
doručena do sídla povinné. Odvolací soud se nezabýval tím, zda bylo správně
doručováno na adresu povinné a zda poštovní doručovatelka skutečně navštívila
sídlo povinné za účelem doručení. Jelikož se napadené usnesení nezabývalo blíže
okolnostmi faktického doručení, povinná se domnívá, že řízení je tak zatíženo
vadou, která zapříčinila, že je napadené usnesení nepřezkoumatelné. Povinná má
za to, že nemůže „nastat fikce doručení, není-li najisto postaveno, že se
poštovní doručovatelka skutečně dostavila do sídla společnosti za účelem pokusu
o doručení“. Zásadní právní význam taktéž shledává v zodpovězení otázek
týkajících se rozsahu toho, čím je soud povinen se zabývat při nařízení exekuce
a „při odvolání do usnesení o nařízení exekuce ve vztahu k otázce existence či
neexistence dluhu a k otázce platnosti či neplatnosti listiny, která sloužila k
vydání směnečného platebního rozkazu“. Namítá, že jí vznesená námitka
neexistence dluhu, resp. trestná činnost vedoucí k podvrhu směnky, jenž je pak
třeba chápat jako absolutně neplatnou, nebyla soudem vůbec posouzena. Domnívá
se, že k absolutní neplatnosti směnky je soud povinen přihlížet kdykoliv a bez
návrhu. Dluh v době nařízení exekuce neexistoval a směnka je pravděpodobně
podvržena, tudíž měl soud návrh na nařízení exekuce zamítnout. Povinná
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k
dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 zákona
č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001
Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž
nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího
soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nejsou s to založit námitky podřaditelné důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. (vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci). Stejně tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze
dovolání podat také proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je
(srov. dikci první věty ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., kde se říká, že
tento dovolací důvod lze uplatnit jen, je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.) k založení přípustnosti podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. důvodem nezpůsobilým.
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, ale ani hodnocením
námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně
vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Takovou zásadní právní otázkou nemohou
být výhrady, jimiž povinný zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí
(tedy ani dovolatelkou uplatněnou námitku neexistence dluhu či platnosti, resp.
neplatnosti směnky). Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud
ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto
rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod
č. 4).
Závěr, že k exekuci navržený rozsudek je formálně vykonatelný, je závěrem
právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný na základě uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aby však soud mohl k
takovém závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. Nesprávnost,
případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, případně § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř.
I když dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti
podkladového rozsudku, učinila tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o
jeho nevykonatelnosti vybudovala na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných
od skutkových zjištění, ke kterým – v souladu s procesními pravidly – dospěl
ohledně doručení směnečného platebního rozkazu odvolací soud. Vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, okolnost, že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, ani případné vady uvedené v §
229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), však
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 238a odst. 2
o. s. ř.), jak uvedeno výše, nezakládají. Dovolatelka ostatně ani žádný z
dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. ve
skutečnosti neuplatňuje, omezuje se pouze na polemiku se skutkovým závěrem
odvolacího soudu o faktickém doručení exekučního titulu do vlastních rukou.
Tento závěr však mimo rámec výše uvedených dovolacích důvodů nelze v dovolacím
řízení přezkoumávat.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněným v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§
88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu