20 Cdo 3036/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného statutárního města P., proti povinné M. N.,
zastoupené advokátkou, pro částku 222.958,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené
u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 38 E 83/2004, o dovolání povinné
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze 4. 11.
2004, č. j. 22 Co 284/2004-16, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením z 24. 6. 2004, č.j. 38 E 83/2004-9, okresní soud výkon rozhodnutí
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavil s odůvodněním, že
soudní tajemnice jej nařídila, aniž zkoumala znění výrokové části exekučního
titulu; soud, jemuž „z jiné věci (sp. zn. 12 Nc 9032/2003) byla známa otázka
posuzování vykonatelnosti titulu“, dospěl k závěru, že „s ohledem na neurčitost
výrokové části“ je rozhodnutí nevykonatelné.
K odvolání oprávněného krajský soud rozhodnutí soudu prvého stupně napadeným
usnesením změnil tak, že výkon rozhodnutí „se nezastavuje“. Své rozhodnutí
odůvodnil závěrem, že exekuční titul obsahuje náležitosti předepsané
ustanovením § 47 správního řádu; protože je z něj zřejmé, že povinná jím byla
zavázána k vrácení neprávem vyplacené dávky sociální péče, protože jsou v něm
dostatečně identifikovány osoby oprávněná i povinná, a protože je v něm přesně
vymezen obsah i rozsah peněžitého plnění včetně stanovení pariční lhůty,
považuje odvolací soud předmětný titul za materiálně vykonatelný.
V dovolání povinná namítá nesprávnost právního posouzení věci; naplnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v právním
závěru odvolacího soudu o materiální vykonatelnosti titulu. Podle jejího názoru
je titul nevykonatelný proto, že jeho výrok je „značně zmatečný, nejasný,
formulačně nezvládnutý (s nesmyslnou interpunkcí a v rozporu s Pravidly českého
pravopisu) a vyvolávající závažné pochybnosti o rozsahu práv a povinností jeho
adresáta“. Povinná osoba není individualizována v jeho výroku, nýbrž pouze v
odůvodnění, a to ještě nedostatečně, totiž pouhým jménem a příjmením, bez
uvedení jakýchkoli dalších identifikačních znaků. Kromě toho dovolatelce „není
jasné, komu údajně svým jednáním měla způsobit škodu“ a „odkdy, dokdy a kdo měl
dávku neoprávněně pobírat“.
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3
o.s.ř. ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je
dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a
nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího
soudu, že podkladové rozhodnutí odboru sociálních věcí Magistrátu města P. ze
13. 9. 2001, č.j. 6/2000 (proti němuž dovolatelka ostatně odvolání nepodala,
takže nabylo /viz č.l. 3/ právní moci v prvním stupni dnem 13. 11. 2001), je
materiálně vykonatelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ
jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
– sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Předně nutno zdůraznit, že nikoli každá (nýbrž jen výkladem neodstranitelná)
vada titulu způsobuje jeho materiální nevykonatelnost. Obsah rozhodnutí správní
orgán vyslovuje, podobně jako soud, ve výroku rozhodnutí a jen výrok rozhodnutí
je závazný. Splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí proto vyplývat z
výroku rozhodnutí, který však lze (a v případě potřeby, jak je tomu v souzené
věci, je nutno) vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně
přesné individualizace oprávněného a povinného) nebo s odůvodněním, jestliže to
obsah výroku blíže ozřejmuje a lze-li jeho pomocí odstranit případné
pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností s přihlédnutím k povaze
věci nebo k předepsanému způsobu exekuce (Občanský soudní řád, komentář - II.
díl, C.H. Beck, 6. vydání, Praha 2003, str. 1218). Soud se tedy může uchýlit i
k odůvodnění rozhodnutí, avšak jen k tomu účelu, aby výrok náležitě vyložil,
nikoli aby jej doplňoval či opravoval (V. Kurka, L. Drápal, Výkon rozhodnutí v
soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 310).
V daném případě, kdy magistrát přímo ve výroku uvedl, že „vydal rozhodnutí ve
věci neprávem vyplacené dávky…podle § 107 zákona č. 100/1988 Sb…“, a kdy jím
výslovně „uložil povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče do
jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí“, je mimo jakoukoli
pochybnost, co bylo předmětem rozhodování, a že účastníka řízení zavázal k
zaplacení určité částky v určité lhůtě. Totéž plyne z poukazu na ustanovení §
107 zákona č. 100/1988 Sb. (srov. ustanovení § 47 odst. 2 správního řádu),
podle jehož prvního odstavce příjemce dávky, který nesplnil některou jemu
uloženou povinnost, přijímal dávku nebo její část, ačkoliv věděl nebo musel z
okolností předpokládat, že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře než
náležela, nebo vědomě jinak způsobil, že dávka nebo její část byla vyplacena
neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, je povinen vrátit dávku nebo její
část ode dne, od něhož nenáležela vůbec nebo v poskytované výši; to platí
zejména tehdy, jestliže nesplnil ohlašovací povinnost, dávku vylákal nebo
zamlčel některou rozhodnou skutečnost.
O tom, kolik činí neprávem vyplacená dávka a kolik má tedy účastnice řízení
(o níž z odůvodnění plyne, že byla, řečeno pojmem ustanovení § 107 zákona č.
100/1998 Sb. „příjemcem dávky“) zaplatit, svědčí přímo ve výroku (číslem i
slovy) uvedená částka, na čemž nic nemůže změnit použitá nesprávná mluvnická
vazba, že magistrát „vydal rozhodnutí ….na částku 222.958,- Kč“ (když vzápětí
přímo ve výroku výslovně uvedl, že uložil vrátit neprávem vyplacenou částku,
což nelze vyložit jinak, než že povinnou zavázal k zaplacení – právě této –
částky 222.958,- Kč, již kvalifikoval jako neprávem vyplacenou. Výše této
částky, k jejímuž zaplacení byla povinná zavázána, plyne i z odůvodnění
rozhodnutí, kde je součet, tj. celková suma 222.958,- Kč, specifikována dílčími
dávkami přiznanými za jednotlivá přesně určená období.
O skutečnosti, že titulem nebyla zavázána (kterákoli) osoba od povinné odlišná,
nýbrž právě povinná, totiž M. N. (jejíž účastenství je zjistitelné též z obsahu
spisu odboru sociálních věcí magistrátu sp. zn. POB 27/85), svědčí odůvodnění
vykonávaného rozhodnutí ve spojení s údajem v „záhlaví“ (na rozdíl od
ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř. správní řád ve svém ustanovení § 47 uvedení
záhlaví v pravém slova smyslu nepředepisuje), že rozhodnutí bylo adresováno
JUDr. J. Č., advokátce se sídlem v P., jako právní zástupkyni M. N., (tedy
osoby identifikované zcela nezaměnitelně). To, že oprávněnou osobou je ve
smyslu ustanovení § 33 zákona č 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v
sociálním zabezpečení v rozhodném znění, Statutární město P., za něž jedná
příslušný pracovník magistrátu, plyne jednak přímo z dikce výroku („Magistrát
města P., odbor sociálních věcí…uložil povinnost vrátit neprávem vyplacenou
dávku…“), a jednak z odůvodnění titulu, ve kterém se (kromě specifikace
/jednacími čísly a daty vydání/ jednotlivých rozhodnutí o přiznání dávek a
jejich zvyšování) uvádí, že magistrát „vlastní činností související s
příspěvkem…zjistil, že podmínky nároku nelze považovat za splněné“; kromě toho
platební místo (účet č. 19-326561/0100 VS 51) je zřejmé z návrhu na výkon
rozhodnutí.
Dovolatelčin závěr, že vykonávané rozhodnutí neobsahuje náležitosti předepsané
ustanovením § 47 odst. 5 správního řádu (uvedení orgánu, který rozhodnutí
vydal, datum jeho vydání, označení účastníků, úřední razítko a podpis s
uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby), nemá oporu ve spise a je
vyvrácen samotným obsahem vykonávaného titulu (viz č.l. 3).
Není-li dovolatelce „jasné, odkdy, dokdy a kdo měl dávku neoprávněně pobírat“,
je tato okolnost z hlediska posouzení materiální vykonatelnosti titulu
irelevantní, a to jednak proto, že tyto údaje nejsou (ani nemají být) součástí
výroku, nýbrž pouze odůvodnění, a jednak – a to zejména – proto, že pro
posouzení materiální vykonatelnosti titulu má svou právní váhu to, zda byla
stanovena určitě, jasně a srozumitelně ukládaná povinnost (v dané případě
povinnost zaplatit částku 222.958,- Kč), nikoli právní důvod jejího stanovení.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Dovolateka procesně úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. by tedy měla oprávněnému
nahradit náklady dovolacího řízení; protože u něj žádné prokazatelné náklady
tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu
nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu